Příběh šachistky Dámský gambit česky vyšel jako kniha teprve loni, a to díky své televizní adaptaci. Autor líčí v er-formě život a kariérní vzestup fiktivní Beth Harmonové: skrze ni vnímáme, spolu s ní žijeme, ocitáme se takřka, ač ne totálně v jejím vnitřním světě. Jako by vyprávěla. V osmi letech se ocitá v sirotčinci a tamní správce s ní začne hrát šachy.

Je to román o talentu, ale prvořadě o vášni. O snaze talent nezahodit. Přímo o šachu je kniha teprve na druhém místě, ač mě dost překvapilo, nakolik zde líčení všemožných šachových duelů upoutá. Zaujme nesporně i čtenáře, co nikam na kouzelném koberci z 64 políček nikdy neuletěli.

Walter Tevis (1928-1984) je znám co autor dojemné, tragické sci-fi klasiky Muž, který spadl na Zem (1963, zfilmováno 1976 s Davidem Bowie a znovu roku 1987), ale přímo se specializoval na psaní O HRÁCH; rovněž v tomhle románu to doloží sice jen strohá, přesto odbočka až do pokerové herny.

Walter Tevis se však proslavil spíše dvěma navazujícími „biliárovými“ romány The Hustler (1959, zfilmováno 1961) a The Colour of Money (1984, roku 1987 režíroval Martin Scorsese).

Dovolte nepatrnou odbočku. Když bylo synovi ještě hodně málo (a bohužel ani nevím, kolik), projevil spontánní zájem o šach, i rozhlédl jsem se, kdo z rodiny či spíše širšího okolí válí s figurkami typu dámy a krále. Nikdo mě nenapadl. A kroužek, míním šachový? Mě napadl, ale to bylo vše. Pouhá chyba? Ne. Na dítěti zločin.

Jak si dodnes vzpomínám, z nějakého důvodu jsem soudil, že by kroužek už zabíral moc synova zbývajícího času, ve kterém jsem mu - mimo jiné - předčítal horory (ale nejen ty).

Později jsem občas cítil vinu za toto zbabělé selhání a pomáhalo mi leda pomyšlení, že hoch perlí v jiných směrech. Ale… co když… byl potenciální šachový génius, co já mohl vědět? Stále jsem si pamatoval tu ranou chuť hrát; chuť, kterou jsem u sebe nikdy nad šachovnicí nepoznal.

Jak uboze jsem synův potenciál nepodchytil! Zanedbal! To jsem si říkal. Nesu tedy vinu.

Po letech jsem na šachy konečně zavedl řeč. Před několika roky; bylo mu před dvacet. Ohromeně jsem naslouchal, jak mi sděluje, že šachy hrává přes internet. „Už dávno.“

„No, a s kým?“

Naivnosti některých otázek. Podstatné bylo, že hrát umí. Já se na tom ovšem naprosto nepodepsal; ani minimálně, a zpětně mohu leda planě spekulovat, kam by se Filip dostal, kdyby (čistě teoretická vize) nedělal nic jiného a pouze piloval posuny figur. Jak daleko by to dotáhl? Jistě to ví ten nahoře.

V některých ohledech ale tato úvaha neobstojí a Tevisova neskutečně věrohodná kniha to dokládá. Jednoduše je třeba píle, ale hodně, víc než tušíme bývá právě shůry dáno. Neseme si to životem již od začátku a výstup k metě nejde racionálně plánovat.

Na schodech navíc číhá škála nástrah. Tak například v podobě přemíry prášků na zklidnění. A jistěže tu čeká zpupný alkohol, taky naše „ošklivka“ Beth… mu dočasně propadá, ale naštěstí rozum v její hlavě zvládne být „ozdravným šéfíkem“. Šachistka s chlastem přestane; ambice jsou silnější. A co je nejpodstatnější? Vášnivě prahne po dokonalém provedení každé hry a miluje vítězení.

Jako slabinu toho příběhu vnímám leda to, že není dost zachycena příčina, proč tato chladná dívka s jistou dezintegrační poruchou s pitím začala. Kvůli oné poruše? Pro svou asociálnost? Pro autismus, jehož přítomnost si v jisté fázi dospívání uvědomila a který šachy do té chvíle jaksi držely pod pokličkou?

Jistým vysvětlením z vnějšího světa poslaným může tady být to, že autor sám měl nemocné srdce a v mládí bral lék fenobarbital. Jak sám tvrdil, k pití ho přivedly zrovinka tyto prášky; přičemž podobnost s vedením jeho příběhu o Dámském gambitu je zřetelná.

