Helena Regnerová (*1963) je má kolegyně, 5. července završila kulatiny, napsala vícero próz a nedávno jí uveřejnili román Chtěla jsem víc (2022). Byla zrovna přijata do západočeské pobočky Obce spisovatelů a vedle psaní maluje, ale něco podstatnějšího, a to problém řady československých rodin před rokem 1989 (odejít-neodejít), zachytila ve své knížce. Od věci nebude Helenu Regnerovou vyzpovídat rovněž jako zástupkyni všech těch, kteří neemigrovali, a dámu píšící, ale dozajista ne tak známou jako třeba Eva Kantůrková, Ivan Klíma (v září mu bude dvaadevadesát), Milan Uhde (v červenci mu bude 87), Pavel Kohout (slaví pětadevadesátiny) anebo nedávno zesnulý Milan Kundera.

Z čeho kniha Chtěla jsem víc vzešla?
Měla jsem za sebou novely a toužila zkusit napsat něco většího co do rozsahu, ale snad i závažnosti. Přitom nejsem fantasta a každý autor koneckonců zpracovává zkušenosti svého života, dává do díla kousek sebe. A román často bývá osobní výpověď, přestože se děj může odehrávat úplně jinak a v jiném čase. Ale raději jsem sáhla po době, kterou jsem sama prožila.

Po době totality?
A reálného socialismu, jak to kdo chce nazývat. Byla kulturně společenským experimentem spáchaným na našem národě a částečně jsme si za to mohli; v podstatě ale byl ten režim Čechům a Slovákům vnucen a my v něm žít museli. Taky jsem s vrstevníky dítě té doby a můj román se snaží ukázat běžnou rodinu v sedmdesátých letech a všechna úskalí, na která naráží. Společnost ovládly pokrytectví a strach, lidé si často mysleli něco jiného, než říkali, a upřímní byli k sobě právě a jenom v rodinách, nebo mezi dobrými přáteli.

Rizikovější už to vždycky bylo na zahraničním zájezdě. Ani ty ostatně nebývaly umožněny.

Zápletku s útěkem za hranice (a takovou kniha má) jsem, to nepopřu, volila i pro její dramatičnost. Ale přímo v naší rodině taková zkušenost nebyla. Jako mladá holka jsem ovšem o emigrantech často slýchala a teď využila vzpomínky na některá vyprávění.

Narazila jste na problémy, které jste dopředu nečekala, a jak jste je případně překonávala?

Přestože jsem se snažila psát co nejcivilněji a řešit se svými postavami vztahové a rodinné problémy, narážela jsem neustále na potřebu zasadit příběh do konkrétní historie. Hlavní hrdinka Jana je navíc žena o generaci starší a bylo třeba ji vybavit vzpomínkami a zkušenostmi, které jsem, ehm, musela načíst.

Legitimní přístup. A nevzpomněla byste, než budeme pokračovat, zda jste zkoušela literárně tvořit už v mládí nebo jako dítě?

Vedle deníku jsem se tenkrát pokoušela o povídky, ale nikdy jsem nedosáhla takových kvalit, abych je mohla takříkajíc poslat do světa.

Ani později?

Domnívám se, že moje pokusy nebyly tak dobré, abych se směla chlubit. Největším problémem byl ostatně nedostatek času. Sebekriticky jsem proto svoje dílka odložila a raději se věnovala rodině a práci.

Jednou z hrdinek románu je lékařka jménem Jana. Snad je to jedno, ale měla vzor?

Ne. Postava Jany je vymyšlená. Teprve když jsem si připravila osnovu svého dramatického příběhu a zvolila formu románu, dosadila jsem do hlavní role vysokoškolsky vzdělanou ženu, a to silnou osobnost v křehkém těle. A pak… Už je na čtenáři, aby posoudil její věrohodnost.

Jana není kladnou hrdinkou, ale na druhou stranu vzbuzuje určitý respekt. Šla si za svým, a když narazila na překážky, nezhroutila se a vždycky nalezla důvod vstát a jít dál. Myslím, že mně samé imponuje ta její síla, která už není v dnešní době samozřejmostí. My se totiž hroutíme kvůli mnohem menším problémům.

