Ladislav Klíma (1878-1928) nikdy nedopustil, aby mu školní docházka překážela ve vzdělání. Za to ho (jak se vám líbí) můžeme obdivovat, za to ho můžeme ignorovat a můžeme jím, jak hrdlo ráčí, pohrdat, ale to je vše, co se dá dělat proti aktuální existenci jeho šestisvazkových Spisů.

Dokončeny byly teprve letos a jako jakýsi jejich dodatek chápejme dovnitř nevřazené, protože teprve nedávno objevené Klímovy školní slohovky. Kniha z nich sestavená vyšla pod titulem České úlohy a jistě by bylo zajímavé autora oživit a sledovat, co by specifický muž řekl, až by zjistil, že sto let (nebo 98) od jeho smrti dokonce vznikl dosti objemný svazek z jeho školních prací… Skákal by s podobným vědomím Ladislav Klíma radostí po domažlickém náměstí? Bylo by mu to fuk a vytřel by si listy knihy…? Kdo ví! A realita je taková, že byl ve školním roce 1894-1895 jako septimán domažlického gymnázia za názory ve slohových pracích opakovaně kárán, což vrcholí vyloučením ze všech rakouských škol.

Klíma později omlouval onu mladistvou fázi života připomínkou, že mu tenkrát během pouhých osmi měsíců zemřely sestra, teta (na tyfus), babička a matka. „Systematicky jsem hanobil kříže v okolí města,“ tvrdil neprokazatelně, „a dělal skandály v kostele.“ Z nedostatku pum rozhazoval prý anarchistické letáky, ale spíše se zdá, že přehání a dělá se záměrně horším.

Osudnou se mu stala jediná úloha, kdy měli žáci vypracovat charakteristiku českého krále Ferdinanda. „Panovník je to cizí a národu odlehlý,“ napsal (zhruba) Klíma. „Je studený. U Čecha-vlastence tak zůstane vždy nenáviděn.“

Tečka. To je vše. A ředitel školy Jan Matějček umožnil, aby Klímu postihli zmíněným výše trestem. Ani se nedivím, že to soudobého badatele (a Klímova jmenovce) Matěje Klímu zaujalo a že projevil značnou snahu. Výsledek se dostavil a koncem roku 2025 objevil v domažlickém archivu nejstarší dochovaný Ladislavův rukopis neboli sešit úloh z českého jazyka ze zmíněného školního roku 1894-1895. Uvnitř je šest Klímových slohovek.

A jak to vlastně bylo, když se rozhlédneme po okolí důkladněji? Nesmělý Klíma měl v prvních třech ročnících (do školy nastoupil v září 1884) jen samé „biče“, a to se, upozorněme, děti známkovaly výrazněji přísněji než dnes.

V první třídě byl Klíma, pravda, označen jako „velmi tichý“.

V létě roku 1884 podlehl neštovicím jeho mladší, devítiletý bratr, až dosud taktéž velmi dobrý žák stejné školy, a další dva sourozenci (chlapec a dívka) zemřeli dokonce ještě dřív, než mohli do školy nastoupit: na záškrt a ochrnutí mozku. Ladislav Klíma a jeho spolužák Bartolěj Jirovec (měl padnout v Haliči) přežili a co jediní z třídy byli posléze přijati už po čtvrtém ročníku na gymnázium. V září 1888 se tím ocitli v tzv. primě a do kvinty měl Klíma opět pokaždé vyznamenání! Jedničku měl i z latiny, řečtiny a francouzštiny a obzvlášť latinář, vynikající to pedagog Eduard Štolovský, Klímu miloval.

V sextě ale začal češtinu vyučovat nervózní Vojtěch Kebrle, kterého žáci naprosto nemilovali. Tento muž samozřejmě není Moriarty, ale Klímovi se stal osudem. Zato doma mluvíval prý otec s Klímou „jako s dospělým“ a nechával mu patřičnou svobodu hlavně ohledně četby. Rovněž Ladislavovi umožňoval, aby si kupoval knihy dle libosti, a maminka byla inteligentní a jemná dáma (rozená Burešová), náruživá čtenářka. Rovněž mladý Klíma intenzivně četl a jako kvartán přelouskal Vojnu a mír. Revoluci ale nezpůsobil Tolstoj, nýbrž Schopenhauer.

