Nevím, jestli jsem „publikační typ“ (spíše snad „publikující typ“), dokonce dobře vím, že jsem v základní a střední škole žádnou hvězdou třídy v psaní slohů nebyl. Různé úvahy esejistického typu jsem – spíše sám sobě a pro své nejbližší okolí – začal psát až v průběhu studia na vysoké škole, ale moc toho nebylo. Všechno začalo až vstupem do akademické kariéry v roce 1964.
2) Vaše první publikované texty pocházejí už ze 60. let, tedy z doby krátce po skončení vysoké školy. Pak – alespoň podle národní bibliografie – máte ve vydávání svých textů určitou přestávku. Po listopadu 1989 se zejména v souvislosti s ekonomickou transformací logicky strhla Vaše „publikační lavina“. V 70. letech Vám došly nápady nebo jste měl problémy s publikováním?
Hned po zahájení interní aspirantury v Ekonomickém ústavu ČSAV jsem začal intenzivně psát nejrůznější odborné ekonomické texty, od roku 1966 jsem si začal troufat i na publicistiku. Psal jsem do různých tehdejších kulturně-politických týdeníků a měsíčníků (Literární noviny, Kulturní tvorba, Tvář, Zítřek, atd.).
Usmívám se nad vaší formulací, že mám „ve vydávání svých textů určitou přestávku“. To je půvabná formulace. Po srpnu 1968 jsem byl vyhozen z Akademie věd jako vůdce nemarxistických a antisocialistických sil v československé ekonomii a řadu let jsem psát opravdu nemohl. V druhé polovině 70. let to byly drobnosti (často jen recenze, které nebyly redakčními radami až tak kontrolovány) nebo texty striktně scientistní z oboru statistiky, ekonometrie a matematického modelování. Tam bylo více rovnic, vzorců, grafů a čísel, než slov.
Jisté měknutí režimu v 80. letech (fenomén u nás zcela nediskutovaný, protože převládá zájem vidět éru od února 1948 po listopad 1989 jako naprostý monolit, s malým výkyvem v roce 1968, což je samozřejmě naprostý nesmysl) mi umožnilo publikovat texty odborného rázu v ekonomických časopisech typu Politická ekonomie, Finance a úvěr, Statistika, Ekonomicko-matematický obzor, atd. V letech těsně před listopadem 1989 se publikační možnosti značně rozšiřovaly. Je logické, že – jak píšete – „publikační lavina“ nastala po pádu komunismu. Myslím, že jsem měl v sobě hodně naakumulováno, bylo z čeho těžit.
3) Poslední výzkumy volného času dětí u nás nejsou příliš radostné. Děti přestávají číst. Jak jste se ke knize dostal Vy?
To, že dnes děti přestávají číst, mě mrzí. Považuji to za velkou ztrátu, protože čtení knih (na rozdíl od čtení novin či časopisů) je nezastupitelné. Nemyslím, že to nahrazuje televize, či internet. Na druhé straně bych nechtěl příliš generalizovat. Údajně nikdo nečte, ale knih se vydává stále více. To je nepřijatelný rozpor, jedna polovina této věty musí být nepravdivá. Měli bychom si ujasnit, která.
V mém dětství neexistovala televize (já sám jsem měl doma televizi prvně až ve věku mých zhruba 35 let, což však bylo netypické zpoždění), proto se četlo. Rodiče měli předplacený původně ELK, potom Klub čtenářů, který i v 50. letech přinášel docela pěknou literaturu. V mládí musí člověk přečíst klasiky, pak už to nikdy nestihne. A při vší kritice toho, co bylo v 50. letech publikováno, resp. nepublikováno, klasika k dispozici byla. Asi jsme ji tehdy četli až příliš, protože nebyla „vytlačována“ dostatečně kvalitní a zajímavou dobovou literaturou. Ale přečíst si ji nebylo ztrátou. Touto ztrátou dnes mladá generace trpí a myslím, že to nahraditelné není ničím a že už se to později nedá dohnat.
