Něco je jinak. Nejinak se jmenuje průkopnická práce o historii české science fiction, kterou Ondřej Neff uveřejnilo v Albatrosu již roku 1981, kdy to mnozí nečekali. Na to téma nikdo až do té chvíle podobnou práci (věnuje kapitolu i Komenského Labyrintu světa a ráji srdce), dohromady nedal, v tom je autor první.

Napsat k tomu i kloudné dějiny české detektivky, dalšího spíš (ale nejen) populárního žánru ovšem hraničilo nemožností. Z vícera důvodů. A tak trvalo příšerně dlouho, než se pochlapili dva „obětní beránci“, kteří pak za všecky badatele tahali horké kaštany.

V prvním (sci-fi) i druhém (krimi) případě je ošemetný problém s definicí. Co je sci-fi a která díla již spadají do „já bych, prosím, radši ne“? Je to těžké rozeznat u obou kategorií. Notně zapeklité. A vykrajovat a sbírat ony knihy dle definic a žánru občas ostatně postrádá smysl. Hm. Jenže to děláváme vícero věcí, které - před kosmem a na první pohled - vůbec žádný smysl nemají.

Zatímco u sci-fi Neff - po letech - řekl, že by se za ni mělo považovat jen dílo, které už bylo jako sci-fi psáno a předkládáno, u detektivek je to horší. Není taky žánr a jako žánr. A Kafkova klasická Proměna by dnes asi budila menší pozornost, kdyby ji napsal - či podepsal - H. G. Wells. Automaticky bychom ji vnímali jako vědeckou fantastiku. Takto jsem se zarazil, když jednou „Aston“ upozornil, že to SF je.

Třídění je ošemetnější u detektivky, protože „žánr“ je zde vyloženě metodou uchopení příběhu, klidně i vědeckofantastického. A chcete-li zůstat u slova ŽÁNR, tak je sci-fi spíše občasnou žánrovou podmnožinou detektivky, než aby to bylo naopak.

Namítáte, že se zrovna tak dá i psychologický román zpracovat jako sci-fi? Nechytejme se navzájem za slova - a je podle mě zřetelné a intuitivně zřejmé, že DETEKTIVNOST JE PŘÍSTUP a vyskytuje se na řádově vyšším levelu, než přístupy fantasty, ba důstojného vědeckého fantasty.

Taky některé Neffovy science fiction jsou budovány jako napínavé detektivky. Ale napadlo by někoho je souvisle zkoumat vedle Sherlocka Holmese? Vratislav Ebr či kterýkoli jiný knihkupec prostě niky nestrčí Ultimus do poličky s Agathou Christie. Zrovna tak nemá grády zanášet teoretickou knihu o detektivkách, o níž tu referuji, krásnou beletrií, kde autoři uchopili detektivní syžet jen proto, aby generovali „vyšší“ veledíla jako Příběh kriminálního rady (Fuks), Žhář (Egon Hostovský), Lvíče (Josef Škvorecký), Stín kapradiny (Josef Čapek) a Hordubal (Karel Čapek) - i to jsou v jádru detektivky.

A trochu opisuji, poslední příklady poskytli právě autoři prvních Dějin české detektivky (neboť Škvoreckého Nápady čtenáře detektivky jsou o knihách anglosaských) - Michal Jareš a Pavel Mandys. Okamžitým obratem se ovšem i rádi přidrželi osvědčené kategorizace právě anglosaských teoretiků, která je nejpodrobnější, nejdůkladnější a nejautoritativnější.

Co víc? Byli nuceni dělat taky další kardinální rozhodnutí, a tak si řekli: „Naše kniha, i když chceme, aby se stala první, nebude ani tak historií ryzí detektivky, ale dáme do kupy komplexní dějiny žánru KRIMI.“

Zkrátka a dobře, notně si zapracovali, ale víc - a navzdory titulu své knihy - s pojmem kriminální próza. Právě ten i nejbystřeji, nejvšeobecněji postihuje veškeré typy děl, které chtěli analyzovat. I taková, kde se nevyskytuje detektiv. Ba taká, kde, věřte anebo věřit nemusíte, neprobíhá pátrání. Ba taká, kde nedojde na žádnou „chladnou“ detekci v ušáku (křesle). Zda je to vůbec možné? Určitě.

