Francouzi připravili novou adaptaci Dumasova klasického románu o pomstě a viděl jsem ji. S rozporuplnými pocity: „Mnoho těch věcí by se stát nemohlo.“ Jenže si to říkáme u většiny filmů.

Monte-Cristo není jen mstitel. Je to skutečný hornatý ostrov (nebo skalisko) ve Středozemním moři, kousek od Elby. Alexandre Dumas (1802-1870) ho neznal jenom z map, ale jednou jej obeplul. Poklad nenašel. Lokalizoval ho ale do těch míst aspoň v bdělém snu, když psal o zrazeném, kterému nesmírné jmění pomáhá nastolovat spravedlnost. Při psaní Dumas regulérně zužitkoval krátký příběh Démant a pomsta z knihy faktu Policie bez závoje od Jacquese Peucheta.

Reálný hrdina si neříkal Edmond Dantes, ale Pierre Picaud, a roku 1807 měl tento prosperující pařížský švec u náměstí Sainte-Opportune před svatbou. Nevěsta do manželství přinášela sto tisíc franků věna. Picaud vša naivně vyslepičil „kamarádům“ i včetně kavárníka Mathieu Loupiana, což snad byl „placený informátor“, a chlubení přítomni i Antoine Allut (předloha krejčího Caderousse z románu), Guilhemo Solari a Gervaise Chaubard.

Protože se všecky tyto události semlely za Bonapartovy vlády, odvážil se Loupian (v románu Fernand) namluvit policistovi, že je Picaud anglický špión, a podle kavárníkových náznaků sesmolil žandarm hlášení, jež převedl jeho nadřízený v udání pro tehdejšího ministra Savaryho, vévodu z Roviga.

Picaud zmizel před svatební mší, která se měla sloužit v Saint-Leu.

Skutečně bylo jeho odstranění tak jednoduché?

Jiří Kovařík v knize Hrabě Monte Christo zdůraznil, že byla Savaryho - diskrétně pracující - policie vzorem pro policii stalinskou, Čeku. I pro Gestapo. A zatímco si předloha krásné Mercedes Herrerové brala Loupiana (i když teprve po dvou dalších letech), Picauda sedm let žalářovali v pevnosti Fénestrelle u italských hranic.

Seznámil se tam s jistým duchovním z Milána (předloha abbé Fariy) a on ho udělal svým dědicem, načež podle všeho zemřel přirozenou smrtí (4. ledna 1814). V dubnu téhož roku byl už Picaud na svobodě, císařství totiž padlo, a osvobozený zamířil do Itálie. Změnil taky identitu a vystupoval jako Joseph Lucher. Jak se ukázalo, Miláan nelhal, a zrazený švec sice náhle neměl sto tisíc věna a Mercedes, rentu 600 000 však ano. V Paříži přečkal „Sto dní“, o kterých Dumas také vypráví (Napoleonův návrat z Elby, Waterloo, Napoleonova přeprava na Svatou Helenu), a vypravil se nejprve za Allutem. Ten žil v Nimes a podle historie z pitavalu nebyl zrádce. Picaud se mu představil jako abbé Baldini (v románu Busoni), Allut ho údajně nepoznal a nechal si namluvit, že Baldini Picauda znal a že Picaud zemřel už roku 1811 a stále jako vězeň.

Přestrojený nabídl bývalému příteli Allutovi prsten s diamantem, udá-li ostatní zrádce, a máme-li věřit pitavalu, prchli brzy potom manželé Allutovi do Řecka, protože zavraždili klenotníka. Ten od nich prsten sice koupil, ošidil je však o nějakých pětašedesát tisíc. Stálo to za vraždu? K té snad došlo v afektu. Každopádně začala pomsta už tady generovat tragédie, a to i lidí nevinných. Jiří Kovařík považuje Dumasovu parafrázi vraždy klenotníka za jedno z nejpůsobivějších míst románu a sami si ověřte, co vypráví očitý svědek mordu Bertuccio Dantesovi (citace): „Letěl jsem pro svíci a pádil se schodů, leželo přes ně napříč Karkotino tělo. Rána z pistole, kterou jsem předtím slyšel, patřila Caderoussově ženě. Kule prošla krkem. Dva tři kusy nábytku ležely převrácené a závěsy, do kterých se ubohý klenotník zamotal, spadly a vlály po pokoji. Sám ležel na zemi, hlavu opřenou o zeď, a plaval v moři krve, která unikala ze tří širokých ran na hrudi. Ve čtvrté zůstal vězet dlouhý kuchyňský nůž. Šlápl jsem na druhou, nevypálenou pistoli, možná v ní zvlhl prach. Caderousse nebyl nikdy dopaden.“

