RINGO ČECH: Ruský týden baví 35 let
Titulní kulaté výročí se týká té ZE VŠECH nejlepší knihy všeuměla Františka Čecha. Nazval ji Ruský týden, ačkoli jako šéf kapely strávil (tenkrát za socialismu) v Rusku daleko delší čas. Víc než sedm dní. A to je to. Umění autorů beletrie je také tím, že „stahují“ události rozložené do měsíců v pouhé týdny a dni.
Ta kniha, která je výsledkem, nelíčí pravdu absolutní, ale pravdu uměleckou, což je víc, a první z mnoha vydání bestselleru mělo jen 112 stran a ilustroval ho herec Otakar Jirák, Ringo Čechův kolega z divadla. Odpovědným redaktorem knihy, které měla náklad padesát tisíc výtisků, byl - v nakladatelství Kredit - Jan Lederer. A to dílo stálo dvacku.
Začíná a končí kapitolu s titulem Úterý a je fakt, že Čech mohl klidně začít vyprávění pondělím nebo středou. Ale Úterý se jmenuje i humoristické dílo jeho kamaráda Ivana Mládka, rovněž celkem pilného spisovatele, a Ringo se mládkovským Úterým okrajově inspiroval.
Ale zatímco Mládkovo dílo, vydané původně na elpíčku, je čistý, absolutní a totální humor, u Čecha jde o hutný konglomerát autobiografických záznamů, a to děsících nás pobytů v sovětských hotelích a halách, kde Ringo Čech vystupoval s dvorním zpěvákem Jiřím Schelingerem a dalšími hudebníky. Přiznejme alespoň po letech, že je všechny intelektuálně převyšoval a dostával se občas tím pádem do rozpaků z jejich - nejen alkoholických - výstřelků. Kniha však je působivá něčím vyšším, co asi ještě žádný kritik (ani Jiří Černý) nevystihl, ale co mě upoutalo hned při prvním čtení. Pak jsem na to sice zapomněl, ale o to víc charakteristika vystupuje aktuálně před vnitřní zrak. Oč jde? O to, že sice čteme popis - často šílených - podmínek a praktik v Rusku (včetně podmínek spojených se strašlivými mrazy), ale kniha, jejímž vypravěčem je osobně František Čech, je především o boji s nudou.
Na první pohled to tak nevypadá a může se to i zdát divné, ale je to tak. „Není proč se nudit,“ říkal jsem si sám. A viděl tu situaci. Máte kamaráda jménem Jiří Schelinger a máte ho velmi rád. Získali jste ho do kapely. Jedete si spolu vydělávat rubly a víte, že politicky nesmíte přestřelit, a to ani slovem, a nikde překročit jisté linie. Třeba je tu i pikantní scéna, kdy Čech sedí vedle generálů. Jak a proč se na koncert dostavili? Netušíme. Čech se jich rusky ptá, zda to nebylo moc hlučné. Na socialismus. Odpověď: „Ne. Jsme dělostřelci.“ Což je příklad momentu, kdy to dopadá dobře a kdy se potenciální nebezpečí spláchne; ale to, že byli čeští hudebníci v Rusku sledováni a špehováni nejen „děžurnými“, je nepochybné. Informace o jejich chování se kdesi kumulovaly, a kdyby výstřelky překročily přiměřenou hranici, nastala by tečka. A UTRUM. Každopádně bylo náročnější koncertovat ve Svazu než v Polsku, kde kapela - v jiném čase - absolvovala společné turné se slavným Chrisem Normanem a skupinou Smokie. To líčí pro změnu peprná kapitola jiné Čechovy knihy Z mého života.
Ale k nudě Rusi.
Mám - tedy - kamaráda Jirku S., jsem-li Ringo, a pár týdnů trávíme bez manželek ve velmi nevyspělé zemi. A okolo přece dost lidí a čas na hotelích plyne… překvapivě pomalu. Čech si dokonce vozil knihy a náhradní, silnější žárovky. Čítal si. Ale pořád si číst nemůžete a zvláště ne v případě, že máte odpovědnost za chasníky, kteří po koncertu (a občas i před ním) s chutí popíjí, rozbíjí, vyhledávají sex, tropí typické virvály. To vám pak cvičí nervy. Knihu odkládáte, kontrolujete své lidi, ale přítel je obklopen právě spoluhráči a paradoxně vám může být vzdálenější, než tomu bylo v Československu.
Trpíte? Ano. Co můžete dělat? A ne vždy mají, víte, „kluci“ z kapely na Jirku Schelingera pozitivní vliv. Čech se samozřejmostí vypráví o tom, jak si čistí zuby radši co nejdéle, protože ubude aspoň pár vteřin onoho šíleného zájezdu. Vyplní aspoň čištěním kousek času. A jistě, je to humor, ale čteme i o momentech, kdy Ringo - z podobných důvodů - odkládá vykonání velké potřeby, nu, a nelze se nad onou jeho psycho-situací nepozastavit. Co všechno naráz vlastně prožíval? X věcí. Ale souboj s nudou je přesto esem knihy, a to i proto, že nudná naopak není a že zde slovo „nuda“ asi ani nepadne.
Ruský týden existuje i jako audiokniha, kterou načetl autor sám, a napsaný je nenapodobitelně. „Hned jak otevřu oči, tak se leknu! Tohle trvá dnešním dnem počínaje už šestý týden. Probudím se a leknu se, že jsem v Rusku.
Okamžitě na mě padá těžká deprese. Proč já blbec jsem se jezdil! Co mi doma chybělo. A jako každé ráno si umiňuju, že už mě na šestinedělní zájezd nikdo nikdy nedostane, a to i za cenu, že bych měl rozpustit kapelu.“
Ruský týden - František Ringo Čech | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Až dosud jsem se domníval, že mám veškeré písně, které kdy Schelinger nazpíval, a to na pevných nosičích. Asi ano, ale objevují se nadále další songy takhle dosud nevydané. Jeden pochází „až“ z dávného roku 1968, tedy času, kde zpěvák nejen že ještě nebyl u Čecha, ale ani nehrál s Uhlířem a Šípem a nenatočil Holubí dům. A v čase, kdy byl pořízen tenhle záznam, mu bylo nějakých osmnáct. J to notoricky známá píseň a nahrál ji už kdekdo, ale to, že existuje taky v Jiřího podání (a že se dochovala), jsem netušil. V Rusku ji sice nehráli, ale zaujme tím, že je nejstarším zachycením lídrova hlasu. - Od roku 1990 vydal Ringo ještě mnoho dalších knih a sám říká, že deset, ale je jich o pár víc. Nicméně Ruský týden nemůže být překonán v úžasné koncentrovanosti a úděsnosti, mapující boj s ruskou chandrou a nudou.
A známou Delilah zpíval jako kontrapunkt prvořadě Tom Jones, ale v únoru 1968 i Schelinger:
Jiří Schelinger – Delilah
orig. Tom Jones, únor 1968; hudba: Les Reed, text: Barry Mason
PS: Doba a místo této raritní nahrávky nejsou známy. Lze se domnívat, že místo originálního slova „laughing“ je v ní použit výraz „looking“.