Jenom některé, ne všechny subžánry krimi-próz na konci úlevně završí eskapádu zdárným vyšetřením. Například u noirových příběhů je méně důležité. Jiná už ale bude ta věc, že samotný žánr NOIR se dosud uspokojivě nepovedlo definovat a „ořezat ze stran“: ani ve filmu, ani v literatuře.

Věda dál zná i heist nolvels. Vyznačují se výraznou tendencí vás lapit, ovinou, zabalit do sítí pavouka, načež uhranou. Ale někdo jim neříká detektivky. Uhranou totiž „jen“ líčením geniálně propracované přípravy zločinu. A vyvrcholení? Mělo by, říkám, zaznamenat vsazení hanebného pachatele za katr. Jenže to podmínkou není. Už sledování rafinované loupeže stačí. Vždyť autor popsal veškeré slabé body, u kterých by šaráda zkolabovala a díky kterémuž kolapsu by policie bodovala. To jsou fígle, co? Ale žádné strachy, vlastní detektivka nezemřela.

I dál se dělí na „whodunity“ a „howdunity“. První typ se víc soustředí na odhalení identity pachatele, druhý na to, jakým způsobem mohla vražda být - například v uzamčené cele – vůbec spáchána. Zdá se to často naprosto nemožné. Vezměte si jen fenomenální román Tři rakve.

A „whydunit“? Vlastně, a to někomu může připadat po všem, co jsem řekl, překvapivé, ani nemusí být detektivkou. Interesuje vás motivace + psychologické pozadí Raskolnikovova zločinu? Fajn. Ale Zločin a trest sem přesto netahejme!

I když tahat nechceme, jedno je zřejmé. Od dvacátých let dvacátého století, což je sto roků, se vedle klasické anglické školy, jejíž představitele máme také u nás, píše škola méně klasická. Drsná. Působí obvykle reálněji a skvěle funguje i mimo vyumělkovaný svět pana Poirota a jeho Smrti na Nilu. Všímá si společenského rozměru zločinu, organizovaných gangů, korupce v policejní složce, sociálních problémů, rasismu. Typické je užívání argotu a slangu a hlášek, jež tvrdý hrdina trousí, jako by se nechumelilo. Chandler - a Agatha Christie se stali takřka protipóly, ale jen dokazují nezměřitelnost pole, na kterém dnes detektivky válejí vybíjenou. Život proti matematice, matika proti životu. Realita versus šarády a pravda kontra dětská hra na vraždu.

Mandys a Jareš nezapomněli ani na subžánr „police procedural“. Jeho začátky situují překvapivě teprve na konec druhé světové války. Ale uznali, že podobné příběhy vznikaly v menší míře předtím. Nejslavnější i nejproduktivnější muž, který s nimi přišel podle Seiny, je Simenon. Snad je skutečně vynalezl a psal je už před válkou.

Souhra policejního týmu vítězí v těch případech nad podlostí hajzlů disponujících jedy a škrtidly a postupně se odštěpila žánrová odnož intimně demaskující osobní vztahy uvnitř policejního sboru.

Další specifickou podobu detektivní prózy představovaly - dávno před tím - pitavaly, zatímco v posledních letech se v naší kotlině staly populárnějšími retrodetektivky. Některé píše pan Vondruška, ale nemusíme utíkat hned do středověku; i Hříšní lidé města pražského jsou toho esencí. Nu, a dávno před Vondruškou vyšel (a je televizí adaptován) Zločin na Zlenicích hradě l. p. 1318 (1940) od Radovana Šimáčka (1908-1982).

Ve světě pak konstruoval podobné detektivky John Dickson Carr - a jednu najdete ve svazku Třikrát záhady starého Londýna. Je vsazena do momentů, kdy se teprve formovaly policejní sbory Londýna. A kdy se pátrač, který mimochodem řečeno přicestoval časem, dostane do problémů, anžto neví, že už byla vynalezena bezhlučná vzduchovka. Dotyčný příběh Ohni, hoř! je zároveň příkladem „transhistorické detektivky“, kdy současný detektiv luští problém z pradávna. Nemusí kvůli tomu mít hned stroj času. A příklad z našeho prostředí? Čapkův Pád rodu Votických. Obecně je to ale mistrný evropský román Vrah či oběť (1951) Josephine Teyové, který byl dokonce roku 1990 zvolen za nejlepší detektivku všech dob.