Do nové Loupianovy kavárny vstupuje pak mstitel přestrojen za stařenu, aby Loupianovi lhal o muži jménem Prosper, co přišel za Napoleona o vše. Prosper prý může chtít vysoké odškodnění, ale nestojí o víc, než aby směl pracovat jako číšník - za byt, stravu a sto franků měsíčně - u hodných lidí; skočili byste na to? Již zde Dumas pochopil, že je původní historka nepravděpodobná a bude ji třeba zvěrohodnit i umravnit. Zvěděl dál, že na Pont des Arts bodl někdo dýkou Chaubarda. I tahle zůstala v ráně - a na rukojeti stálo: „Číslo jedna.“

Nikým nepoznávaný „Fantomas“ Picaud pak obsluhoval hosty vlastního nepřítele a brzy pošel kavárníkův pes (otráven). Čtrnáct dní nato se na věčnost odebral i papoušek paní Loupianové. „Proč vlastně krutosti zmírňovat,“ došlo Dumasovi. Naopak přitvrdí, a přečtete-li román, zjistíte, že přitvrdil.

I realita ale bývá drsná. Zrádce Loupian měl z prvního manželství syna a dceru. Té dceři bylo teprve šestnáct a začal se jí dvořit markýz, rozhazující plnými hrstmi. Přišla do jiného stavu, domluvily se ohlášky a obřad, markýz objednal hostinu snad pro pět set lidí. Usedli. Ženich nikde. Tu přišel dopis, že se musel někam odebrat z rozkazu Ludvíka XVIII. Jak jen to znělo! Klid, po desáté večer se vrátí.

Ale s dezertem začali číšníci rozdávat další obálky a psalo se, že je ženich podvodník. Propuštěný galejník z Toulonu. Také tuhle zápletku Dumas využil a nebohé a nevinné dceři bankéře Danglarse se v jeho románu dvoří galejník Cavalcanti.

Když je identifikován, palác rodiny se „vyprázdní jako po epidemii černého moru“. Co ke všem hrůzám chybělo? Žhářství. A tak Loupianovi vyhořeli. Nejen to. Seběhla se lůza (rodina dlela na venkově) a pod záminkou, že hasí, kradla. Dům úplně shořel a jeho majitel začal vymáhat náhradu, až se Loupianovi octli takřka na mizině. Museli vyklidit centrum Paříže a ustoupit s kavárnou zpátky na předměstí. I tam ještě chodil zrádce Solarini, na kterého už jsme zapomněli, ale mstitel nezapomíná, takže byl také Solarini otráven a zemřel po hodinách krutých křečí. Tělo bylo dle zvyku vystaveno v rakvi a do dne se vynořil na černém suknu papír se slovy: „Číslo dvě“.

Loupainův syn byl pak přistižen při vloupání; dostal dvacet let. Byl k loupeži naveden a vyprovokován? Podle pitavalu ano. Rodiče to definitivně znemožnilo a předloha Mercedes chřadla, až zemřela. Protože bez potomků, Loupian musel vrátit zbytek téhož věna, které kdysi mělo připadnout Picaudovi. Ten mu mezitím v roli Prospera svedl dceru a Jiří Kovařík líčí finále dramatu úplně v Dumasově duchu. Jednoho temného večera se Loupain procházel stromořadím parku u Tuilerií, když se proti němu ze stínu vynořil muž. „Loupiane, pamatuješ rok 1807? Vzpomínáš ještě na zločin?“ „Na zločin?“ „Odporný zločin. Ze žárlivosti jsi dostal do temnice přítele. Už si vzpomínáš?“ „Ano. Bůh mě trestá.“ „Bůh? Ne. Picaud sám. Ten, který probodl Chaubarda, otrávil Solariho, namluvil tvojí dceři galejníka, nastrojil past na tvého syna, podpálil ti dům a poslal tam zloděje a tebe zabije, stejně jako zabil tvého psa. Ten, co utrápil tvou ženu a z tvojí dcery udělal děvku! Dívej se na mě! Já, Prosper, jsem Picaud, kterého jsi zničil. Až tě najdou, budeš mít na prsou napsáno Číslo tři.“

