Rozhovor s Eliškou Mauleovou

Nedávno pětatřicetiletá Eliška Mauleová (*30. 3. 1988) je pro mě poněkud záhadná. Maturovala na gymnáziu v Německu. Nato vystudovala dánštinu a literaturu na Univerzitě Karlově, což je dnes Německo asi jen pro pár turistů. Pak žila sedm let v Dánsku. Kreslí a píše. Za ilustrace své vlastní knihy Lucie og fantasidyrene (dánsky 2019) obdržela čestné uznání v celosvětové soutěži současné ilustrace pořádané časopisem 3×3 The Magazine of Contemporary Illustration.

Její knížky jsou pro děti a psány zvláštně, krásně a chcete-li, řeknu, že „šikovně“. Neodtrhnete se od jejich řádků. Ani jako nedítě ne. Jsou hravé. Plné veselých příběhů o magických bytostech, zvířatech a rozličných fantastických postavách, které naprosto nejsou inspirovány Tolkienem. Což trochu žertuji, ale nejsou.

Eliška ráda pořádá besedy, a to právě pro děti. První knihy vydala ještě v Dánsku a v Německu. Od roku 2020 žije a tvoří v Plzni. Odsud pochází, je novou členkou Střediska západočeských spisovatelů. Ason-klub vynechala asi jenom následkem onoho pobytu v cizině. Než jsem Elišce položil pár otázek, neodpustil jsem si krátký úvod, začínající touto mou vzpomínkou:Proč vůbec vstupuješ do západočeské pobočky Obce spisovatelů? Tak se mě ptal roku 1997 nebo 1998 básník Josef Hrubý. „Psaní je osamělé,“ vyhrkl jsem. A tehdy ještě Středisko každý rok finančně podpořilo tři a čtyři knihy svých členů a - nechci přehánět, ale dalo se čekat, že bude nějaký váš rukopis, nebude-li to ukrutná ptákovina (hodnotila je mimo jiné Karla Erbová), asi tak jednou za pět let podpořen. Byly to však i jinak intenzivní časy. Schůze se ještě konaly každý měsíc, měli jsme i sekretářku a účetní Miladu Vaníkovou (ze Lhůty u Tymákova) a na sedáncích se probíralo i účetnictví, ale jen po několik minut. Po hodiny literatura.

Pokaždé dostal někdo i hlavní prostor. Jednou jsem posluchačstvo díky tomu, vzpomínám, uchvátil referencí o svém členství v České společnosti Sherlocka Holmese. Dnes už je bohužel dost věcí jinak. Ledascos se atomizuje. Který čertík ti, Eli, vnukl nápad se k nám přihlásit?

Eliška: Nápad jít do Střediska vzešel jen z mé hlavy. Po návratu z Dánska, kde jsem žila sedm let (a taky už tvořila), jsem začala psát a kreslit tady. A jak píšeš: cítila jsem se ve své tvorbě osamělá a hledala nové možnosti. Jak se posunout, najít impulzy a zkušenosti, třeba i přátele. Za ten vstup do Střediska jsem ráda, i když se teprve rozkoukávám.

Ale nejsi náhodou i dánská spisovatelka? Jak ses tam vůbec dostala? Pro mě je to zem piráta Klause (což je taková postava ze starých tamních legend).

Dostala jsem se tam po studiu na vysoké škole; studovala jsem dánštinu a fonetiku na Univerzitě Karlově a s přítelem, nyní již manželem jsme hledali zem, kde bychom se na pár let usadili.

Nelíbily se ti české háje a luhy?

Líbily. Ale zvolili jsme jiný kraj, a to Dánsko, abych mohla rozvíjet své znalosti. A líbila se nám tamní kultura i jejich styl života. Ale vždycky jsme věděli, že se jednou vrátíme. Kořeny jsme přece jenom stále cítili zapuštěné tady.

Nakonec se nám v Dánsku narodila i nejstarší dcera, po ní syn a po pár letech jsme se rozhodli, že je správný čas k návratu.

Podle čeho?

Abychom se vrátili dřív, než by děti začaly chodit v Dánsku do školy. To už by pak byl návrat těžší.

Taky jsi tam začala psát?

Ano. V Dánsku vznikly mé první knihy. Šlo o tvůrčí začátky, díky kterým jsem se potom v Čechách začala psaní a ilustrování věnovat intenzivně.

Ve své knížce o kouzelnici Vilemíně čerpáš výhradně z vlastní fantazie?