Ten Klímu ohromil. Roku 1893, jako patnáctiletý, spoluzaložil nelegální časopis Jaré vzlety a vyšlo pět čísel. Klíma měl uvnitř sedm básní (z toho pět sonetů), ve kterých podivuhodně absentuje erotika (i kdyby jen mladická), a prózu Osud.

Zbabělí anebo akurátní profesoři donutili studenty, aby všechna čísla zničili.

V kvintě Klíma vymyslil ještě se dvěma milými mu spolužáky Rádlem a Hoetzelem asi tak tucet nepravých domažlických pověstí a učitel Karel Procházka to nepoznal, asi že nebyl z Domažlicka, i zmiňuje se přímo o radosti, již mu žáci způsobili pílí, s níž doopravdy „hledali“. Nikdy si prý nepomyslil, že je Domažlicko tak bohaté na legendy. Je možné, že ve skutečnosti fikci rozeznal? Ano, ale patrně nikoli.

Jenom po domluvách šel kvintán Klíma do tanečních, ale propadl tam na celé čáře. Tohle mu nesedělo, to nebylo pro jeho ducha. Nebyl šikovný a společenský a záhy se potřeboval lišit od ostatních, ale je třeba, myslím, rozlišit, co bylo PŘED jistou událostí a co se seběhlo teprve po ní. O jaké události hovořím?

Klíčovým bodem všeho, co následovalo, je nepochybně 5. květen 1894, kdy Klímova maminka zemřela na tyfus. Jaksi začal „poustevničit“ a toulal se. Nedbal už na zevnějšek, „klátil se“ a velmi ignoroval holiče. Dokonce se ani nemyl, často déle než týden, a prý zvláštně propagoval způsob stravování, kterému říkal „jíst jako pes“. Až programově (ale divně násilně) si Klíma při tom všem vypuzoval „z těla“ falešnou kulturu, a že byla falešná takřka všechna. Anebo on to podobně cítil; opravdu to ale někdy působilo, jako by se do vymítání nutil.

V srpnu roku 1894 se Klímův schopný tatínek vzdal ředitelství advokátní kanceláře a převzal správu velkostatků v Domažlicím blízkých obcích Lštění a Přívozec. Šestnáctiletý Ladislav tím zůstával v Domažlicích na náměstí (v domě 143) sám, anebo vlastně s mladší sestrou Andělou. Za jeho politické názory, vyjádřené v domácí úloze Když ptáčka lapají (11. října 1894) jej profesor Vojtěch Kebrle napomenul a 10. ledna prý Klíma „opovážlivě“ posuzoval další téma dané k literárnímu vypracování. Titul zněl (zhruba) Člun, obraz života.

Ladislavu Klímovi se něco nezdálo, i svolali konferenci a udělili mu trest pětihodinového vězení, jehož výkon stanovili na neděli 27. ledna = od deseti až do tří odpoledne.

Stanoveno to bylo už ve čtvrtek 24. 1. a zvláštní je, že tentýž den, a to ještě než se Klíma dověděl o výsledku konference, napsal onu osudovou slohovou práci o Ferdinandovi.

Po dlouhých čtyřiceti letech se Kebrleho na věc vyptali a tvrdil, že chtěl původně vše ututlat. Údajně se dokonce sešel s Klímovým otcem, aniž by vzal úplatek, a po vzájemné dohodě úlohu razantně vytrhl. Vytržení, pravda, trvá, ale druhá a možná tak trochu „česká“ skutečnost jakbysmet. I ona trvá. V archivu. Vytržené listy v sešitě nechal. Problém se prý vyvrbil „výš“ tím, že Klíma řekl či opakovaně říkal i spolužákům, co do úlohy napsal.

Slovutný domažlický katecheta Ludvík Kulhánek později uvedl, že byl protirakouský duch „součástí“ domažlické povahy, která se „projevovala rebelantstvím“. Studenti běžně vytrhávali ze zpěvníků rakouskou hymnu a je taky známo, že i sám Čapek-Chod ji vřele odmítal zpívat. Můžeme se tomu dneska smát a hrát si na Cimrmany, ale tehdy mohlo jít o holou existenci!