Ani touto vraždou však historie zla nekončí a pitaval tvrdí, že byl Picaud (vlastník šestnácti milionů) ihned po vraždě a ještě před branou Tuilerijských zahrad omráčen.

K sobě přišel v místnosti podobající se kobce. Slyšel: „Bavil ses hrůzou, kterou jsi rozséval? Celých deset let života jsi zasvětil jen pomstě. Spáchal jsi zločiny horší než oni a teď si hrůzy užiješ sám.“

„Kdo jsi?“

„Tvůj komplic.“

Byl to Allut: bývalý přítel prošel galejemi a nezapomněl.

Následovaly momenty hrůzně podobné těm v románu, kdy se Dantesovi lidé zmocní prchajícího bankrotáře Danglarse a nutí ho platit a platit za jídlo. Za jeden chleba nebo za kuře si Monte Christo účtuje 100 000 franků a nebožákovi zbělají během takhle kořeněné internace vlasy.

Reálný Allut prý chtěl od Picauda „jen“ padesát tisíc denně, a když zajatec začal předstírat, že umírá, ubodal ho. Uprchl do Anglie a před smrtí vše prozradil.

Alexandr Dumas přečetl těchto pár stran pitavalu, nadiktovaných prý roku 1828 katolickému knězi jako zpověď, a bravurně je rozvedl do šesti svazků. Román vycházel na pokračování (1844-1846), a když jej (už ve dvacátém století) chtěl nějak „rozumně“ pokrátit sám Umberto Eco, pohořel. Nebo by to zvládl, ale úkol, jenž si předsevzal, dobrovolně vzdal. Aby konstatoval, že krása tohoto románu tkví taky v opojení a rozmáchlosti vypravěče.

Adaptace a parafráze Monte Christa pro divadlo, rozhlas a jiná média se dnes těžko počítají a ve filmu poprvé hraběte zosobnil Hobart Bosworh roku 1912. Tvůrci aktuálního snímku (2024) rozhodně měli výhodu, že mohli při psaní scénáře vytřídit ze všech dosavadních pokusů jen to nejlepší.

Problémem se ovšem stal vyměřený čas. Netočili seriál a umínili si, že směstnají ságu do tří hodin. V tom čase tedy sledujeme tři padouchy, ale jen dva opravdu ohavné. Fernand je víc oběť vlastní vášně a lásky k Mercedes. Neomlouvá ho to, ale v jedné z úvodních scén na lodi vidíme prostě tři přátele: dva mladíky, dívku. Ještě jsou šťastni, nevstoupila mezi ně zrada a nemají pocit, že by je mohlo cokoli rozpojit. Jsou takřka ještě děti a Fernand nevnímá, že dívka bere jeho kamarádka Dantese vážněji. Až kdy pár oznámí, že se budou brát, přichází pro Fernanda otřes, prohlédnutí, ohromení, zoufalství a rozčarování.

Ale zbylé dva zrádce film předvádí jako úplné zrůdy. Královský prokurátor Villefort nejen zneužívá pravomoc, ale mj. zrealizuje předčasný pohřeb vlastního dítěte (zrovna jako v románu).

A Danglars? Není jen krutý, on se tím veřejně chlubí. Všechny ty, kteří si oblíbili některou z předchozích adaptací románu, možná tenhle nový film nedostane, ale za vidění stojí.

Hrabě Monte Christo. Francie 2024. Tři hodiny bez dvou minut. Scénář a režie Alexandre de La Patelliere a Matthieu Delaporte. Hudba Jérome Rebotier. V hlavní roli Pierre Niney (*1989).

Hrabě Monte Christo (2024) CZ dabing HD trailer - YouTube