Tak především. Jste-li na návštěvě ve Švajcu a nic víc, ještě to z vás Švýcara nevycepuje. To k matoucímu titulu (mého článku). Na druhou stranu… Nepřijde vám taky neuvěřitelné, že celoživotně drcený, málem mordovaný, pronásledovaný, zapovídaný a opakovaně zakazovaný Jaroslav Foglar (1907-1999) pobýval právě ve svobodném Švýcarsku hned sedmkrát?

Vždycky se vrátil.

Prvně, ve třinácti, tam žil takřka čtvrt roku. Stalo se díky členovi Druhého pražského oddílu skautů (pozdější Hoši od Bobří řeky) Láďovi Filipovi. Tento mladík študoval medicínu a vytipovával v tom rámci roku 1919 ve Švýcarsku hotely a statky, kde se měly zotavovat československé děti. Dělal to pro Červený kříž. Naštěstí na to nebyl sám a napřesrok Švýcarsko navštívilo osm set chlapců i dívek z ČSSR. Mezi nimi Foglar, později skauty přezdívaný Jestřáb.

Budoucí spisovatel (už tehdy zveřejňoval povídky) byl tenkrát oblíbeným žákem svého třídního Stuny, kteréžto přátelství se mu stalo osudem. Pedagog se u sboru školy zasadil o Jaroslavovo vřazení mezi vyvolené! Stalo se na začátku osmé třídy, přičemž musím dodat, že ne všechny školy Masarykova státu byly ohledně Švýcarska osloveny, ba co strašidelnějšího, z každé vybrané směl mašírovat do ciziny pouze jeden jediný hoch. Jen výjimečně hoch a dívka, anebo dva chlapci.

Z nádraží ve Vršovicích vyjeli malí poutníci za společného, spontánně působícího zpěvu hymny Kde domov můj. Včetně slovenské části, samozřejmě. Byl večer 3. září 2020, řádila španělská chřipajzna a kluci seděli uvnitř armádou opatrovaného sanitního vlaku 202. Každý měl osobní číslo, aby je nepopletli, a Foglarovi přidělili 186ku.

Jelo se jako v pohádce tři dni a čtyři noci, živili se komisárkem a kaší, napájeli kakaem. Třetí den opustili Linec a překonali švýcarskou hranici. Do Buchsu přijela z Bernu paní Dušková, choť československého velvyslance. Z Curychu dorazil pan Jokl a ze Sankt Gallenu pan Stavebník. Za doprovodu sestry Červeného kříže jel Foglar a již jen čtyři chlapci dalším vlakem. Na nádražích si děti odebíraly zdejší rodiny a tři kluci zmizeli, nežli se začalo smrákat.

Psychicky stísněný Foglar zůstal nakonec sám. V Yverdon-les-Bains ho předali přednostovi stanice. Ten ho převedl od rychlíku k osobáku, předal jej vlakvedoucímu, a Foglar vzpomíná: „Jeli jsme nocí řadu stanic, až mě nakonec vysadili do náručí vlídného staršího pána. Ten mě posadil do bryčky a jeli jsme nocí asi hodinu, až jsme dorazili do malé vesnice.“

Jde o dnešní Valeyeres-sous-Rances pod horou Les Souchet a Foglarovým domovem se stal statek Alberta (1898-1961) a Blanche (1899-1993) Randinových, manželů starých 22 a 21 let.

Jak bylo zjištěno, leží Valeyeres i dnes kus od přifařeného později Rances a má 530 obyvatel. Co zde Foglar psal?

Deník. Prvořadě ale pracoval jako pasák krav a česač švestek a révy. Vzpomíná, že po večerech zpíval české písničky a díky tomu směl vystoupit v představení Armády spásy.

Zpáteční cestu nastoupil 10. listopadu, deník si vydržel vést a sešitek se neztratil; má 42 stran. Roku 2020 vyšel díky Skautské nadaci Jaroslava Foglara poprvé jako samostatná publikace a v její první části je pietně ofotografován. Žádnou jinou formou za předchozích sto let zveřejněn nebyl, ale pravděpodobně vyjde v Albatrosu v rámci většího korpusu Foglarových deníků. Možná již letos.

