Bavil jsem se - nedávno - s inteligentním mladíkem. Mezi jiným povídám: „Leda ještě tak Stingl. Jo. To byl poslední klasickej cestovatel.“

„Sting? Hm. Ale to se nedá počítat, ne? Je to zahraniční zpěvák.“

Zasmál jsem se - a on taky. Žertoval? Spíš komerčně nejúspěšnějšího českého spisovatele neznal. Inu, může se stát. Jemu zkrátka příjmení Stingl pranic neříkalo, ale i já byl kecal, protože žádný „klasický“ poutník světem už ani doktor Stingl (1930-2020) nebyl.

„Neběhal s batohem po kopcích - jako většina cestovatelů, ale vždycky jezdil jako gentleman s motýlkem a kravatou, v obleku ušitém na míru, s kufry a igelitovými taškami, s takzvanými stinglovkami,“ napsal Adam Chroust v monumentální biografii Miloslav Stingl (Jota, Brno. 2016).

Pokračujme nejnepříjemnějším. V zahraničí měl Stingl samozřejmě kontakty a neunikl hledáčku StB. Ta mu založila osobní svazek a předložil bych vám teď výpisky, ale je skartován. Odkdy? Adam Chroust uvádí 8. říjen 1979, ale patrně s jistotou neví, co vedlo k likvidaci. Tak či onak StB Stinglovi v sedmdesátých letech říkala Kniha. Jako kniha totiž uměl mluvit i přednášet. Byl inteligentní praktik - a každý vysoce inteligentní a současně praktický chlap je adept na práci špiona, jedno z nejstarších řemesel.

Stingl navíc uměl plánovat. Zéland projel autobusem, ale nikoli pronajatým. Podle jízdních řádů. Ale tamní topografie asi naši tajnou policii moc nezajímala, takže Adam Chroust může dnes opakovat, že Stingl v tomto nebezpečném směru nikdy nedoputoval dál, než do kategorie „prověřovaná osoba“.

Vojenská rozvědka kvůli tomu přímo nebrečela, ale smutnit, to možná smutnila. Přece jen si něco málo slibovali a konkrétně kapitán Miroslav Vojáček hovořil s cestovatelem poprvé již 18. února 1958. Setkání proběhlo v přítomnosti majora Ruskyho před Stinglovou cestou do Ameriky a Miloslav naznačil, že se „důležitého státního úkolu“ za Atlantikem obává.

Přesto se - aspoň podle záznamů, protože nějaké se přece dochovaly – přímé a jasné odpovědi vyhnul.

Během druhé schůzky se to opakovalo. „Projevil se jako alibista,“ stojí v záznamu - a 22. 6. 1958 došlo nejméně ke třetímu setkání - v restauraci Ústředního domu armády v Dejvicích. Dr. Stingl napsal o této schůzce před několika roky následující:

„Vždycky, když mě chtěli do něčeho naverbovat, snažil jsem se vystupovat tak, aby o mě ztratili zájem. Ale kdybych odmítl okamžitě, mohli mě dostat do problémů. Jediná šance, jak se jich zbavit, proto byla dělat ze sebe ustrašeného hlupáka.“

Ne, to nezní zle, jenže háček existuje. Uvěří vám hlupáka StB při dvou doktorátech, jednom z práv? Stingl dva měl a v Chroustově biografii uvádí: „Američani mě považovali za agenta Sovětů, Sověti mě - v některých momentech - považovali za agenta Američanů. A jelikož neexistovaly důkazy, na každém kroku mě na základě toho sledovali - nejen doma, ale i v cizině.“

Kam jezdil často. Fakticky bez přestání. A putoval světem v čase, kdy na to mohla většina jeho spoluobčanů zapomenout. Zuřila studená válka a je zde ještě jeden podezřelý aspekt. Stingl vždy cestoval na vlastní náklady.