31. ledna předložil Kebrle (bídák) Klímovu úlohu řediteli Matějčkovi a bylo zahájeno vyšetřování. Klíma sice činu litoval, ale nepomohlo mu to. Věděli, že je chytrý, a to mu bylo ke škodě. Prosil za prominutí a říkal, že psal rozrušen a mimoděk použil nápady, jež mu utkvěly z - tatínkem odebíraných - Radikálních listů, ale svolali mimořádnou poradu. Ředitel sepsal protokol o Klímově „bezcestí“ a uvedl do protokolu, že jeho čin nelze mít za „pominutí smyslů“, ale jde o „sebevědomý krok na zhoubné dráze“. Popravdě řečeno, všichni taky věděli, že je tatínek radikál a opozičník a že se tím vůbec netají; oni tohle do toho protokolu dokonce uvedli a my si to dnes můžeme v této knize v klidu přečíst.

Báli se, pravda, o reputaci školy. Celá sborovna se prý „zděsila“, anebo větší její část. K vraždě to stačilo. Klímovi přitom zbývalo do maturity jen rok a půl. 2. února ředitelství informovalo prezidium c. k. zemské školní rady v Praze a zaslali tamtéž Klímův „zhoubný“ sešit se slohy. V konceptu dopisu stojí: „Nikdy nejevil zvláštní lásky ke studiu a vždycky pracoval jenom jako z donucení. Do školy nebude už víc připuštěn a žactvu je styk s ním přísně zakázán.“

Zemská školní rada nijak neváhala s potvrzením odsudku, nicméně se přece jen podivila, že škola za celých šest let neuměla Klímovi vštípit „loyalitu“. Současně si uvědomme, jaká byla doba. V Praze na ulicích docházelo k nepokojům a zarazil je teprve (vykonstruovaný) proces s tzv. Omladinou. Ale konkrétněji: Sám Klímův otec Josef pomohl ve volbách do říšské rady (1891) porazit staročecha MUDr. Antonína Steidla a tento jeho postoj žil ve vzpomínce domažlických měšťanů. Proti Steidlovi, mimochodem, kandidoval Masaryk a na Josefa Klímu se Masaryk vždy obracel s plnou důvěrou.

20. února 1895 zemřela na zánět ledvin teprve desetiletá Klímova sestra Andělka. Od té chvíle až do srpna vůbec nechodil do školy a v květnu 1895 prodal otec onen dům na náměstí. V srpnu poprosil záhřebského ministra kultury, aby vzal syna na tamní královské gymnázium, a tvrdil, že se Ladislav již „pilně“ učí chorvatsky. Klaplo to, v září se Klíma přestěhoval do Záhřebu. Tamní gymnázium bylo v novorenesančním paláci, kde je dnes muzeum umění Mimara, ale Klíma vydržel jen semestr a vrátil se v únoru 1906, a to již do pražských Modřan, kde otec v listopadu 1895 koupil usedlost. Od té doby začal Ladislav Klíma školy jako takové považovat za „továrny na výrobu idiotů“ a „oblbovací ústavy“ a jistěže nebyl daleko od pravdy. Naše kniha je fascinující tím, že obsahuje i Kebrlem hodnocené a místy proškrtané slohové práce. „Podobné věci nenáležejí do školních úloh,“ míní třeba Kebrle, anebo podotýká: „Příliš pesimistické.“ Jde o práce Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají (11. 10. 1894, hodnoceno známkou pět), V listopadu (3. 11. 1894, dvojka), Tento svět je podle Štítného jako knihy (22. 11. 1894, dvojka), Šlechetné snahy českých humanistů (20. 12. 1894, trojka), Člun, loď, koráb - člověk, národ lidstvo (10. 1. 1895, pětka) a Povaha Ferdinanda I. (24. 1. 1895, kupodivu jen čtyřka).

Matějem Klímou připravená kniha zahrnula i fotografické reprodukce všech textů a protokolů o vyšetřování i vyloučení. Je to věru smutná podívaná, ale taky se nic nemůže přehánět a je otázka, kolikrát mohl Klíma po této katastrofě v životě přece hnout kormidlem jinam, než hnul.

Ladislav Klíma: České úlohy. Připravil a studií doplnil Matěj Klíma. Vydala Revolver Revue. Praha 2026. 160 stran.

České úlohy - Ladislav Klíma | KOSMAS.cz - online knihkupectví