ROZHOVOR: Muk, May, Musil, Lawrence - a Jordán
Karel Jordán je autor non fiction, držitel Ceny Miroslava Ivanova. Psaním by se uživil... možná v jiné zemi; zde naštěstí má ještě jinou práci. Nezahodil ovšem ani sny kluka. Jaké?
Před deseti lety vydal knihu Můj bratr Vinnetou (s podtitulem Karel May – osudy, hrdinové, knihy a filmy) a předcházela jí publikace Muž zvaný Old Shatterhand.
Ivo Fencl se ptá: „Tím vaše psaní začalo?“
Karel Jordán odpovídá: „Ne zcela. Muž zvaný Old Shatterhand byl v roce 1997 hmatatelným výsledkem mého celoživotního zájmu o Karla Maye, o jeho dílo a hrdiny, a první mojí knihou vůbec. Již předtím jsem sice na to téma napsal několik časopiseckých článků, ale tohle bylo něco docela jiného.“
IF: „Nové pole, na kterém jste stanul. Jak jste postupoval?“
Jordán: „Po přátelské dohodě s rodinnými pokračovateli odkazu zásadního mayovského spoluvydavatele Jaroslava Moravce (a viz Toužimský & Moravec) jsem se soustředil především na život a literární tvorbu Karla Maye a zároveň chtěl upřesnit jeho portrét ze zajímavé překladové knihy Klause Farina, zpodobňující drážďanského autora z poněkud specifického německého pohledu.“
IF: „Vzpomínám si na to. Ona knížka se jmenuje Karel May - první německá pop-hvězda, u nás vyšla roku 1994 v nakladatelství Arcadia, přeložil ji Pavel Zodiak a obsahuje dvě doplňující kapitoly Stanislava Nováka Chyby ve filmových mayovkách a Karel May v Čechách. I při výhradách k populárnímu podání (badatelka Miroslava Genčiová knihu ve své recenzi strhala) ukazuje Farin německého snílka jako opravdového „Shakespeara mládí“ a otce snad všech německých hrdinů. Vám se povedlo na Farinovu knihu přinejmenším navázat.“
Jordán: „Snad se mi to docela podařilo. Dalo to impulz dalším aktivním mayovským fandům u nás, s některými z nichž jsem od té doby v kontaktu.“
IF: „A Můj bratr Vinnetou (2008)?“
Jordán: „Ta kniha nahlédla člověka a tvůrce Karla Maye (a několikeré jeho alter ego) a vysněného apačského náčelníka obsáhleji a s přidaným důrazem nejenom na filmový, ale i na silný popkulturní rozměr fenoménu. Byla to cesta k širšímu čtenářskému publiku a snad potřebná.“
IF: „Taktéž úspěšná.“
Jordán: „A v době, kdy románové mayovky ještě vycházely často a kdy legendární Pierre Brice žil.“
IF: „Cenu Miroslava Ivanova pak ovšem dostal váš Český průvodce světovými westerny nazvaný Tenkrát na Západě (2011). Na některé filmy z dalekého Západu se však nedostalo.“
Jordán: „Je dost složité pojmout tak rozsáhlé a slavné filmové téma, aniž byste něco nedopatřením či úmyslně nevynechal (to sám tušíte), a geneze vzniku knížky navíc byla zvláštní. Nebo do jisté míry.“
IF: „Jak to?“
Jordán: „Původní zaměření rukopisu bylo cíleně zúženo na neamerické westerny a indiánky; ale na přání vydavatele jsem to doplnil (spíše stručnou) statí o žánrově formativních starších snímcích zámořských. To doplnění je na výsledné struktuře knihy poněkud znát. Zejména v oboru klasického hollywoodského westernu by se navíc dnes dostalo na další filmy a herce. Úvodní pasáž knihy jsem pojal jako intro především k evropským westernům, nicméně nejen k nim, a snažil jsem se promnout dlouho a vynuceně poloslepé české oko. Protože teprve teď se to oko postupně seznamujeme (a jenom v televizi a na DVD) se zlatým americkým fondem. A vím, že některým odborníkům to dost rvalo srdce, ale já vyšel z toho, že mnohem víc obyčejných diváků a čtenářů zná díky socialistickému cenzurnímu sítu spíše Lexe Barkera nebo Gojka Mitiće než Johna Waynea. Ale doufám, že i tak může výsledek posloužit jako vstupní vhled do westernové filmové problematiky. S tím, že stručně, ale snad vcelku výstižně nabízí profily různě originálních a moderních kovbojů a indiánů opravdu z celého světa.“
IF: „Jste tedy fanda Západu, literatury a filmu, a čtenáři letos odhalují, že rovněž Orientu. Arábie. Tu sleduje vaše nová kniha ze spektra Aloise Musila, Karla Maye a Thomase Edwarda Lawrence a (méně) dalších osobností. Vraťme se ještě jednou na začátek! Co stojí za tím krásným světem ve vás?“
Jordán: „Nejvíce za to mohou Zdeněk Burian a můj otec.