Přitom si stát nechával 30% jeho literárních honorářů. Včetně zahraničních. Není tudíž nakonec přece možné, že Stingl „bokem“ pracoval i jako tajný agent? A že disponoval nejvyšším stupněm krytí? Objemná Chroustova kniha teorii stěží naťukne a věrohodně ji nakonec ignoruje. Po právu, řekl bych, a není to ani ústřední téma. Mimochodem, budete-li ten svazek někdy kupovat, ve fólii má být krabice na knihu a čtyři samostatné přílohy:

První přílohou jsou Televizní stopy cestovatelské legendy, má stopáž dvě hodiny 45 minut a sestává z deseti částí. Stopy vedou do hor (1965) je pětadvacetiminutový dokument z expedice do kopců Castrovy Kuby za kmenem Yateras. Následuje čtyřicetiminutový Stinglův rozhovor se známým hercem Miroslavem Moravcem Po stopách objevů. Ostrovy snů a skutečností (1983); toto interview bylo realizováno na Brněnské přehradě. Pak přijde Ostrov pokladů (1967), což je úryvek z dokumentu o „perle Karibiku“ Isla de Pinos, zahrnující Stinglovo interview s Karlem Hlušičkou. Sekvence nazvaná Vlaštovka 1-3 jsou další tři televizní rozhovory, přičemž první dva o lidojedských ostrovech v Melanésii a indiánech Jižní Ameriky (realizoval Ivan Ruml) - a třetí o tajemství Velikonočního ostrova (Jaroslav Horák).

To není vše a Brigita Zlámalová nás vede i „diplomatickým protokolem etnografa“ s titulem Album (1992). Další redaktorka Lucie Vopálenská přispěla pořadem Křížem krážem cesta (1997) a z roku 2012 je půlhodinový Stinglův rozhovor s Erichem von Dänikenem!

Z roku 2016 pochází pak relace Zahrada - o „soukromém kusu Amazonie v Praze“, ale tohle všechno jsou filmy, přičemž krabice má rovněž audio-stopu: hodinu dvacet trvá ke knize přifařené CD Rozhlasové stopy cestovatelské legendy sestávající z dalších deseti sekvencí. Jsou to ukázky z pořadů Piš a slyš (1961, 1963) i rozhovor o dojmu z Budapešti (1980). Následuje Deset zastavení s M. Stinglem (1981), jeden díl cyklu A léta běží (1976), vystoupení v klubu dětí Domino (1982), relace Jany Špačkové Přišel na večeři (1998), úryvek z rozhovoru Dva na jednoho(2004), který připravili Naděžda Hávová a Vladimír Kroc, kus Václavem Žmolíkem moderovaného cyklu Host Radiožurnálu (2010) a sekvence z tradičního rozhlasového Meteoru (1977).

Tím třetím bonusem u knihy je replika jednoho ze Stinglových pasů, uvnitř které se rojí jména jako NováGuinea, Uruguay, Republic of South Africa, Peru, Hong Kong, Government of India, República Federativa do Brasil, Argentina, Kanada, Čína, Singapur, Japonsko.

Čtvrtý bonus představuje nástěnná mapa světa pokrytá klikatými trasami víc než tuctu autorových dlouhých cest. Jejich seznam mluví sám za sebe.

2. Zakavkazsko (červenec-srpen 1955)
3. Benátky (září 1955)
4. Čína (květen 1959)
5. Kuba a Mexiko (březen 1964 - prosinec 1965)
6. Severní Amerika a Oceánie (září 1967 - srpen 1968)
7. Asie (srpen - prosinec 1968)
8. Karibik a Jižní Amerika (červenec 1969 - květen 1970)
9. Mikronésie (prosinec 1971 - květen 1972)
10. Sibiř (červenec - srpen 1972)
11. Indie, Afrika (duben - červenec 1974)
12. Plavby okolo světa 1977 - 1999
13. Plavba okolo Afriky (1992)

Abych se ale dopracoval přílohami k vlastní bichli:-). Má osm částí. První díl se zaobírá Stinglovým dětstvím, Gymnaziálními léty a okupací. V deseti uměl obstojně anglicky, rusky a španělsky, italsky trochu, a dva roky nato se stal jediným člověkem u nás, kdo ovládal novozélandskou maorštinu. Přesto nebo právě proto byl mezi dětmi terč posměchu. I následkem toho se uzavíral. V deseti letech také namaloval velký atlas světa - se sto padesáti mapami! Některé jsou prostší, ale obzvlášť detailně zachycuje Tichomoří.

