Spisovatel Jan Beneš debutoval v 60. letech knížkou Do vrabců jako když střelí (1961), v Čechách mu před jeho emigrací vyšla ještě kniha Situace (1963), následující Disproporce (1969) už putovala do stoupy. Beneš se odstěhoval do USA. Vydával v exulantských vydavatelstvích v Torontu (např. Zelenou nahoru, 1977), v Curychu (např. Druhý dech, 1974) či Kolíně nad Rýnem (např. Až se se mnou vyspíš… budeš plakat, 1973). Po svém návratu do Čech po listopadu 1989 publikoval především práce, které patři k žánru non-fiction, literatury faktu, (např. Znamení temna, Moji výbušní zlotvoři atd.). Kromě toho hojně publikuje v tisku, především glosy k politice, názorově patří ke konzervativní pravici. 26. března oslavil 70. narozeniny.

Po svém návratu z USA jste se velice rychle zapojil do veřejné diskuse, psal jste do novin, vycházejících již svobodně a bez cenzury. Jak vzpomínáte na ty první měsíce a roky po převratu v roce 1989 z tohoto hlediska?

Jako na dobu, kdy jsem si odmítal připustit, že existují, dejme tomu, stíny v ráji, ačkoli po 20. lednu 1990, tj. prvém vystoupení Václava Havla v parlamentu, už mohlo být jasné, že všechno je jinak.

Když dnes listujeme patnáct let starými deníky, může se zdát, jako by v nich probíhala pestřejší diskuse, názorová výměna v pluralitnějším duchu, zatímco dnes je většina našich médií názorově homogenní. Čím to, podle vás, je?

Na tohle těžko hledat výstižnou a hlavně jednoznačnou odpověď; máte tu zájem majitelů listů a nástup internetu pokud jde o tisk, de facto uzavřený okruh TV vysílání, oproti Americe tu třeba chybí skutečně regionální vysílání, ale mám dojem, že se zlepšil rozhlas. Mám na mysli ten český. Na druhé straně tady máme cosi nebývalého v tom, že kdejaký politik se snaží být i mediální hvězdou a zřejmě po Havlově vzoru má za dáno, že musí poznamenat vždy a všecko, zarděnky, oteplování zeměkoule, dřevitost kedlubnů i horečku omladnic. Vzpomínáte, jak Václav Havel radil před mistrovstvím světa v kopané fotbalistům, že mají hrát na bránu?

Můžete se zastavit u éry Českého deníku a později Českého týdeníku, kam jste pravidelně přispíval i vy. Oba listy vydával Josef Kudláček, který nejprve výrazně podporoval politiku pravicových vlád a jmenovitě Václava Klause, později se stal jeho přímým odpůrcem a dokonce v době demonstrací typu Děkujeme odejděte! byl obrazně i fakticky jedním z vlajkonošů. Kde se odehrál ten zlom a jaké vlastně byly Kudláčkovy listy co do míry svobody slova?

Kudláček si počínal jako dítě čistého živého, což ostatně činila většina navrátilců z exilu, včetně mne samého. Už v květnu 1992 přece čelil vzpouře v redakci. Tedy spíše chtivosti svých zaměstnanců. Pokud jde o to, čemu říkáte vlajkonošství, béřte to jako výraz frustrace z nenaplněných nadějí listopadu 1989 s blesky do nejvýše vyčnívající osobnosti jako hromosvodu.

Při pohledu na poučení, které skýtá osud tiskovin Josefa Kudláčka, dá se stručně říci, že přímá politická aktivita vydavatele nebo redakce je smrtí novin?

Ano, pokud budou tak slušní jako byl Kudláček, který doslova nechával svým zaměstnancům volné pole. Nu a ti tam pěstovali, jak už to u lidí bývá, hlavně své osobní zájmy. Důvěřoval následně bohužel i šnorerům, kteří schováni za poctivou Hromádkovou organisovali DEU. Neb sám chtivý není, podcenil jejich motivaci a tou byla právě jen chtivost.