4) Shodou okolností jsem se na ministerstvu kultury podílel jako „nová struktura“ na transformaci sektoru vydávání a prodeje knih do nových společensko-ekonomických podmínek. Tehdejší katastrofické vize úpadku české knihy se naštěstí nenaplnily. Odkud jste bral jako premiér jistotu, že právě v této sféře vše dopadne zdárně? S detailní znalostí tehdejší situace mohu potvrdit, že to rozhodně jednoduché nebylo…
Nemyslím, že vydávání a četbu knih ovlivňují ministerstva, jsem naopak docela překvapen, že se o něco takového na Ministerstvu kultury tehdy někdo pokoušel. To, že v té době „nekřičeli“ politikové mého typu a že nekřičeli ani čtenáři, je zcela logické. Ani ti, ani oni se ničeho nebáli. Jim se nic nezhoršilo, právě naopak. Báli se ti, kteří z knih měli byznys – ne příliš velcí spisovatelé, kteří v nové době nemohli dostatečně oslovit a zaujmout čtenáře, báli se zaměstnanci starých nakladatelství a vydavatelství, kteří najednou pochopili, že se to postaru dělat nedá. Obě tyto skupiny lidí se strašně bály trhu, protože ten je velmi nemilosrdný, ale spravedlivý. Obě chtěly zůstat v láskyplném objetí státu.
5) Knižní sféra byla z oblasti kultury první, která byla kompletně privatizována s několika specifickými výjimkami, jakou je třeba vydavatelství pro nevidomé. Čekal jste, že tento proces půjde tak rychle?
Knižní sféra byla nejen privatizována, podstatnější bylo, že na zelené louce vznikala nová ambiciózní nakladatelství. Založit nakladatelství nevyžaduje tak velký kapitálový vklad a proto je to relativně snadnější, než založit novou elektrárnu, ocelárnu či automobilku. O to, že by se to nedařilo, jsem se vůbec nebál. Ukázalo se i to, že je kniha „levnější“ umění, než některé jiné a že proto žádná ingerence státu nebyla zapotřebí. S filmem je to horší.
6) Z řady Vašich projevů je zřejmé, že máte přehled o současné tuzemské knižní produkci. Jak ji sledujete a jak k tomu nacházíte čas?
Kéž by to byla pravda! Takový přehled, jaký bych si přál, ani zdaleka nemám. Myslím, že je to způsobeno kombinací tří faktorů. Za prvé, stárnu a myslím si, že už jsem vše podstatné přečetl (což je samozřejmě omyl a každou chvíli se o něm přesvědčím). Za druhé, mám opravdu méně času, resp. času mám pořád stejně, ale „alokuji“ ho (abych použil ekonomický termín) jiným směrem. A za třetí, bohatství dnešní knižní produkce je tak obrovské, že přehlédnout ji pro nespecialistu není možné. Skoro bych si přál, aby každý čtvrtek vycházelo jen pár nových knih, já abych si pozorně prostudoval časopis Nové knihy a šel do fronty nějakou knihu si koupit. To se samozřejmě – naštěstí – už nikdy nevrátí a proto přehled nemám. Nemám ani nesporný literární či kulturní časopis, kterému bych věřil, že mi recenzuje všechno podstatné. I to mi chybí.
7) Když porovnáte náš knižní sektor z doby 60. a 70. let se současností, jaké poznatky jako analytik a ekonom jste si učinil? [vydavatelé, distribuce, knihkupectví]
Porovnat to neumím, je toho dnes více a je to daleko rozmanitější, což je více, ale v určitém smyslu i méně. Je to ale určitě takové, jaké to je. Je to produkt evoluce a spontánního vývoje, který nikdo neplánuje, neřídí, neorganizuje, a to je dobře. Nic jiného k tomu říci nemohu. Určitě necítím ohledně knih (zdráhám se použít Váš termín „knižní sektor“) žádný problém a apriorně si myslím, že být nemůže, protože by ho tento mocný evoluční proces jistě sám vyřešil.