„Podrobně si tam zakreslil budoucí své zahraniční expedice i včetně zevrubných etnografických rozborů a zajímavých archeologických lokalit. Není to jisté, ale zřejmě nemohl tušit, že podnikne svojí třetí cestu kolem světa přesně podle tohoto dětského plánu,“ podotýká Adam Chroust.

Z prvních let druhé světové války se dochovalo 35 stran dobrodružného Stinglova románu Stopař, sepsaného tužkou do školního sešitu, ale bohužel někam zmizel rukopis jeho ještě dřívějšího románu Bílý drak, situovaného do Himálaje. - Nato začal Stingl publikovat v Mladém hlasateli a současně komponoval u klavíru. Nebyl ani špatný hudební skladatel a první skladbu nazval po francouzsku: La Joie du Printemps.

Za války si vedle foglarovek oblíbil skautské knihy dnes neprávem opomíjeného Jaroslava Nováka (1894-1965), který organizoval v letech 1934-35 pro svůj oddíl plachetní plavby po Jadranu (které i románově zpracoval).

Už na prvním táboře v Plakánku obdržel Stingl přezdívku Mauglí a vůbec první cestu do zahraničí podnikl jen těsně před uzavřením hranic; tenkrát jeli s maminkou a sestrou do Dalmácie, kde prvně spatřil moře. Tak silný zážitek to byl, že napsal sbírku veršů Píseň o moři. Strávili tam jeden měsíc. Pak se vrátili a roku 1950 byl pravomocně odsouzen do vězení za převzetí a šíření protistátního letáku Rozkaz číslo 1. Text vyzýval k odporu proti vládě a vypočítával zásady „tajného boje“. Za tuto konspiraci Stingl dostal i trojku z mravů - a nesměl jet do (vytoužené) Francie. Zdá se to jako nic? Pro něj to byla velmi bolestná nespravedlnost. I když se - za pouhý týden - naučil nazpaměť průvodce o 250 stránkách, již přímo před Wilsonovým nádražím ho „uniformovaní“ na poslední chvíli vytáhli z asi čtyřicítky mladíků se slovy: „Soudruh Stingl ne!“

Druhá část svazku líčí studia mezinárodního práva a národopisu. Armáda ho chtěla, jak řečeno, naverbovat do služeb zpravodajské služby, a byl to zmiňovaný kpt. Miloslav Vojáček, kdo v něm spatřil přímo ideálního rozvědčíka. Ze tří zachovaných dokumentů (1958) však plyne, že spolupráci odmítl. Ne okamžitě, ale na třetí schůzce. Nikdy taky nevstoupil do Strany a sám tvrdil, že dělal „ustrašeného hlupáka“. Vojáčkovi připadal spíš „uspěchaný“ a zdá se, že ho „bezpečáci“ posléze začali považovat za „tichého blázna“. Je možné, ne-li pravděpodobné, že chtěl Stingl právě takový obraz vytvořit.

Ve třetí části knihy Nesjednaná schůzka s Fidelem se líčí karibská krize, ba jistá Stiglova účast v ní. - Čtvrtý díl obsahuje sekvenci Tajemství indiánských pyramid, nechybějí ani kapitoly Aztékové, Olmékové a Mayové. - Další část vede za Eskymáky a jihoamerickými indiány. Taky do USA (Havaj), Polynésie, na Nový Zéland a do Austrálie. - Šestý díl Světem Latinské Ameriky má i kapitoly Vánoce na Vlaštovčím ostrově a Velikonoce na Velikonočním ostrově. - Sedmou část korunuje kapitola Neznámou Mikronésií. Na Ponape se tehdy prvně potkali s Dänikenem.