My se držme kotliny a ptejme se, přispívá-li česká detektivní tvorba něčím světové. Podle našich autorů rovinou ironizování, parodií a podvracením velkých detektivů. Jde o kus české mentality, jak ji známe, a podobně jako valná část naší literatura jsou české detektivky antiheroické. Naštěstí ale ne úplné švejkoviny. Jen patos a gesta nemají šanci. Souvisí to i s úplným odmetáním detektivek na skládky, jak se to dřív dělo. Jenže žánr se nenechal zašlapat. Ani socialistickou botou ne, i když se musel částečně přetavit v propagandistické pohádky o rozvědčících. Ten přechod po roce 1948 vylíčil precizně Pavel Janáček v knize Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951 (2004).

Co dodat? Rozliční teoretikové upozorňují, že - zejména klasické - detektivky potvrzují společenský status quo, zatímco umělecká próza je podvratná a zpochybňuje či narušuje. To řádná detektivka ne. Lidu naopak sugeruje, že narušení řádu má obvykle kriminální podstatu, a tak si mizera zaslouží kriminál.

Dějiny našich detektivek dělí pak Mandys a Jareš na pět ér. Do vzniku Československa (Od kramářských písní k Léonu Cliftonovi), Mezi Čapkem a rodokapsem (1918-1948), za třetí na éru od komunistického převratu po rok 1969 a za čtvrté na Husákovo dvacetiletí Chléb a hry. Autoři se obírají i konkrétními díly Jaroslava Velinského, Evy Kačírkové, Miloše Urbana, Petra Stančíka, Michala Viewegha či Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové. Ale i sám Ladislav Fuks se jednou „spustil“, aby se jako spoluautor dopustil normální detektivky Mrtvý v podchodu (1976).

Celé kapitoly mají v knize i spisovatelé starší, někdy zapomenutí. Kdysi pověstný Václav František Bambas (1822-1904) s Tajným zlosynem (1877), ale i kvalitativně výše stojící Emil Vachek. A taky nesporní brakopisci Zdeněk Vojtěch Peukert (v sobotu 4. 6. uplynulo 40 let od jeho smrti), Jaroslav Pokorný, Václav Havránek, František Frolík, Josef Kuchynka či Josef Peterka alias Bob Hurykán. A taky Miloš Kosina a - mnohými dnes opovrhovaný, ale zajímavý - František Šubert (1895-1946). A Eduard Kirchberger či ryzí klasik Eduard Fiker. Rudolf Kalčík, autor Krále Šumavy, i pozoruhodný Karel Michal. „První dáma české detektivky“ Anna Sedlmayerová i Edvard Valenta a Fan Vavřincová, jinak autorka nedetektivních bestsellerů Eva tropí hlouposti a Taková normální rodinka. Jan Zábrana. A jistěže Václav Erben, Hana Prošková nebo Jiří Marek. Jan Šmíd, Rudolf Čechura, Ilja Hurník, Jaroslav Tafel. Vojtěch Steklač! A dnes také Jan Cimický (právě na černé listině) anebo Martin Petiška, Martin Stručovský či Michal Sýkora, Josef Klíma, Roman Cílek, Milena Brůhová, Helena Dvořáková a Michaela Klevisová. Zpětně připomeňme i jména jako Jiří Štefl, Pavel Hejcman, Pavel Frýbort a Miroslav Ivanov – a zdaleka ne v poslední řadě boduje dodnes emigrant Vilém Hejl svými Sebranými zločiny Václava Hudce, zfilmovanými jako Přísně tajné premiéry - s Jiřím Sovákem jako spisovatelem detektivek, jenž je českým gangem využit při velké vlakové loupeži. Zde: https://www.youtube.com/watch?v=dbcxNSI0a5g.

A která éra české detektivky je podle našich autorů „zlatá“? Kvantitativně třicátá, po nich teprve osmdesátá léta. V obou desetiletích ale dost postrádáme kvalitu. Tu naopak objevíme v rocích čtyřicátých a šedesátých.

Dějiny české detektivky. Napsali Michal Jareš a Pavel Mandys, text revidoval Pavel Janáček. Paseka. 488 stran - plus stránky barevných příloh.