V polistopadovém období ale vycházely ještě i jiné deníky, které chtěly mít nebo měly pravicové ražení. Prostor, Metropolitan, Telegraf… Žádné z těchto novin nepřežily. Proč myslíte, že to je?

No, z Metropolitanu jsem vyletěl z redakce pár hodin po tom, co ho začala vlastnit banka IPB a její komunističtí papaláši. Společně s Halinou Pawlowskou a Ivanem Bednářem, takže vysvětlení se podvrhuje. Pawlowská tam psala perfektní politické komentáře, žádná odlehčující zábavička, kterou poučena dělá dnes. Všecky ty jmenované noviny pak zašly zejména na nedostatek distribuce a svou nevýdělečnost. Jakož i velké oči svých zakladatelů. Pokud si vzpomínám, tak Prostor hned začínal také se svou dostihovou stájí... Vzpomeňte si na Dykovu báseň „Píseň noci 29. října“ a budete vědět o čem mluvím. Ta báseň má znělku: Boj teprve nám nastává!

Dá se říci, že pravicové publikum je méně věrné nebo obecně vede konzervativní světový názor k vyššímu individualismu, který se projevuje i odtažitějším vztahem ke společně sdíleným ikonám, jakými mohou být například právě noviny?

Proč tomu říkat věrnost? Jsou to lidé bez stádního instinktu.

Jak se díváte na otázku tzv. nestrannosti a nezávislosti, což jsou pojmy, do nichž se promítá naše představa o kvalitním výkonu žurnalistiky? Existuje vůbec nějaká absolutní nezávislost?

Případ od případu a podle osobní odpovědnosti. Za první republiky vydal Melantrich, a to sám od sebe, velmi úspěšnou knížku Masaryk ve fotografii, ale odmítl zopakovat to s Benešem, na pretextu, že doktor Beneš není tak fotogenický, což mimochodem byl taky docela pravdivý důvod, a navzdory tomu, že měl přislíbenu státní dotaci.

Jak hodnotíte dnešní mapu českého tisku? Máte - jako člověk konzervativních hodnot – nějaký „svůj“ deník?

Celkem pravidelně kupuji Lidovky, asi hlavně proto, že když znovu vznikaly, tak jsem na ten vznik před listopadem přispěl. Ještě mám kdesi doma dopis Rumla seniora, který děkuje štědrému dárci, leč za svůj list je nepovažuji.

Jak byste tento dnešní stav v tuzemských periodicích srovnal třeba se situací na trhu deníků v USA, kde jste mnoho let žil a působil? V čem jsou hlavní rozdíly?

Tohle nelze srovnávat. Třeba Chicago Tribune má v sobotu přes 100 stran a pokud jsem si všiml, lid v nich hlavně vystřihuje kupony na různé slevy. Názory tříbí kostel, časopisy a TV.

Myslíte si, že se české noviny mohou někdy v budoucnu dopracovat podobných profesních standardů, jaké jsou v USA samozřejmostí?

Pokud se nezmění obecné společenské modikum, tak jen svízelně.

Ještě se vrátím do raných 90. let. Tehdy své Necenzurované noviny vydával Petr Cibulka. Byl to asi jediný pokus o opravdu nezávislé vydávání novin, byť ne v denní periodicitě. Necenzurované noviny byly nezávislé především na inzerentech, ale také na distribučních kartelech. Což nakonec vedlo k jejich nutnému krachu. Jak byste hodnotil tuto epochu české žurnalistiky?

Pane, při vší úctě, Cibulka na to, aby byl vydavatel, prostě nemá. A tím nemyslím peníze, hlavně erudici.

Petr Cibulka se rovněž dnes věnuje politice, dokonce mnohem aktivněji než svého času Josef Kudláček. Pro své názory má platformu na internetu. Nicméně zobecněme tuto situaci do otázky: může aktivní politik vydávat nezávislé noviny nebo jiné informační médium? Nebude do toho vždy prolínat jeho ideologie a politické zájmy a cíle?