Kromě toho líčíte emigrantku jménem Marta. Utekla v osmašedesátém.

Emigrantka Marta je v knížce načrtnutá jen lehce - na to, jak závažnou roli hraje. Sama neměla ani ponětí, že její dopisy a zážitky ze života za Železnou oponou tolik ovlivní už zmíněnou Janu. Ani Marta není napsaná podle konkrétní osoby, ale setkala jsem se jednoduše s rodinou, která s pýchou, se skutečnou pýchou ukazovala zápisky a fotografie z exotických cest jedné svojí příbuzné provdané do zahraničí.

Do třetice k hrdinům. Byl kdokoli vzorem pro novináře a reportéra Zdeňka, který Janu zpovídá v nemocnici?

(smích) Reportér Zdeněk je na tom ještě hůř. Nevíme o něm skoro nic. Je zprvu pasivním posluchačem příběhu. Stává se vrbou, která poslouchá Janiny vzpomínky. To před Zdeňkem se Jana ospravedlňuje a vyhodnocuje si svůj život. Koho milovala, která dcera si s ní rozuměla víc a proč její manžel Vojta nakonec z této země odešel.

Nechci teď nic prozrazovat, ale nastaly situace, kdy byli už rozhodnutí prchající zadrženi. A taky jiné situace, kdy se část rodiny zarazila a vrátila. Sama. Pro emigraci už rozhodnutí manželé byli tak například mrštěni zpět, často navíc do rukou StB.

Jestli se mi nepodařilo v knize vysvětlit, proč se má rodina vrátila, můžu si naříkat jen sama nad sebou. Něco snad prozradit můžeme. Příčinou byla revolta mladší dcery Máši. To ona emigrovat nechtěla, to rodiče ji donutili. To ona měla v Československu svůj život a kluka a všechno, co milovala. Jako mladičká dívka se ještě nesetkala s represemi státního aparátu a vyšší životní úroveň na západě ji nezajímala. Rodiče pro ni znamenali hodně, to jistě, ale právě dospívala. V tom věku si člověk chce rozhodovat sám. Po svobodě touží všichni, ale ukazuji, jak to dopadá, když za ní jdou i bez ohledu na ostatní.

Nu, a pak líčíte ještě jednoho hrdinu jménem Roman.

Ano, a ten přináší do příběhu pohled z druhé strany. Je to disident a přesvědčený demokrat. Zřejmě vlivem svých rodičů se choval k režimu již od mládí velmi kriticky. Nechce tolerovat lži a nesvobodu. Je ochotný pro svoje přesvědčení hodně obětovat. Nemá ale v úmyslu z vlasti odejít. Naopak se snaží zasadit o větší uvědomění lidí okolo sebe. Spolu se svými přáteli vytvářejí ostrůvky svobody a skutečného přátelství. Zapojuje se do protistátní činnosti, rozšiřuje bohatství myšlenek z propašované zakázané literatury. A také Janě, která se nechala StB zotročit, Roman ukazuje, že lze žít důstojně i přes vnější překážky.

Slibujete si něco od členství ve Středisku západočeských spisovatelů? Někdo mi říkal, že se podobné organizace již pomalu přežily.

Členství ve středisku každopádně přináší plody ve formě pozvánek na autorská čtení a další literární akce. Je taky zajímavé poznávat lidi, kteří mají touhu psát zrovna tak nebo aspoň podobně, jako já.

Taky, vím, malujete a máte vztah k hudbě.

Zatímco hudbu jsem od dětství aktivně provozovala (učila jsem se hrát na klavír a na kytaru), kreslení jsem nikdy neřešila; ale zhruba před deseti lety jsem propadla olejomalbě. Bylo to v době, kdy děti opouštěly domov a já se snažila prázdno po nich zaplnit něčím novým. Účastním se nadále výtvarných kurzů a zdokonaluji se v práci s barvami a vnímání krajiny, je-li to vůbec možné. A je. Krajinu maluji nejraději a na pár svých maleb jsem pyšná.

Chtěla jsem víc - Helena Regnerová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví