Karla Jordána, což je pseudonym, jsem potkal v Lucerně, když jsme pro Tvar natáčeli kolektivní rozhovor o jiném Karlovi, Karlu Friedrichu Mayovi.
Tento legendární Karel přitom není, jak se chybně proslýchá, roku 2022 Němci zapuzen. Naopak. Je mu těmi pomluvami činěna reklama a zapuzeno snad jen pár mayovských napodobenin. Celkem po právu; o tom ale nechci psát. Karel Jordán a to, co dokáže, bude vždy zajímavější téma. Je rovněž hudební producent, avšak jeho koníčkem je Divoký západ. Vždy tomu tak bylo. Na téma napsal několik pozoruhodných publikací a pochopitelně byl, tak jako každý z jeho oboru, kdo zkusil psát, zaskočen jistou prodělečností knižního byznysu.
Ono ale není dnes jisté nic ani v oblasti hudby. Byly časy, kdy do „Jordánovy stáje“ náležel i Petr Muk, což je dodnes nedoceněná osobnost, která ani tak nezemřela osudově, jako spíš nešťastnou náhodou. Producent jeho odchodu pochopitelně želí, ale nikoli pro peníze; byli přáteli.
Práci v oblasti muziky se ovšem Jordán věnuje pod jiným, vlastním jménem, i položil jsem dotyčnému několik otázek.
Tady je první: Je to dávno, co jste napsal knihu Můj bratr Vinnetou - s podtitulem Karel May - osudy, hrdinové, knihy a filmy. Ještě starší je ovšem zcela první verze té samé publikace…
Karel Jordán: Už první verze Muž zvaný Old Shatterhand (1997) je výsledkem mého celoživotního zájmu o Karla Maye, o jeho dílo a hrdiny. Zároveň je mou první knihou vůbec. Sice je pravda, že jsem předtím napsal na totéž téma několik časopiseckých článků, ale toto bylo něco jiného. Po přátelské dohodě s rodinnými pokračovateli odkazu zásadního mayovského spoluvydavatele Jaroslava Moravce jsem se soustředil na spisovatelův život a jeho literární tvorbu a chtěl upřesnit portrét známý u nás tenkrát z přeložené knihy Klause Farina, zpodobující ovšem drážďanského autora ze specifického německého pohledu.
Upřesnění se snad podařilo - a dalo to impulz dalším mayovským fandům u nás, s nimiž jsem se dostal při práci do kontaktu. Kniha Můj bratr Vinnetou (2008) zkoumá Karla Maye a jeho vysněného apačského náčelníka Vinnertoua obsáhleji, s důrazem na širší pop-kulturní rozměr celého fenoménu. Šlo mi taky o cestu k širšímu publiku, a to ještě v době, kdy tu románové mayovky vycházely často a legendární Pierre Brice žil.
Můj bratr Vinnetou - Karel Jordán | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Fencl: Cenu Miroslava Ivanova získala váš Český průvodce světovými westerny nazvaný Tenkrát na Západě (2011). Jak tuto knihu vnímáte s odstupem?
Tenkrát na Západě - Karel Jordán | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Je složité pojmout tak rozsáhlé a slavné téma, aniž byste něco nedopatřením či úmyslně vynechal. Geneze vzniku knížky byla do jisté míry zvláštní. Původní zaměření mého rukopisu bylo cíleně zúženo jenom na nemerické indiánky. Ale na přání vydavatele jsem ho doplnil statí o žánrově formativních a starších snímcích zámořských. Na výsledné struktuře knihy je to poněkud znát - a zejména v oboru klasického hollywoodského westernu by se určitě mohlo dostat na další filmy a herce. Úvodní pasáž jsem stejně pojal hlavně jako intro k evropským westernům.
Ocitujme část obsahu:
Velká vlaková loupež a co bylo dál.
Pestrý svět šerifů a psanců.
Poklad Apačů objeven. O rudém gentlemanu Vinnetouovi a jiné pohádky.
Hodní, zlí a oškliví. Spaghetti přestřelky na 100 + 1 způsob.
Bud a Terence míří na Západ.
Jak najít Klondike a zabít Sekala. Česká touha po zlatých nuggetech a pravých chlapech.
Koňská opera z Barrandova. Limonádový Joe, Arizonská pěnice a jiní příbuzní.
Indiánská rezervace DDR. Gojko Mitić a všichni jeho pokrokoví náčelníci.
Boršč, guláš, bigos a jiné speciality. S koltem i stranickou legitimací: Red Western a Eastern.
Revizoři v saloonu.
Vstanou noví pistolníci. Stálá fascinace rychlým tasením a pomalým umíráním.
Hic sunt Leones. Co všechno by nebylo, kdyby bylo nebylo Sergia L.
Best of the West. Ostře řezané filmové profily: Barker, Böttcher, Bronson, Brynner, Eastwood, Fonda, Ford, Kinski, Křižan, Leone, Mitić, Morricone, O´Ya, Reed, Reinl, Schoberová, Van Cleef, Wallach, Wayne.
JORDÁN POKRAČUJE: Taky jsem se ale snažil promnout oko. Dlouho, vynuceně poloslepé české oko; protože teprve posledních třicet let se postupně seznamujeme se zlatým americkým fondem. Vím, že některým odborníkům to rvalo srdce z těla, ale vyšel jsem sám za sebe z toho, že mnohem víc obyčejných diváků a čtenářů zná (dík socialistickému cenzurnímu sítu) spíš Lexe Barkera anebo Gojko Mitiće než Johna Wayna.
Přesto doufám, že kniha slouží jako vstupní vhled do problematiky filmového westernu: s tím, že nabízí stručné, ale celkem snad výstižné profily originálních, moderních indiánů i kovbojů celého světa.