První z těch dvou, skvělý ilustrátor, mě na samém konci padesátých let minulého století klukovsky neodolatelně, okouzleně vtáhl do dobrodružného světa pravěku profesora Josefa Augusty a spisovatele Eduarda Štorcha. Záhy následoval Karel May. Jako prvorepublikové i nově vydávané knihy. A vše se valilo. Do kin navíc přišly umělecky jednoduché, ale dopadem nesporně kultovní západoněmecké filmy.
Můj táta mistra Buriana mimořádně obdivoval a trochu znal, takže třeba také skvostné kvašové práce pro svazky (dnes již spíše zapomenutého) cestovatele Enrique Stanka Vráze tvořily čestnou součást naší knihovny. S tím vším logicky přišla slabost pro období poslední třetiny devatenáctého století a začátku století následujícího, tedy času v mnoha ohledech inspirativního, fascinujícího. Secesně vykrásněného, a přece končícího krvavou katastrofou „Velké války“ z let 1914 až 1918. Odtud nebylo k letošnímu Aloisi Musilovi a T. E. Lawrencovi už příliš daleko, zvláště když dalším úhelným bodem se stal rok 1968, kdy se komunisty dvacet let záměrně tutlané informace o těch dvou na čas uvolnily. Můj dětský a nejen dětský čtenářský život sice velmi silně formuloval rovněž Jaroslav Foglar a nechyběli v něm Verne, Cooper, Ransome nebo Dumas, ale německý snílek May a jeho dobrodružný svět jsou navždy vítězi.“
IF: „Tak jste o tom napsal knihy. Ale je taky pravda, že někdy nestačíme dost žít, když pilně píšeme.“
Jordán: „Vzhledem k tomu, že bádám a spisuji jen po večerech, o víkendech a dovolených, je to někdy časové drama. Navíc nemám chuť psát do šuplíku, takže dlouho promýšlené a rešeršované téma opatřím několika ukázkovými kapitolami, synopsí a nabídnu je předem vytipovaným nakladatelům s důvěrou, že je pro ně zajímavé a budou akceptovat předestřenou strukturu knihy i můj styl psaní. Teprve podle jejich pozitivního ohlasu a konkrétní šance na vydání pracuji dál.“
IF: „Máte něco v plánu?“
Jordán: „Teď bych se ještě do konce roku rád věnoval připomínání mé červnové „orientální“ knížky, a to ne snad pro tušení velkého prodejního bestselleru (to je u podobné literatury faktu čistá fikce), ale proto, že si to dva z jejích hrdinů v roce 150., respektive 130. výročí svého narození určitě zaslouží. Pár dalších nápadů pro příště také mám, opět zejména kolem klasických dobrodružství, ale jsou to zatím jen náčrtky plánů do roku 2022. Řídím se heslem „žij tak, jako bys měl každý den zemřít, plánuj však, jako kdybys byl nesmrtelný“. K čemuž ovšem patří další známý bonmot: Seznam Boha se svými plány, aby se měl čemu zasmát. Uvidíme.“
IF: „Nelze vyloučit, že dalším vaším zájmem je hudba.“
Jordán: „Vyloučit to vskutku nelze, neboť po roce 1989 jsem konečně dostal šanci proměnit celoživotního obrovského koníčka v profesi hudebního publicisty, editora či producenta.“
IF: „Přineslo vám to něco?“
Jordán: „Potkal jsem se tak se spoustou domácích i světových hvězd různých stylů populární muziky. Co se psaní týká to ale zatím vedlo kromě mnoha kratších textů (zejména profilů, anotací a recenzí) vlastně jenom k biografické knize o Petru Mukovi (2015), skvělém zpěvákovi a kamarádovi, s nímž jsem měl tu čest více než dvacet let spolupracovat.
