Tvoje novinka Zabiju Putina v Karlových Varech vyšla v edici Krimi příběhy. Jaký máš vztah k braku?
K braku mám vztah jako Ivan Diviš ke své matce. Ambivalentní. Anebo spíš jako já sám ke své vlastní matce. To by znamenalo spíše přátelský. Jak ale víme nejenom my dva, tak kriminální příběhy samy o sobě nemusejí býti brakem, a proč by také měly být, že ano? Je to zkrátka regulérní žánr, nicméně já se přiznávám, že chovám averzi k beletrizaci skutečných caus – kritik Jan Nejedlý vzpomínal na někdejšího autora I. M. Jedličku, ale tohle samozřejmě pokračuje. „To si přečti, ono se to opravdu stalo!“ říkává se. „A co jako?“ odpovídám. „Tak se to stalo, no…“ Navíc je to hyenismus. Někoho někde utrápili – a ještě se to výhodně prodá. Sebevraždy, lidská neštěstí, mordy. Zrovna dneska jsem viděl knihu s titulem Nejkrutější zločiny světa a jinde zase publikaci Skutečný Hannibal Lecter. Ale ano, já to nepopírám, že si také občas počtu o masových vrazích, abych byl v obraze, a koneckonců také veliký Truman Capote dovršil svou slávu románem Chladnokrevně a Mailer notně upevnil svoji pověst Katovou písní (kterou Capote nemohl vystát)… Jsou to ale jenom zprávy o kouscích reality, jaké by Alfred Hitchcock nikdy nenatočil. Uznávám Hitchocka, a ani já se nedal touhle cestou, tedy ve své „knize o Vladimíru Putinovi“, alebrž jsem si od začátku až do konce nehorázně vymýšlel. Anebo rozhodně víc než spisovatel Nečas od Evy Kantůrkové. Každá fantazie pak samozřejmě najde i svou hranici a kromě toho staví jenom z materiálu, který už máme navezený do hlavy. Asi jako slova, ta nás také strašně omezují. Determinují. Jak je to slovo… Všechno je dáno předem! Ale ty ses ptal na brak. Tak ten skutečný opravdu nemusím. Třeba teď jsou aktuální cliftonky a Michal Jareš mi říkal, že jich ještě musí přečíst šedesát, a teprve pak dokáže dopsat vůbec první českou knížku o tomhle pozapomenutém fenoménu. Jenže jeho ty příběhy nebaví, jak se mi přiznal, a mne taky už ne. Jo, dá se to možná prolistovat, asi jako poslední Havlova hra, ale řečeno spolu s Cimrmanem: Je to běs! Je to běs!
Máš nějakou svoji definici brakového čtiva? Jak bys je vymezil proti takzvané vysoké literatuře?
Brakové čtivo podle mého názoru většinou nevzniká z vnitřní potřeby jeho autorů. Raší spíš pro peníze, a bují tudíž až do sérií a cyklů bez konce. Čtyřlístek, Perry Rhodan, Ordinace v růžové zahradě – ale o televizi radši ani nezačnu. Taky jazyková kultura braku bývá nízká, nicméně to samozřejmě není podmínkou. Můžete psát dokonalým stylem, ale když nemáte co říci, vlastně také vytvoříte brak, nebo snad ne? Brak také obyčejně bývá prvoplánový a nic dalšího nesymbolizuje, zatímco skutečnější literatura mívá více plánů a vezme si klidně za stavební materiál onu cliftonku, když to píše Eco, ale udělá z ní metaforu. To jsou pochopitelně samozřejmosti, takže se omlouvám, že to vůbec připomínám, ale ve svém románu Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít jsem kupříkladu dal kapitolám tituly některých krvavých románů ze slavné Váchalovy sbírky a současně do té struktury vložil svou naivní představu o tradičním loupežnickém, ale také gotickém románu hrůzy, a když jsem to pak dal přečíst Anně Kareninové, jí se to líbilo. Podobně lektorovi. A že to ještě nevyšlo, to už je čistě mou neohrabaností. Ta kniha za mne ale nemůže, jenom já za ni.
Proměňuje se nějak brak s dobou? Promítly se do tohoto druhu literatury první republika, normalizace, porevoluční čas?
O proměnách proběhnuvších okolo roku 1948 vypráví Pavel Janáček v knize Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951 (Host, 2004), kterou tímto doporučuji. A uvolnění po roce 1989 je již pouze logickým dojezdem téhož.
Kdy se vlastně brak narodil?
Brak se rodí pořád, okolo nás, dnes a denně. Vždy tady byl – a udělám ze sebe teďka důležitého, ocituji Schopenhauera: „Špatné knihy jsou intelektuálním jedem ničícím ducha, a jelikož většina osob nečte to nejlepší, co vznikalo v různých epochách, ale věnuje se výhradně četbě posledních novinek, spisovatelé se omezují na úzký okruh módních myšlenek a publikum se potápí stále hlouběji do vlastního bahna.“ Citát jsem nevydoloval já, ale kolega Enrique Vila-Matas pro knihu Bartleby a spol. (Garamond, 2006), již tímto také doporučuji. Co naopak nedoporučuji? Číst má akční díla typu Zabiju Putina v Karlových Varech, pokud si kvůli podobným zdržením už nikdy nepřečtete Švejka.