Dobrá, ale co vztah vy - a Orient? Vím, že ho vnímáte nejen okem Karla Maye, nýbrž taky očima Aloise Musila a Lawrence z Arábie.
Za což mohou jiné dvě bytosti. Zdeněk Burian a můj otec. Ten první, skvělý ilustrátor, mě na samém konci padesátých let klukovsky, neodolatelně, okouzleně vtáhl do nitra dobrodružného světa a pravěku profesora Josefa Augusty i spisovatele Eduarda Štorcha.
Následoval Karel May jako prvorepublikové i nově vydávané knihy. Nato přišly do kin umělecky jednoduché, dopadem ale kultovní západoněmecké filmy. Ale k obrázkům a knížkám. On táta Buriana opravdu mimořádně obdivoval - a trochu znal; takže jeho skvostné kvašové práce pro svazky Stanka Vráze tvořily čestnou součást naší domácí knihovny. Logicky s tím přišla má slabost pro období poslední třetiny devatenáctého století a začátku století následujícího, sice secesně vykrásněného, ale končícího krvavou katastrofou velké války.
A napsal jste pod těmi vlivy knihu o Musilovi a Lawrencovi.
Úhelným bodem nebyl vlastně ani tak rok 1914 či 1918, ale 1968, kdy se informace o těch dvou - komunisty záměrně tutlané - na čas uvolnily.
Celý můj dětský život sice, víte, silně formuloval i Foglar - a nechyběli Verne, Cooper, Ransome a Alexandre Dumas, ale německý snílek a jeho dobrodružný svět se navždycky stali vítězi. U mě.
Mám pocit, že už psaní odkládáte (byl a je to koníček) a spouštíte se spíš do hudebních archivů. Nedávno jste o tom aspoň hovořil v tisku.
Vzhledem k tomu, že ohledně Divokého západu bádám a spisuju po večerech, o víkendech a dovolených, anebo jsem to tak dělal, bylo to někdy časové drama. A nikdy jsem taky neměl chuť psát do šuplíku, tak jsem pokaždé opatřil téma - dlouho promýšlené a rešeršované - synopsí a několika ukázkovými kapitolami. A nabídl to vytipovaným nakladatelům s důvěrou, že to pro ně bude zajímavé. I že budou akceptovat navrženou strukturu a můj styl. Teprve na základech ohlasu a konkrétní šance na vydání jsem pracoval dál a nedělal si iluze o velkém prodejním bestselleru. To je totiž u podobné literatury faktu jen čistá fikce.
Ale věděl jsem, že si to Musil a Lawrence zasluhují. Obecně se řídím heslem „žij tak, jako bys měl každý den zemřít, ale plánuj, jako bys byl nesmrtelný“. Navazuje známý bonmot: „Seznam Boha s plány, aby se měl čemu smát.“
Neprozradíte mi něco i ohledně své skutečné profese?
Po roce 1989 jsem konečně dostal šanci proměnit celoživotního a obrovského koníčka v profesi hudebního publicisty, editora, producenta. Bylo to dobře. Potkal jsem se tím se spoustou domácích i světových hvězd různých stylů populární muziky a vedlo to (kromě mnoha kratších textů, recenzí anebo anotací) k biografické knize o (skvělém) zpěváku Petru Mukovi (2015), mém kamarádovi. S ním jsem měl čest víc než dvacet let spolupracovat a o tom, že je koncertování, natáčení, propagování a prodávání hudby velké dobrodružství, není pochyb. Byl a snad bude i jistý vydavatelský zájem o mé hudební vzpomínky. Tady nechci říkat, zda to má čas, a radši připomenu svou editorskou spolupráci na sborníku o bigbítu let šedesátých ve městě Tábor. To jsem svého času taky dělal rád - a tento bigbít je velký kus mého života.
Co žijeme, zlepšil se přístup k informacím. Podstatně. Na webu je toho tolik (i o Divokém západu), že knihy určitého druhu takřka ztratily smysl. Nebo ne?
Informací jsou vskutku mraky. Ale mnoho z nich nespolehlivých. Netříděných. Neprovázaných. Nepřesných, pokud to rovnou nejsou fake údaje.
Pro psaní Dobrodružství jménem Orient (2018) jsem si pořídil řadu solidních a opravdových knih v angličtině a němčině - a zkusil napsat trochu osobní a hodně českou, lehce edukativní a pro zájemce taky iniciační knížku. Právě konkrétní autor, věřím tomu, je - při samozřejmém ctění faktů – přínos. Vlastním pohledem. A neodolatelná vůně čerstvého výtisku je klíč k překonání - či doplnění - jinak jistě užitečného digitálního světa. Chtěl jsem napsat podobné knihy, jaké sám rád čtu, a jsem potěšen, že ty mé někoho zajímají a baví. Snad mám jistý dar nacházet netradiční souvislosti a pobláznit. Aspoň trochu pobláznit tématy jen zdánlivě zapomenutými. Samozřejmě lze pobláznit jen podobně romanticky disponované jedince.
Dobrodružství jménem Orient - Karel Jordán | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Chtěl bych skončit pohledem na inovované Národním muzeu.
Národní muzeum, včetně mé slabosti pro muzeum Náprstkovo, je od mého pražského dětství můj pravidelný cíl.
Rekonstrukce zpřístupnila mnohem větší část dosud skrytých sbírek, vše je atraktivnější a pro oko, vstřícnější. Stará expozice sice měla starobylé kouzlo konce devatenáctého věku, ale návštěvy podobných zařízení v Londýně a Berlíně mi ukázaly, že je cesta moderní expozice nezbytná. I v historické budově. Je dvacáté první stoiletí.