Průniky literatury a hudby, například prostřednictvím kvalitních písňových textů, jsou nepochybné; a že je koncertování, natáčení, propagování a prodej muziky velké dobrodružství, o tom také není žádných pochyb. Jistý vydavatelský zájem o mé hudební vzpomínky tu je, ale to snad má čas. Nebo s výjimkou editorské spolupráce na sborníku o (nejen) táborském bigbítu šedesátých let. To čas nemělo a dělal jsem na knize moc rád; vždyť je to velký kus mého života.
Víte, byla to světová dekáda stovek nových kapel a tisíců skvělých písní, každoročního kompozičního, aranžérského a instrumentálního zlepšování – a viz třeba ve všech ohledech úžasná kariéra Beatles v letech 1963 až 1970. U nás pak období sice jen přechodného a limitovaného, ale přece uvolnění drsně socialistických poměrů. Já sám byl tehdy proměněn ze školáka v gymnaziána se vším, co to mohlo a mělo obnášet. Od žákovské kopané a filmového Vinnetoua k rockové muzice, pořádání diskoték, prvním pivkům i láskám. Něco z toho mi vydrželo doteď.“
IF: „Jak vnímáte dnešek internetu včetně Wikipedie? Co myslíte: Je přístupností maxima informací ohroženo psaní i takových knížek, za které vám nelze než poděkovat?“
Jordán: „Doufám pevně, že ne. Informací jsou k dispozici vskutku doslova mraky, ale mnoho z nich je nespolehlivých, neutříděných, neprovázaných či nepřesných, pokud už to nejsou rovnou fake údaje. Pro psaní Dobrodružství jménem Orient jsem si pořídil řadu solidních a opravdových knih v angličtině i němčině a zkusil napsat trochu osobní, zaměřením hodně českou, lehce edukativní a pro zájemce potřebně iniciační knížku. Je to snad právě konkrétní autor, tedy při - samozřejmém - ctění faktů, a vlastní autorův pohled na věc, ale i neodolatelná vůně čerstvého výtisku, co je klíči k překonání či spíše doplnění (jinak jistě užitečného) digitálního světa encyklopedií a blogů. Vlastně píši podobné knihy, jaké od jiných autorů a na jiná témata sám rád čtu, a jsem proto potěšen skutečností, že také ty mé někoho zajímají a pobaví.“
IF: „Pohltí; sám to podobně vnímám. A kdo ví, čím vším to je?“
Jordán: „Myslím, že mám jistý dar nacházet netradiční souvislosti a zdánlivě zapomenutými tématy trochu „pobláznit“ podobně romanticky disponované jedince.“
IF: „Těšíte se na znovuotevírání Národního muzea v sobotu 27. října a v dalších letech?“
Jordán: „Národní muzeum, včetně toho na mé slabosti specializovaného Náprstkova, je od pražského dětství můj pravidelný cíl. Z toho, co jsem viděl ve vizuálu úprav, soudím, že rekonstrukce umožní zpřístupnit mnohem větší část dosud skrytých sbírek. Muzeum bude pro oko atraktivnější a k zábavnému kontaktu vstřícnější. Stará expozice sice nepochybně měla starobylé kouzlo konce devatenáctého věku, ale mé návštěvy podobných zařízení v Londýně nebo Berlíně ukazují, že cesta k moderní expozici v (převážně) historické budově je pro jedenadvacáté století nezbytná. Na výsledek jsem tedy velmi zvědavý a těším se. Na shledanou pod plejtvákem myšokem a ještě předtím (třeba) 20. září 2018 v Náprstkově muzeu, kde budu podvečerní přednáškou se světelnými obrazy prezentovat právě svou letošní knihu o pánech Mayovi, Musilovi a Lawrencovi.“