V knížce střídáš detektivní příběhy s horory, velmi často lze vystopovat, kdo tě právě inspiroval: Lovecraft, Poe, Doyle, King, autoři americké drsné školy, ale i Edvard Valenta nebo Halliburton, scifisté jako Bradbury… Není tvoje psaní především holdem mistrům, tvým čtenářským láskám? Vždyť ty jsi taky autorem knížky studií Norman Bates kontra Fantomas.
Ano, tuto knihu o hrdinovi filmů a románů Psycho jsem napsal – a chystám pokračování Fantomas kontra Šangri-La, nicméně holdem to není. Ani nemůže být, protože nedosahuji kvalit vyjmenovaných autorů. Ano, chtěl bych psát jako Sir Arthur Conan Doyle, ale on byl opravdu někým políbený. No, přečtěte si třeba povídku Gloria Scottová. Je to úplně první případ, který ve svém imaginárním žití vyluštil Sherlock Holmes, a je vylíčený jím samým. Ale rámcově nám o tom i tady vypráví jeden lékař, totiž dr. Watson. V rukou kohokoli jiného by to byla banální historka, ale čtěte Doylovo zpracování! A King je mi taky strašně blízký, uveřejnil jsem o jeho knížkách i pár studií ve Tvaru a dobře asi chápu jeho literární handicapy. Jsou to i moje handicapy, mnoha z nás, jenomže on s nimi dokázal stokrát víc. Mnoho povolaných, málo vyvolených, to platí permanentně.
Dá se vůbec dneska napsat detektivka, hororový nebo dobrodružný příběh „na zelené louce“? Tedy tak, aniž by autor tu více, tu méně opisoval?
Prostě máš potřebu to napsat, takže to uděláš! Ale je samozřejmě pravděpodobné, že už někdy někde někdo vyplodil něco podobného či přinejmenším obdobného a něco z toho jsi třeba v dětství i přečetl a dneska jsi to napůl vědomě použil nebo přetavil. Sir Henry Rider Haggard nebyl vůbec sečtělý, když začal psát Doly krále Šalamouna, svůj první román, a ten se stal neuvěřitelným bestsellerem. Ve své době. Ale Haggard je zvláštní výjimkou, něco jako Shakespeare „nevážné literatury“, abych tedy místo slova brak užil lepšího termínu kritika Vladimíra Novotného… A nehledě na to, že Doly krále Šalamouna pochopitelně nejsou brak, nýbrž excelentní dobrodružná román.
I knihou Zabiju Putina v Karlových Varech proplouvá postava „paní Ivany“, zřejmě tvé femme fatale. Má ta dáma nějaký předobraz, nebo sis ji vysnil?
Ona je třeba hrdinkou i mé známé povídky Rychlá Ivana odmítá Brada Pitta – zpracované rovněž rozhlasem za účasti Pavla Kikinčuka. Co k tomu říct? V poslední době se také u nás, ve střední Evropě, jedná o tzv. stalkingu neboli „nebezpečném pronásledování“. Někteří lidé, zvláště pak celebrity jako Čunek, a pak také hezké ženy, prosazují, aby se stal stalking trestným činem. Zákon ale zatím neposkytne žádnou podporu ženě, do které se zamiluje někdo, kdo se jí ani trochu nelíbí (Fantom opery, dejme tomu), a která sice vůbec na jeho slova nereaguje, ale je i tak zasypávána korespondencí a dárky (kalendář s Bradem Pittem). Ona tím trpí! A v některým zemích je takovéto pronásledování za trestný čin považováno, zatímco u nás ne, je to zatím pouhý přestupek, a tak tupá policistka řekne dotyčné „Ivaně“ akorát: „Ale buďte ráda, mladá paní, když vám někdo přinese kytku! Nebude to tak pořád.“ Ani v novém trestním zákoníku naše ministerstvo spravedlnosti s „trestným činem nebezpečného pronásledování“ nepočítá. Asi totiž četli mou povídku Pronásledování paní Ivany, která postoupila do finále minulého ročníku „jisté“ soutěže Literárních novin, a zůstává tím pádem uveřejněna v internetové verzi toho listu. Jistě, teď žertuji, aby věci vynikly, nicméně naše ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, kterou osobně znám, chce stalking do českého právního řádu za každou cenu dostat. Já jsem pro.
Ale to jsi trochu odbočil…
Ona Ivana z mých próz – a také několika básniček – sice má všemi tušený předobraz, tu skutečnou, pracovitou i rozmarnou pošťačku, která pracuje v Křivicích u Plzně a žije ve skutečné Macháčkově ulici a je dokonce šťastně rozvedená, nicméně většinu jejích vlastností jsem si vysnil. Avšak hezká je, a to ještě víc, než jak jsem to já dokázal popsat, a nosí se Plzní skutečně tím elegantním způsobem, kterému ve svém románu Smíš zůstat mrtev věnuji nejednu rozvláčnou stránku. Ale dost humoru.
Co ti psaní braku dává?
Protože já skutečný brak nepíšu, tak mi nedává nic. A Ivana taky ne.
Převzato z Portálu české literatury
Rozhovor připravil