8) Nikdy Vás nelákalo založit si nakladatelství, specializované například na ekonomickou literaturu?
Nakladatelem jsem nikdy být nechtěl, i když jsem už v životě leccos „vydával“. Od konce 70. let jsem dvakrát ročně vydával v rámci bankovní pobočky ČSVTS (pro nepamětníky, Československé vědeckotechnické společnosti) sborník Ekonomické modelování, což byly texty přednášené na mnou organizovaných seminářích v bance. Tyto sborníky jsem vytvářel od A do Z. Sháněl texty, redigoval je, přepisoval, donesl do bankovní tiskárny, potom do vazárny, dával jsem je do obálek a rozesílal je. Trvalo to 6 let, než to bylo z nejvyšších míst zastaveno a já pak byl delší dobu předmětem vyšetřování na policii. Autory tam publikovaných textů jsou známé osobnosti počátku 90. let, spousta ministrů, náměstků, velvyslanců, atd. Od konce 90. let vydáváme v Centru pro ekonomiku a politiku sborníky (už jich bylo vydáno 65, což je neuvěřitelné číslo) a měsíční Newslettery CEPu (do dnešního dne jich bylo vydáno 60, opět skoro neuvěřitelné číslo). Žádné další plány v tomto smyslu nemám.
9) Vstoupil jste dosti razantně do diskuse o nové budově Národní knihovny ČR. Bylo to pouze intuitivní nebo načasované? Nebylo by lepší vznést svůj názor před zahájením mezinárodní architektonické soutěže?
Do diskuse o nové budově Národní knihovny jsem – jak píšete – sice vstoupil „razantně“, ale zcela náhodně. Nic načasovaného v tom nebylo a přiznám se, že jsem si vůbec nebyl vědom toho, že existuje nějaká mezinárodní architektonická soutěž tohoto typu. Při „prezidentské“ návštěvě Prahy 9 mi pan starosta ukazoval plány rozvoje této městské části a já jsem jako naprosto irelevantní vedlejší poznámku, netuše, že jsou nablízku novináři, řekl, že do této moderní architektury by se jim mohla hodit Kaplického knihovna daleko více, než na Letnou. Tím se všechno „spustilo“, nic plánovaného v tom nebylo.
To, že se mi návrh knihovny zásadně a absolutně nelíbí, nijak nezakrývám a dost dobře nechápu, že někdo může mít názor opačný. Trochu podezírám část zastánců Kaplického návrhu, že ji obhajují nikoli z lásky k tomuto bizarnímu návrhu, ale z nelásky k Václavu Klausovi, což je v kontextu toho, co nám může vzniknout v centru Prahy, strašná škoda. Něco úplně jiného je dnes a denně předváděná ambicióznost a arogance pana Kaplického, proti kterým je moje chování, za které bývám kritizován, téměř nevinné.
10) Využíváte ještě služeb našich veřejných knihoven? Pokud ano, jak jste s jejich službami spokojen? Ve srovnání s obdobím před zhruba dvaceti lety zde bylo dosaženo velkého pokroku, v současnosti prožíváme v ČR doslova boom staveb a přestaveb knihoven…
Ve veřejné knihovně jsem – jako klient – celá desetiletí nebyl. Knih mám a nepřetržitě dostávám tolik, že nepadá v úvahu, že bych si ještě nějaké další knihy půjčoval. Navíc jsou knihy relativně levné (a nemyslím, že jenom vůči prezidentskému platu), proto v mém případě na půjčování vůbec nedochází. Ale jsem vždy příjemně potěšen, když zjistím, že i na malém městě či vesnici funguje veřejná knihovna. To považuji za moc dobrý signál a fandím všem, kteří se o to zasluhují.
