Jak jste jako člověk tak trochu z branže, tedy zpěvák, kytarista či autor vnímal Karla Gotta?
To bych si hodně fandil, kdybych se považoval za člověka z branže. On byl vrcholem profesionality, já amatérem z podpalubí.
Vnímal jsem ho celý svůj život, ostatně nešlo jinak, byl všudypřítomný. A tím mi celé dětství i mládí lezl na nervy. Já jsem člověk bigbítu, a to ne někdy od pozdní puberty jako mí vrstevníci, ale i díky svým starším bratrům už od nejranějšího dětství. On byl pro mne nejviditelnější tváří oficiálního popu, lhostejno, zda západního či východního, proti kterému jsem se zavile vymezoval. Až po mnoha letech jsem poznal, jací byli lidé 60. let, jako Cortés, Simonová, Chladil, Hála a další, profíci a jak si vše museli vybojovat. Mládí ale nebývá spravedlivé.
Nejvíc mi pak Gott lezl na nervy v 70. letech, to vůbec nebyla dobrá doba ani pro střední proud. A on s tou dobou splynul těmi svými tanečky, oblečky, účesy a diskotékovým hopsáním. Pak si ale našel svou romantickou parketu a v ní v 80. letech vyzrál. Díky tomu důstojně přešel i do 90. let. Konečně si přestal hrát na neposedného diblíka a začal vypadat, chovat se a zpívat jako zralý chlap. A dokonce si vypracoval i svůj specifický humor.
Dal byste za pravdu hudebnímu producentovi Martinu Simandlovi, který v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že Gottův úspěch nemá nic společného s normalizací, a připomněl jeho úspěchy v Německu a v Rakousku?
Martin není zaujatý a od rockerů si to asi slízne, ale je to tak. Ale pro mne úspěch v Německu a Rakousku není měřítkem při tamním pochybném většinovém vkusu. Měřítkem je pro mne Gottova nepomíjivost překlenující všechny módní vlny.
Od kritiků naopak zní, že jeho kariéra by nebyla „myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“. Mohl být Gottův úspěch dán především tím tehdejším režimem?
Tady někdo bojuje už dohrané bitvy a chce si s třicetiletým zpožděním zamávat praporem. Gott mohl být režimem smáznut, ale zcela jistě jím nemohl být stvořen.
Je namístě připomínat Gottův podpis Anticharty a to, že si žil jak v bavlnce a hodně vydělával, jak uvedl Karel Schwarzenberg?
Bavlnkář bavlnkáři bavlnkářem? Anticharta je skvrnou. Ale suverénní soudy nechť vynáší ti, kdo v podobných dilematech obstáli.
Co si myslíte o výroku hudebního publicisty Jiřího Černého, který prohlásil, že Gott byl jeden z největších antikomunistů, s jakými se kdy setkal?
To mne překvapuje. Spíš jsem Gotta měl za člověka, kterého politika míjela. Ale Černý to bude vědět líp.
Jak se díváte na to, že až po jeho skonu vyšlo najevo, že pomáhal, často i hodně finančně, lidem, které režim postihoval, ale nikdy o tom nemluvil?
Je možné, že pomáhal. Mohl si to dovolit. A proto musel, jinak by ho svědomí umučilo.
Mohl zpěvák jako vůbec nejexponovanější celebrita v rámci tehdejšího režimu proti komunismu otevřeně vystupovat, byť s ním vnitřně nesouhlasil?
Mohl nepatřit k horlivcům. Z mého pohledu v 70. letech možná i trochu patřil, v 80. už ne. Ale to je pohled člověka z bigbítového podpalubí.
Co se skrývá za tím bojem o obraz Gotta u veřejnosti a těmi tak protichůdnými názory na něj?
To s Gottem nijak nesouvisí. To je jen další neveselá kapitolka snahy novodobých majitelů pravd přimalovat svým oponentům šikmé oči nebo tělo ve tvaru matrjošky.
Poslední rozloučení s Karlem Gottem se uskuteční se státními poctami, v katedrále sv. Víta bude kardinál Dominik Duka sloužit zádušní mši, bude vyhlášen státní smutek. Ne všichni se s tímto způsobem uctění zpěvákovy památky ztotožňují a veřejně to dávají najevo. Jaký je váš pohled?
Já bych ubral, na druhou stranu se ptejme: která smrt za posledních sto let byla vnímána širokou veřejností tak bolestně? Moc jich nebylo.
Kněz Tomáš Halík dokonce označil Gottův pohřeb ve svatovítské katedrále za „šílený a nevkusný nápad“ a „pokus o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu”, ale i devalvaci hodnot. Co si o tomto hodnocení z úst teologa myslíte?
Černokněžníci patří do pohádek.
Necelý týden po Karlu Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský hned přispěchal s názorem, že pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to Chramostová. Jak takový výrok vnímat obzvlášť z toho pohledu, že Rychetský i Chramostová byli oba v KSČ a jako mnozí poražení komunisté z osmašedesátého oba podepsali Chartu 77?
Je plným právem pana Rychetského uctít kohokoli dle svého srdce. Otázkou je, jaká část veřejnosti bude jeho pohled sdílet.
Europoslanec Jan Zahradil nadnesl, že probíhající Gottovo posmrtné zbožšťování je součástí jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačních let s tím, že podstatná část lidí si už žádné „vyrovnávání se s minulostí“ nepřeje. Podobně jako lidé nejsou zvědaví na stálé opakování minulosti premiéra Babiše a dávají najevo, že jim je jedno, kdo byl a nebyl komunista. Do jaké míry to vystihuje náladu ve společnosti?
Vyrovnání s minulostí je dutá fráze. Vyrovnejme se raději každý sám se sebou.
Vede dělící linie mezi mladou, střední a starší generací třeba právě rozdělení ve smyslu Zeman, Babiš, Gott a na druhé straně Havel, disent a tak dále? Nebo to je něco, co mladší generaci v reálu příliš nezajímá, pouze se nese na módní vlně, kterou je pro nynější městskou mládež vzývání Václava Havla?
Ne, to není generační problém. Je nepochybně Gottovou hlavní zásluhou, že jeho vnímání se neláme podle generačních linií.
Ptal se Jiří Hroník, PL, 10.10.2019
Převzato z LadislavJakl.cz