Neil Gaiman je známý anglický spisovatel (*1960) s polsko-židovskými kořeny. Autor pro děti, scenárista komiksů, autor hororů, science fiction. Klasikou je Kniha hřbitova (2008), zfilmovali Koralinu (2002) a možná znáte jeho román Američtí bohové (2001), nebo jste ho viděli jako televizní seriál. Jiná jeho televizní série Nikdykde (1996) funguje stejným způsobem, jako byste propojili pozapomenutý seriál Kráska a Zvíře s Fantomem Opery, vše situovali do podzemí Londýna a umocnili na entou. Ale nepíše jen beletrii a nedávno sestavil do svazku 86 svých projevů, esejí, úvodů a dalších rozmanitých textů. Soubor se stal bestsellerem New York Times.

Tu knihu nazval Postřehy z poslední řady (2016), a to dle příhody, která se mu stala někdy před deseti lety na udělování Oscarů, kde ho jako autora předlohy filmu neusadili ani zdaleka do první řady. Na to jsme na Zemi zvyklí, ale mimozemšťanovi, kterým Gaiman asi kapánek je, to hne žlučí. Film je herec, samozřejmě režisér. Scénárista takřka nikdy. Autor předlohy? To už je případ od případu a Neil si zaloužil lepší místo, než kdesi na první galerii. Sepsal tehdy (jen lehce) ublíženou reportáž Co jsem zahlédl z první galerie, ale kdo ví, třeba byl celkem rád, že ho vůbec pozvali, a chtěl článkem nenápadně připomenout, že se udělování účastnil.

Neil pročetl dětství. Následovala pozoruhodná kariéra a let. Zpětně má bohužel Neil Gaiman pocit, že se možná i po dvě desetiletí hnal tak, že si naprosto neužil nenávratné momenty vlastního úspěchu. Jednoduše vidíte, že byly, ale vy jste koukali dál a nahoru, aniž vám třeba došlo, že zrovna začínáte výkonnostně klesat.

To mluvím obecně. Gaiman se nijak nepropadl. Navíc je názoru, že „píšící lidé“, aspoň ve své většině, stejně nedělají kariéru v pravém smyslu slova, takže vnímá i sám sebe jako muže, co se pokaždé nanovo zakusuje jen do další z položek na seznamu úkolů, který sestavil, když mu bylo patnáct let (1975).

Gaiman trávil dětství v britské knihovně a věřím jeho zpovědi ohledně toho, že tam přelouskal celé dětské oddělení. „Abych po něm vstoupil do části dospělých,“ píše. Zde však je jisté, že tu celou nepřečetl.

O jeho zaměření, vkusu a prioritách ostatně v Postřezích z poslední řady vypovídá už jen oddělení sestavené z předmluv. Je autorem úvodů ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), ke kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), ke klasickým vědecko fantastickým prózám H. G. Wellse včetně Země slepců (2007), k antologii makabrozit Howarda Phillipse Lovecrafta (1995), k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008)… Krom toho psal opakovaně o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi. Některé ty eseje se vyznačují charakterem osobní vzpomínky na člověka, ne-li kolegu, a to platí dokonce v případě tak starodávného klasika sci-fi literatury, jakým je Fritz Leiber. Setkal se rovněž s Bradburym a Kingem, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. A platí to i pro dalšího mistra fantastiky Gena Wolfa, přičemž jeden oddíl Postřehů patří jen úvahám nad science fiction.

Přemýšlí tím pádem například nad díly britského autora Briana Wilsona Aldisse, kterým kupříkladu Isaac Asimov lehce pohrdal, a v případě románu Hvězdy, můj osud dumá nad principy osobnosti Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví ještě o dalších kolezích. „Na to byli až moc divní, pokřivení… a chytří. Jedním z nich je Avram Davidson, patřil sem Raphael Aloysius Lafferty (1914-2002), se kterým jsem si v dětství dopisoval.“

Neil Gaiman vůbec rád vynáší do světla opomíjená veledíla, například Mlhov (1926) Hope Mirrleesové (Lud-in-the-Mist – Wikipedie (wikipedia.org), ale je realita, že nemusel ze stejné příčiny přemítat o alchymickém románu Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004). To spíš naopak, jelikož jeho autorku osobně velmi dobře zná a protože vznik knihy, podle které natočili televizní seriál, umí zajímavě přiblížit.

Při příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) píše Gaiman v naší knize rovněž o lordu Dunsanym, ačkoli v jednom směru s nechutí. Míní: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, neproslula v žádném století či období tím, že by plodila velké spisovatele.“

Neil Gaiman je názoru, že kvalitní fantastika málokdy bývá „útěšná“, a jako příklad volí Sama Dalanyho, o kterém břitký Aldiss prohlásil: „Delanyho příběhy jsou o tom, jak se divným lidem dějí divné věci, a ty příběhy jsou i samy poněkud příliš podivné.“ Snad je to pravda, nicméně Neil prý na těch hrdinech neshledal nic zvláštního. „Jsou to postavy hluboce lidské,“ míní, „anebo lidem hluboce podobné.“

V další samostatné části knihy mluví Gaiman o komiksu a neodpouští si kapitolu Batmanovské obálky (2005) - možná teď smím reklamně upozornit i na lecjakými nečekanými postřehy plněnou knihu Glena Weldona Temný rytíř z roku 2016, která vyšla vloni i česky; ale úprkem k Neilu Gaimanovi, ten je lepší než Batman.

V oddíle Filmy, pohyblivé obrázky a já vzpomíná na dojmy z Frankensteinovy nevěsty a dumá naráz O komiksech a filmech, což je text z Guardinu (2006). Již tehdy se Neil maličko strachoval, aby se nestal „svět komiksu“ výhodně lacinou vývojovou laboratoří Hollywoodu. Patrně na jeho slova došla, ale zda je to malér, vlastně ještě nevíme.

V souvislosti s jeho románem a seriálem Nikdykde ho jednou nebezpečně oslovila Maria Lextonová z magazínu Time Out - s návrhem, zda by nechtěl strávit noc v ulicích Londýna. Svolil, nechtěl být za sraba a následně vyprodukoval krajně bizarní reportáž Od šesti do šesti (1990). Bylo mu tenkrát teprve třicet a text končí statistickým rozborem. Cituji:

Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2.

Těžko říci, jak by ten samý pokus dopadl po třiceti letech, tedy po Brexitu a dnes.

Ale možná stejně. Svět Nikdykde je oproti tomu pestřejší:

Nikdykde 02 CZ titulky vložené do obrazu Drama, Fantasy - YouTube

Z dalšího oddílu mnou listované knihy Hudba a ti, kdo ji tvoří by mohlo vyplývat, že je Gaiman prvořadě prodchnutý díly Lou Reeda, a devátá, předposlední část svazku je reedicí samostatně již vydané knihy, která vznikla jako proslov při promoci na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii dnes 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ chlubí se autor, „a videa na síti mají miliony zhlédnutí.“ Dodá (a tím skončím):

„Ten největší problém úspěchu tkví v tom, že se proti vám jaksi spikne celý svět - a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní. To, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly přitom věci, kterými jsem si byl jistý nejméně, a příběhy, kdy jsem věděl, že buď zafungují, nebo skončí trapným neúspěchem. Společné měly jedno. Ze zpětného pohledu dnes všichni poukazují na to, že to byl nevyhnutelný úspěch; ale když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani sebemenší ponětí.“

Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Překlad Petra Johana Poncarová. Argo. 512 stran

Projev Neila Gaimana: https://www.youtube.com/watch?v=ikAb-NYkseI