Kniha je záměrně apolitická, neplatí to ale pro víru či nevíru v cokoli vyššího. Beth potřebuje v určitém momentě peníze na cestu na závěrečný turnaj (v Moskvě), nicméně americká šachová asociace nemá víc než 400 dolarů. Píší jí, ač znají její skvělé výsledky: „Žijeme takřka jen z časopisu.“ Ale celých 4000 dolarů poskytne prý Beth jistý náboženský spolek. Na oplátku bude chtít, aby mistryně svou víru vyjádřila i veřejně. A to Beth odmítne.

Jde o jeden z podstatných bodů zlomu v knize, která navzdory tomu naprosto nemá protináboženský charakter. Hrdinka totiž odmítá dotaci opět spontánně - a jen proto, že jí vyděračský tón v hlase jedné z dam spolku připomene ženu ze sirotčince, která cítila radost, když mohla u Beth hraní šachu zamezit.

Jinak román zachytil samozřejmost osamělosti podobných, povětšinou „šachově myslících“ jedinců. A specifickým prvkem je chabý hrdinčin zájem o sex. Jak se zdá, cosi chybí tam, kde jiného přebývá. A Beth, ale i další hrdinové knihy se zájmem o tentýž sport, skutečně myslí na šachy pořád. Neustále vidí šachovnici, postavení figur, urputně čtou o turnajích, studují je, přehrávají partie výrazných osobností, legend. Román, dodám nekorektně, nezachycuje ani jakoukoli hrdinčinu autoerotiku.

Na druhou stranu je očividná ona zástupnost pohybů figurkami a vítězení. Sex je skutečně nahrazen touto hrou. Každý konec hry další je i vyvrcholení a děsivé sekvence, kdy hraje Beth posedle s X hráči naráz, lze chápat i metaforicky. Nakonec ostatně dojde i na sex nemetaforický, nicméně jeho význam je děsivě slabý.

Román se nicméně - v další protiváze - pokusil naznačit i hrdinčino prohlédnutí ohledně fyzicky náročnějších sportů. Je tu, pravda, raná dětská nechuť k podobným výkonům, ale Beth se nikde v knize nebrání radám, umí o nich přemýšlet a posléze přijme i tu možnost života, kde bude skutečný pot; takže čtu o její cestě do posilovny. Otázka:

Projevila se tato „praxe potu“ skutečně i na hrdinčině finální funkčnosti nad políčky?

Řekl bych, že zde kniha důkaz předložit neumí.

Oproti tomu onen úprk od propadu k alkoholu předvádí Walter Tevis jako vysoce funkční, šťastný postup. A pořád ještě Beth i s láhví vidím, jak je zděšena, když uvažuje, jestli alkohol na jejím mozku nezlikvidoval ty ganglie, které jí dávaly „kouzelné schopnosti“.

Ano, a právě zde se román nesmírně lehce dotýká vědecké fantastiky. Zde nakonec vidíme i podobnost s postavou nešťastného muže, který „spadl“ na zlou Zem.

Šachistka Beth si naštěstí pití posléze umí odepřít a „jede“ dál po vlastní čáře, podle všeho obdařena tunelovým viděním Bobby Fischera. Ne, ona se přitom nespokojuje s pouhými druhými místy. S remízami. Chce být královna.

Televizní seriál měl mít původně deset dílů. Má jich nakonec sedm a podle všeho je toto rozhodnutí produkce šťastné. Ale přímo geniálním tahem bylo obsazení Anyy Taylor-Joy (*16. 4. 1996) do hlavní role; je to přitažlivá dáma a vedle „Anglie“ se uvnitř ní mísí ještě španělská i skotská krev, přičemž tatínek má kořen taky v Argentině.

Seriál psal i režíroval Scott Frank (*1960), mj. spoluautor Spielbergova Minority Report (2002). - S odvysíláním každého dílu rostl zájem o šachy, ale dotyčná hra, a to kniha Waltera Tevise ve finále jasně předvádí, ani zdaleka není jen o introvertnosti nebo individualismu. Ruský velmistr Borgov nebojuje proti Beth sám, ale radí se s dalšími velmistry; a taky ona nakonec vlastně zvítězí díky radám hned několika Američanů, i když ty rady směly připutovat… pouze telefonem.

https://www.youtube.com/watch?v=vy8TuPQEgWo