Letošní květnové vystoupení Roberta Planta s jeho novým projektem v bruselském Forest Nationaal nemělo chybu. Tak tomuhle člověku bude 20. srpna šedesát? – ptal jsem se nevěřícně sám sebe. A už je to tady. Plantovo jméno je pevně spjato především s legendární érou superskupiny Led Zeppelin z let 1969-80. Nikdy ale nebyl „jen“ zpěvák, vždy byl komplexní osobností se smyslem pro hudební souvislosti. Odtud dvě konstanty jeho tvorby: respekt ke „kořenům“ (angloamerickému folku, keltskému dědictví, originálnímu „černému“ blues) a inspirace etnickou, zejména orientální hudbou. Z širokých rockových vod čerpá stejně lehce jako z hluboké studnice „world music“.

Proto je Plantova post-zeppelinovská dráha tak zajímavá, jakkoliv méně viditelná. Na prvních třech sólových albech natočených do poloviny 80. let hlavně hledal nový zvuk, místy až nebezpečně blízko hranicím popu (kromě toho si pořídil jako „vedlejšák“ příležitostnou retro-sestavu Honeydrippers). I to slabší z nich (Shaken´n´Stirred z roku 1985) však stále ční nad průměrem doby. Další trojice desek z let 1988-93 je už ve znamení postupného návratu k plnokrevnému rocku. Zazní tam i africké bubny s arabským vokálem (Manic Nirvana z roku 1990), nebo indické instrumenty (Fate of Nations z roku 1993). S svým kongeniálním ex-kolegou, kytaristou Jimmy Pagem, si v té době párkrát společně zahrál nebo si vzájemně hostovali na nahrávkách. V roce 1994 se ale sešli na delší dobu a výsledkem bylo CD/DVD „No Quarter/Unledded“ s osvěžujícími „unplugged“ verzemi starých zeppelinovských pecek. Plant a Page je hrají v hlubokém velšském hvozdu a na pustých skaliskách, řádí na pódiu s kapelou i s egyptským souborem Hossama Ramzyho nebo jamují v Maroku s hudebníky Gnawa. Tuto éru spolupráce pak ukončili titulem „Walking into Clarksdale“ z roku 1998 (názvem míří do kolébky blues v mississipské deltě). Do nového tisíciletí ovšem Plant vstoupil s muzikanty o generaci mladšími. Osou jeho nové skupiny Strange Sensation se stal kytarista Justin Adams, v Egyptě vychovaný znalec arabské hudby. Objevili se tu i bývalí hráči z trip-hopových Massive Attack nebo Portishead. Na prvním společném díle „Dreamland“ z roku 2002 se tahle parta vydala proti proudu času v interpretacích klasiků folkových (Bob Dylan, Tim Buckley) i bluesových (Bukka White, Jesse Colin Young). Další zdařilé album „Mighty Rearranger“ z roku 2005 naopak přineslo vlastní tvorbu a v bonusech i žhavou současnost : nápadité remixy a la dancefloor.

Na konci roku 2007 odehráli zbylí členové „Led Zep“ společný koncert na památku Ahmeta Erteguna, šéfa firmy Atlantic. Během uplynulého čtvrtstoletí spolu sice už vystoupili (třeba na Live Aid), tohle ale bylo něco jiného. Během pouhých dvanácti hodin přišlo 90 milionů žádostí o vstupenku od milionu fanoušků. Spekulace o trvalém „reunionu“ skupiny však uťal sám Plant. Právě vydal album „Raising Sand“, o němž se v jedné recenzi výstižně píše : “…okupuje bezejmenné území, kde se stírají hranice mezi blues a bluegrassem, country a folkem, rock´n´rollem a rockabilly, aby vznikla úžasná zvuková alchymie…“ Podle všeho by to mohl být jeho dosud nejúspěšnější samostatný počin. Na nečekaných cover-verzích skladeb Gene Clarka, Everly Brothers, Toma Waitse a dalších jsou mu rovnocennými partnery bluegrassová hvězda Alison Krauss a producent/kapelník v jedné osobě T-Bone Burnett. Letos s nimi Plant vyrazil na světové turné, bohužel bez zastávky v ČR (i když u nás předtím hrál už pětkrát).

Šedesátník Robert Plant zkrátka prožívá další vrchol tvůrčích sil. Není to žádné přestárlé květinové dítě, žijící z minulé slávy a tantiém. Pevně zakotven v tradici je pořád na cestě k novým objevům, má také čich na spolupracovníky. Těšme se proto na všechno, co nám v budoucnu ještě naservíruje.