Paní Vilemína pochází jen z mé fantazie a je to má oblíbená postava. Již několikrát jsem dokonce slyšela, že jsem jí podobná, a musím uznat, že na tom něco bude.

Vyprávíš někdy místo psaní spontánně dětem, jako já to dělával? A pokud povídáš, napadne tě náhle: „To musím využít literárně.“ Já to tak, vzpomínám, párkrát praktikoval.

Nejen při tvorbě Vilemíny jsou mi velikou inspirací mé tři děti. Vyprávím si s nimi a ráda vymýšlím příběhy. Ony jsou vlastně takovými pokusnými králíky. Když vidím, že nějaký vtip nebo napětí funguje u nich, je velká šance, že bude fungovat i u ostatních čtenářů.

Jak se rodila tvá kniha Lucinka, Kubík a miminko?

Tady jde o tři volně propojené knihy inspirované mými třemi dětmi. První je Lucinka a kouzelná zvířátka (Lucka je má nejstarší dcera). Druhá kniha je Kubík a autíčko, inspirovaná mým synem Kubíkem, a teprve třetí je Lucinka, Kubík a miminko. Vznikla v době, kdy jsem čekala nejmladší dceru Janičku. Vlastně jde o přípravu dětí na příchod nového sourozence a zážitky s tím spojené. Vše je navíc podáno zábavnou formou. A čerpala jsem z vlastních zkušeností. Všechny tři knihy jsou určené začínajícím čtenářům. Je v nich proto méně textu, aby i méně zkušení dokázali bez problémů přečíst celek. Ty knihy mají úspěch i u předškolních dětí, kterým čtou dospělí, a váhu kladu na ilustrace, které - spolu s menším rozsahem textu - umožní i menším a nečtenářům sledovat příběh, případně i doplňovat.

Mou nejoblíbenější z tvých knih se asi stane Kubík a autíčko. Sám jsem si totiž s autíčkem něco vyhrál. Jeho repliku mám dodnes na stole - jako připomínku mládí. To původní bohužel nevydrželo kaskadérské skoky. Řekla bys něco víc o této auto-knize? I z ní svedeš hladce a nahlas předčítat?

Kubík a autíčko je moje jediná klučičí kniha. Nebo spíše klučičí, z menšího počtu procent dívčí. Krom toho, že v ní Kubík jede v autíčku a potká různé dopravní prostředky, je tam snad i hlubší myšlenka. U sourozenců to bývá totiž i tak: Kubík se jednou se svou sestrou nepohodne - a maminka jim poradí, jak situaci řešit, udobřit se.

Co se ti na psaní pro děti nejvíc líbí?

To je asi jasné a nakonec nejde jen o psaní, ale i o zmiňované předčítání. O svých knihách pořádám besedy pro děti prvního stupně základních škol. Povídáme si, předčítám a kreslíme, ilustrujeme. Vše se snažím pojmout hravou formou, aby besedy bavily. Zatím se mi daří a taková setkání jsou pro mě nesmírně důležitá, protože dostávám okamžitou zpětnou vazbu. Baví mě jejich spontánní reakce, motivuje to a inspiruje k další tvorbě.

Co je za nápadem knihy Lucinka a kouzelná zvířátka (2020)?

Lucinka a kouzelná zvířátka je inspirována mojí nejstarší dcerou, která měla jako malá různé imaginární kamarády, které viděla jen ona. Nikdo jiný. Zní to takhle strašidelně, ale já myslím, že to tak má hodně citlivých dětí s velkou fantazií.

Určitě.

Taktéž postava z mé knihy má několik kamarádů-příšerek, které vidí jen ona, a zažívá s nimi dobrodružství doma, ve škole a v zoo.

Kolik jsi zatím napsala knih?

Většinou uvádím jen knihy, které jsem vydala v Čechách, a těch je pět. Ale před návratem jsem dvě vydala i v Dánsku a Německu. Jednou je příběh z později vydané Lucinky a kouzelných zvířátek, druhou Domalovánky pro děti. Obě považuji za svůj spisovatelský a ilustrátorský začátek, za hledání cesty.

A kdy´s vlastně začala psát?

Úplně první pohádku jsem napsala v první třídě, a to tiskace, protože psace jsem ještě neuměla. Ale dlouhá byla… jen asi dvě věty. Hned jsem ji ovšem doplnila ilustrací.

Co bylo dál?

V průběhu let jsem na dětský sen zapomněla a věnovala jsem se zcela jiným věcem. Až v Dánsku jsem se k psaní a kreslení vrátila a po návratu se mu začala věnovat naplno.