11) Považujete obecně knihu za zboží nebo spíše za duchovní statek? Samozřejmě zde existují obrovské rozdíly mezi typem a zaměřením produkce…
To je špatná otázka, kniha je i zboží, i – jak Vy říkáte – „duchovní statek“. To se nedá oddělit. I když je kniha duchovní statek, tak má svého autora, který tuto knihu čtenářům „nabízí“. Samozřejmě ve spolupráci s nakladateli a distributory. To je strana nabídky. Na druhé straně je poptávka čtenářů. V tomto smyslu je kniha zbožím par excellence a jestli to někoho – s vysokou mírou duchovna v sobě – uráží, pak by se měl trochu zamyslet. Ale nad sebou.
12) Ve Velké Británii, v Norsku nebo Irsku mají knihy nulovou DPH, ve většině knižně vyspělých zemích je tato sazba snížená. Výjimku představuje pouze Dánsko nebo Slovensko. Domníváte se, že by knihy měly mít tato „privilegia“ nebo jste pro „unifikaci“. Po nedávném výrazném snížení DPH na knihy ve Švédsku v této zemi došlo k výraznému zvýšení prodejů…
DPH v každém případě představuje jen malou část toho, za co se kniha prodává. Jaká je elasticita poptávky po knihách vůči ceně nevím. Nemyslím, že je veliká. Celou cenu, včetně DPH, platí čtenář. Celou DPH dostává stát. Stát jistě výnos z DPH za knihy nespasí, ale je třeba mít rovné podmínky. Jakákoli výjimka je špatná a „bohulibých“ produktů a projektů je strašně moc. Jejich seznam je nekonečný. Proto raději všichni stejnou daň.
13) Jaký je Váš názor na kampaně na podporu knih a čtení? V některých, a to i v těch „nejkapitalističtějších“ zemích, stát či regionální vlády knižní kulturu výrazně podporují. Naše země tvoří spíše opačný extrém…
Kampaním na podporu knih a čtení nevěřím. Je to daleko více otázka výchovy v rodině, výchovy ve škole, celkového klimatu v zemi. Kampaň, za prvé, nemá žádný efekt a, za druhé, za peníze daňových poplatníků jsou podporovány kampaň provádějící instituce (agentury nejrůznějšího typu), pro které je to výborný byznys. Knihy, jejich autoři, jejich nakladatelé či vydavatelé tím podporováni nejsou.
14) Myslíte si, že se podle úrovně knižní kultury dá hodnotit i kulturnost státu?
Určitě, jakkoli si nemyslím, že se dá smysluplně definovat „kulturnost státu“. To je termín, který bych definovat neuměl, jakkoli se na první pohled zdá, že je intuitivně srozumitelný. Knižní kultura – jakkoli se to může leckomu nelíbit – je důsledkem poptávky po knihách a bohatství té či oné země. Dá se vytvářet fiktivní kulturnost státu a odtrhnout knižní kulturu od celkové ekonomické úrovně země, ale to je hra, kterou hrát nedoporučuji.
15) Které knížky jste si nejvíce oblíbil, když jste byl dítě, student, premiér a prezident republiky?
Na tuto otázku odpovědět neumím, neboť je jich moc. Určitě navíc nejde v první řadě o oblíbenost, spíše jde o to, které knihy mne nejvíce ovlivnily. I tak mám strach z náhodného výběru a ze zapomenutí něčeho strašně podstatného. Z mládí to byl snad nejvíce Victor Hugo a jeho Devadesát tři. Nemohu nezmínit Camusova Cizince, Kerouacovu Na cestě, skoro všechno z Karla Čapka, z ruské literatury Dostojevského, Babela, Bunina, raného Solženicyna a třeba i Naděždu Mandelštamovou a její Dvě knihy vzpomínek, Hermanna Hesse a jeho Stepního vlka, Heinricha Bölla, George Orwella, z naší literatury 60. let zejména Škvoreckého a Kunderu. Zaujalo mne setkání s Sándorem Máraiem. V poslední době mne zcela nadchla kniha amerického spisovatele McCarthyho Cesta. Atd., atd. Ale to je určitě náhodný výběr, teď v pátek odpoledne, ke konci pracovní doby.
časopis Grand Biblio, č. 4, Roč. 12, 2008