Politika živí i mnohem horší lidi než je Cibulka. Měl tu smůlu, že na rozdíl od Stárka, vulgo Čuňase, Prince, případně Uhla (a dalších) se na něj za jeho odpor k totalitě nedostalo vhodně namazaného chleba s máslem.

Vy jako spisovatel jste vlastně také stále jednou nohou na pomezí žurnalistiky, věnujete se intenzivně literatuře faktu, non fiction. Ať už ve Střílející abatyši či v Dějinách VKS(b), abych z vašeho širokého díla jmenoval aspoň dva žánrově krajní útvary – od beletrizovaného pravdivého příběhu z minulosti po historiografickou práci. Máte dojem, že aspoň v této oblasti, tj. ve sféře literatury faktu a obecně vnímání historie a hodnocení jejích stinných stránek, jsme za těch 17 let po listopadu dál, jsme emancipovanější, otevřenější?

Memoárové literatury, případně tedy literatury pravdy, je opravdu lavina a zřetelně tu chybí jakýsi její celkový přehled. A jsme opravdu dál. Kvantitativně. A jen marxisté tvrdí, že kvantita automaticky přerůstá v kvalitu. A ta se rozhodně kus od kusu liší. Vezměte takové Československo ve zvláštních službách, navíc zpopularisované TV, byla by to záslužná práce. Ale kletě! Hemží se to tam naprostými nesmysly a opět, vůdčí osobností je tam „historik“ kultivovaný komunismem, Karel Pacner. Takže totalita nás dobíhá a dobíhá a dobíhá. Čo bolo, bolo, Terazky som majorom.

Narazil jste v českém historiografickém prostředí na názorové nebo dokonce zájmové skupiny, které si přisvojují monopol na výklad moderních dějin, jako tomu bylo před listopadem 1989?

Já osobně nemyslím, ale nemohu si nepovšimnout, že tu cosi takového je. Například nejnovější aktivity člověka s opravdu nepěknou minulostí jako je pan Křen, případně rovnítko, které klade mezi padesátá léta a normalisaci Petr Uhl – e tutti quanti. Tedy dobu, kdy si bolševik doslova zakládal na své krvelačnosti, a dobu, kdy už měl důkladně povypadané zuby. Snahu přesvědčit nás, že až do 21. srpna 1968 se sice děly nějaké ty chybičky, ale jinak vlastně bylo všecko v pořádku, ačkoli v pořádku nebylo nic, a to de facto už od roku 1945.

Myslíte, že je ještě nějaká epocha naší moderní historie, kterou ještě neznáme dokonale, nemáme zmapovanou, protože nám v tom brání naše nedůslednost, předsudky nebo zmíněné zájmové skupiny?

Zajisté, já jsem pro vznik Ústavu národní paměti, ale hrubě se mi nezamlouvá, že se má tou pamětí zabývat až od roku 1948. Kampak se nám poděla doba aktivní spolupráce našich komunistů s nacisty - až do 22. června 1941? Nevšiml jste si, že i v sebraných spisech Klementa Gottwalda chybí všecky jeho projevy z této doby? Že při pohřbu Šmeralově v Moskvě bylo zakázáno použít slovo Československo? A tedy i celé to, komunisty odborně zvané „přechodné údobí“ 1945-48 a jaká to náhoda, že po listopadu 1989 nám Zamini okupovaly ratolesti agentů Kominterny z let třicátých?

Máte image jakéhosi enfant-terrible české literatury a obecně současnosti. Tuto image si pěstujete, nebo je přirozeným důsledkem vašeho nediplomatického postoje k věcem kolem nás?

Já jsem si nikdy nic nepěstoval, pane Žantovský. Ani žampiony, ani image. Snažím se nikomu nic nedlužit, v každém toho slova smyslu.

29.3.2006

Připravil