Stejné zážitky, navíc ilustrované Karlem Neumannem, líčí devátá až patnáctá kapitola foglarovky Tábor smůly (1938). Jmenují se „Jestřábe, vypravuj něco!“, Jedeme do Švýcar, Umíte pást krávy?, Pastevní družstvo, Moje vystoupení na večírku a jak to dopadlo, Případ s bláznivým teletem a Jedu domů ze Švýcar. Skutečný a kompletní text zápisníku se v knize nevyskytuje, ani ne vzpomínka Moje švýcarské dobrodružství zveřejněná již roku 1935 ve Slovíčku. Ve stejnojmenné publikaci z roku 2020 ale vzpomínka figuruje - a zrovna tak pět ze sedmi švýcarských kapitol Tábora smůly. Třetí část knížky sestává z dvou Foglarových článků pro Naši rodinu (Co jsem viděl ve Švýcarsku?, 16. 12. 1982) a Svobodné slovo (Kouzelný mikulášský čas, 28. 11. 1994) plus dvou vzpomínek na spisovatele převzatých ze sborníku Jestřábe, díky (2000). Těmi postřehy přispěl člen jeho oddílu Jindra Hojer (autor titulní kapitoly Jestřábovo švýcarské dobrodružství) a Petr Chudožilov s Michalem Beránkem, jejichž příspěvek ...a jeho švýcarská stopa je reportáž o novodobé výpravě do země, ohledně níž se prý ve Foglarově duši urodil ten pocit, že tam „už někdy v minulém životě žil“.

Ať ano anebo ne, do Švýcarska se každopádně s odstupem vrátil ještě v letech 1981, 1982, 1984, 1985, 1986 a 1987, tedy po matčině smrti. Jen roku 1983 vynechal, zato roku 1986 tam dokonce chvíli samozvaně navigoval autobus Čedoku. Konečně se prahl znovu setkal s paní Randinovou a opět měl neuvěřitelné štěstí. Dáma ještě žila. Bylo jí „teprve“ něco přes osmdesát. Opravuji: dost přes osmdesát, jelikož se jednalo o neuvěřitelné setkání po celých 66 letech. (Zde jen připomenu, že Foglarova maminka, která byla na syna velmi pyšná, se dožila neuvěřitelných sto tří let.)

Syn Blanche Randinové se jmenoval Gustave, narodil se roku 1924 a žil někde ve Španělsku, ale její vnučka Bernard Valloton-Rusticoni v nedalekém Le Mont-sur-Lausanne.

Na novodobých cestách Foglar pilně nakupoval pohlednice a také kradl místní cukr a sbíral víčka od limonád, což, pravda, praktikoval naprosto všude. Zabalené krychličky švýcarského cukru nespotřeboval a dochovaly se prý ve „značném“ množství. Po jednou kvádříku bylo díky tomu v každé ze 180 červených obálek, ve kterých Nadace Jestřábova švýcarská dobrodružství rozprodala.

Vedle cukru jsem objevil ještě oboustranně potištěný plakát nazvaný Jestřábovy švýcarské návraty. Je tu přetištěna žádost o výjezdní doložku do Itálie a do Rakouska ze srpna 1985 a díky koláži si můžeme prohlédnete některé ze zmiňovaných pohlednic, jednu stránku pasu s Foglarovou fotografií a dobový inzerát zvoucí roku 1987 na devítidenní zájezd do Západního Německa a Švýcarska. A kromě toho čteme Foglarem jen letmo a na útržek papíru načmárané poznámky. Pravděpodobnost, že by Foglar poprosil na Západě či v Itálii o azyl, se režimu buď nezdála příliš pravděpodobná, anebo mu dokonce byla lhostejná.

https://www.trhknih.cz/kniha/1f0ahvza1w

Jaroslav Foglar: Jestřábova švýcarská dobrodružství. Ilustroval Karel Tony Neumann. Editoval a čtvrtý oddíl napsal Roman Šantora. Spoluautoři: Petr Chudožilov, Michal Beránek, Jindra Hojer. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara (Praha, 2020) nákladem 180 výtisků. 84 stran. Publikace distribuována v červeným křížem značených obálkách doplněných vždy jedním kvádrem švýcarského cukru a jedním složeným plakátem.