A máš nějaké výtvarné školy?

Absolvovala jsem výtvarný obor na ZUŠ v Plzni a odmalička ráda kreslila a malovala, což mě provázelo a provází celý život. Vím přitom o sobě, že jsem lepší kreslíř než malíř, ale snažím se obě techniky alespoň kombinovat. Knižní ilustrace a jiné grafické materiály tvořím především elektronicky. Původně jsem s tím začala kvůli snazší úpravě obrázků, ale nyní jsem i tomuto modernímu způsobu tvorby přišla na chuť - a moc mě baví, i když mi je občas líto, že na klasickou malbu a kresbu mi už nezbývá tolik času, kolik bych si představovala.

Vnímáš nějaké své literární a výtvarné hranice?

Při tvorbě knih jsem, myslím, limitována vlastními nároky na jejich vzhled. Chci, aby byly celobarevné, plně ilustrované. V každé je nějaká ilustrace, nebo alespoň barevné pozadí na každé straně. V trendu hodlám pokračovat. Věřím, že vizuální stránka je u dětských knih minimálně stejně důležitá jako ta literární. Musím ale říct, že ilustrovat takovým intenzivním způsobem knihu je časově náročné.

A nenarazila jsi nikdy? Nelíbily se už někomu tvé obrázky? Já sám bych řekl, že se dětem asi budou zamlouvat.

Myslím, že dětem se mé ilustrace líbí. Mívám na ně jen pozitivní ohlasy. Mezi dospělými budou určitě i tací, kterým by se mé ilustrace nelíbily, ale tak to má být. Je to otázka vkusu a osobního stylu. Byla by na světě nuda, kdyby se všem líbilo jen to stejné.

Máš nějaké geniální plány?

Nikoli jen plány.Pracuji na další knize, která snad vyjde na podzim roku 2023.

A bude to horor, ne?

Ne. Ale bude o mimozemšťanech. A opět doplněna celostránkovými ilustracemi.

Dalího?

Mými.

Máš nějakou oblíbenou dětskou knížku, na niž ráda vzpomínáš?

Vždycky jsem ráda četla knihy napínavé anebo vtipné, ideálně obojí. Mám ráda Děti z Bullerbynu, které ilustrovala Helena Zmatlíková, a její obrázky se mi obecně velmi líbí. Taky mám v oblibě Adolfa Borna.

Ovlivňují tě i jiné oblasti umění?

Samozřejmě, jen si toho nejsem zcela vědoma. Inspiraci získávám různě. Někdy při procházce v přírodě, jindy při rozhovoru s dětmi. Při sledování filmu, poslechu hudby, četbě knihy.

Chceš psát pořád jen pro děti, nebo si představuješ, že napíšeš taky nějaké povídky či román pro dospělejší zájemce?

Zatím asi zůstanu u tvorby pro děti. Ale vidím, že spolu s tím, jak rostou mé vlastní, píšu taky já knihy pro stále starší děti.

Asi jako Nosov, když psal tři díly Neználka. Takže…

Jestli to takhle půjde dál, určitě se jednou dostanu k tvorbě pro dospělé. (Eliščin smích)

Nu, a jak vnímáš, že nejen knih, ale i jen knížek pro děti je na Zemi už strašně, strašně moc? A kdyby si tohle člověk připustil do důsledků, vlastně by ho to mohlo od psaní odradit!

Formuloval jsi teď velmi odrazující myšlenku, to souhlasím. Nicméně zatím mám na své knihy pozitivní odezvu od dětí i dospělých a to je pro mě motivace k další tvorbě. Nápady a chuť tvořit mám taky. Teprve až mé knihy nebude chtít nikdo číst, nebo nebudu mít, o čem psát, zamyslím se, zda by nebylo lepší toho nechat a šetřit papírem.

Prozradilas mi o sobě zatím dost málo!

Málo? Hm. Mám dvě morčata, ráda cestuji (a kdo ne), nesnáším nespravedlnost a nesnáším pálivá jídla. A když píšu, zajímá mě, proč nastydnul hejkal, co je to vochechule (já ne), kam ztratil divočák své pruhy a co skřítkové prováděli. A komu.

A co s tím psaním pro dospělé?

Začnu, cítím to v kostech, ale zatím to není zcela aktuální. Žila jsem v cizině na řadě míst a vrací se mi to. Třeba to v budoucnu při psaní využiju. Určitě ale nepůjde o cestopis.