A doma? V československém Ústavu etnologie a folkloristiky ČSAV na Stingla stále zavileji žárlil jeho ředitel (a estébák) Antoním Robek. Řešením bylo odejít s Aprílem 1972 na volnou nohu. Co člen Svazu spisovatelů naštěstí nemohl být označen za příživníka.

Pravdou je i následující. Předchozí ředitel Ústavu Jaromír Jech oplýval benevolencí a toleroval Stinglovi, že chodí do práce na desátou a mívá dlouhé řady dní trvající absence. Sekretářka Jana slovo STINGL opakovaně a nepravdivě doplňovala do knihy docházky. Neohlašoval ani prodlužování svých expedic a možná není divu, že to Robek nevydýchal.

Ale raději udělme slovo cestovateli, jehož první manželkou byla překladatelka z ruštiny (a kolegyně v práci) Dagmar Šlampová, kterou si vzal na Staroměstské radnici (1963), zatímco s Janu Harudovou, sekretářkou, se ženil roku 1971:

„Někdy v polovině roku 1973 jsme získali přes Svaz spisovatelů tří či čtyřpokojový byt v paneláku ve Slancově ulici v Kobylisích. V podstatě jsem ho dostal proto, že už jsem byl jakoby slavnej; a úředníci nás asi měli za sociální případ, protože Jana byla hlášena ve Vysočanech u rodičů a já stále u Dagmar. Bylo kuriózní, že nám ve stejnou chvíli odklepli přes družstvo i další byt v Podolí, takže jsme si mohli vybírat. V té době, kdy se mohlo jen do Tater, na východní Slovensko anebo na Balaton, si tudíž 99% lidí myslelo, že jsem nějaký estébák. Protože: jak on to může všechno dělat? A musím tu říct, že jsem nějak proklouzlskulinou mezi dvěma režimy. Nikomu jsem nenadával, takže jsem byl pro každého víceméně přijatelný. Neaspiroval jsem ani na žádné ministerské místo, ani na profesorské anebo docentské na Karlově univerzitě. Já vlastně nic nechtěl. Stačilo mi v klidu psát.“

Závěrečná část knihy začíná kapitolou Operace Tutanchamon a fascinuje nás fotografie ZDI u Stingla doma. Postavil ji postupně z nevybalených cestovních kufrů, jichž je 280.

Vidím i „lopaty“ zahraničních vizitek a neutracené bankovky z „milionu“ zemí, které vlastně představují unikátní sbírku, a desítky kilo vážící komplex cizokrajných mincí (viz dvojstrana 492-493). Adam Chroust souběžně líčí, že se Stinglův dům po odvezení „asi deseti tun etnografického materiálu“ do depozitáře poněkud „rozšířil“. Snad o několik místností. Asi se nedivíte, že i sama paní Jana Stinglová lehce žasla, když kufrovou zeď rozebírali, a zmiňuje botu, kterou uvnitř kdysi navždy ztratila.

Miloslav Stingl natočil víc než 500 hodin filmových záznamů a udělal statisíce fotografií. Jeho archiv vznikal takřka sedmdesát let a určitě obsahuje dotyčných fotek padesát tisíc.

A v čem je úspěšnost jeho knih? Určitě ve vypravěčském daru, určitě v obrovském smyslu pro detail a konečně v talentu načasovat pointu. A taky měl paměť. Jak říká, naprosto žádný podrobný deník z cest nevedl (jak to dělal Miroslav Zikmund) - a ohromné množství údajů uchovával v paměti.

Věru úžasná je i kapitola Cestovatelské minimum se vhledy do nitra jeho kufru. Za život nakonec nastudoval 17 jazyků, což mu umožnilo neobyčejné lingvistické nadání, a zůstal po něm skvělý a univerzální cestovatelský slovník, který není o kvantitě, nýbrž o zkušenosti. Má málo přes 250 pojmů a třeba slovesa jen tahle:

Jíst, pít, spát, žít, milovat, cítit, hledat, najít, chodit, plavat, utíkat, lítat, vidět, slyšet, ptát se, odpovídat, vědět, nevědět, zpívat, mluvit, tančit, souložit, bolet, chtít, nechtít, moci, nemoci a být nemocný.

Na cestě sice musíte znát i pár desítek podstatných jmen (často ohledně stravy) a pojmy okolo času a směrů (a rovněž vztahů mezi příslušníky rodin), ale stačí pouze minimum jmen přídavných. Barev byste prý měli znát šest, ale otázky stačí umět čtyři:

1. Kolik je hodin? 2. Kudy? 3. Kde se vyspim? 4. Za kolik?

Vedle rejstříku má Stinglova kniha i chronologii jeho života a ilustrovaný seznam česky vydaných „stinglovek“. Je přitom trochu překvapující, že hned devět jeho publikací - v několika světových jazycích - nebylo ještě do češtiny vůbec přeloženo.

Jen výběr Stinglových rozhlasových pořadů zhruba čítá dalších 80 položek. Navštívil 150 států plus řadu oblastí „se specifickým statutem“, ale nejde jen o návštěvy: velkou většinu těch zemí navštívil opakovaně. - Byl ve 32 státech Ameriky, 29 státech Afriky, 33 zemích Asie a vlastně nenavštívil jen něco přes čtyřicet existujících zemí. Které?

Šlo hned o 24 států Afriky, kam se možná trochu bál, Réunion, Antarktidu (co tam!) a 15 dalších, obyčejně nebezpečných zemí, mezi nimiž číhaly Afghánistán, Bangladéš, Bhútán, Irák, Irán, Barma a Severní Korea.

Ale v Evropě nebyl jen v Kosovu, na Špicberkách a ostrově Jan Mayen. V Americe dokonce nenavštívil pouze 3 státy: Belize, Guyanu a Surinam. Z nesamostatných zemí tam jeho noha nikdy nevstoupila pouze na povrch Falkland a Grónska.

V Oceánii „postrádal“ do sbírky leda Kiribati a Nauru - a z tamních kolonií Tokelau a Vánoční ostrov. - Mimo rodnou zem strávil přes dvacet let. Kniha má i Seznam tras nejdůležitějších cest a finále sestává ze vzkazů 58 přátel či osobností, kam patří viceprezident Českého klubu cestovatelů Jiří Kolbaba, cestovatelé Vladimír Plešinger, Josef Formánek, Miroslav Náplava a Leoš Šimánek, etnolog a diplomat Mnislav „Atapama“ Zelený, Hynek Kmoníček, egyptolog Miroslav Bárta, zoolog Miroslav Bobek, Václav Cílek, antropolog a textař Michal Horáček, horolezci Radek Jaroš a Josef Rakoncaj, Jakub Vágner, zpěváci Jiří Pavlica a Laďa Kerndl (který Stingla poznal roku 1975 na zaoceánské lodi), Richard Konkolski, Steve Lichtag, Tomáš Hanák, Václav Marhoul a režisér Jiří Menzel.

Co dodat? Možná: už můj táta ho obdivoval. - JUDr. et PhDr. Miloslav Stingl prodal (dosud) 17 milionů knih.

Adam Chroust: Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy. Autorská spolupráce Štěpán Rusňák a Miloslav Stingl. Předmluva Miroslav Zikmund. Nástěnná mapa světa s jeho cestami Eliška Chytková. Scénář, režie a střih DVD Petr Horký a Radim Kotěšovec. Scénář, režie a střih CD Tomáš Černý. Jako 2000. publikaci vydala JOTA v Brně roku 2016. 540 stran plus 9 dvoustranných ilustrací Elišky Chytkové a 12 ilustrovaných map. Přes pět set fotografií

KDE ŽIL, když náhodou byl doma: https://www.youtube.com/watch?v=6w3CD0uWTP4