Jsou rádce Jak psát. Proč nevytvořit jednou i radu Jak nepsat?

Tak třeba u mě je to tak, že jsem vymýšlel příběhy od pěti, šesti let. Teď si stoprocentně řeknete, že se stylizuji do role lazara, ale skutečně věřím tomu, vím to, že u mě určité psavé schopnosti dosáhly vrcholu asi v patnácti letech; od té doby ztrácím. A nemíním se srovnávat s Ludvíkem Vaculíkem, ale byl to on, kdo napsal, že je život a stárnutí odškrtáváním položek, co už dělat nebo psát nebudeme.

V těch patnácti jsem skutečně byl zářně na koni. Že si píšu, byla samozřejmost, zábava a nebylo třeba odvahy. Plnil jsem sešity příběhy. Ještě je mám. Ale proč bych je ukazoval (nechci o ně přijít), takže on mi tohle „vyvrcholení“ nikdo moc nevěří. Sám se člověk obvykle zná dost dobře - a tady nelžu. A jistě, stylisticky byly ty texty bída, jenže ono hodně chodívá o celkové koncepce a nástiny a rozlety a konstrukce a… S tím jsem neměl problém.

Umění psát je v podstatě umění poznat, co vynechat, a tenkrát jsem to intuitivně věděl. V těch patnácti jsem komponoval i docela dobré detektivky a to mi pak začalo jít hůř; ale ještě okolo třicítky jsem opravdu „fungoval“. To už byl ovšem rok 1994, nic mi nebránilo ve zveřejňování a stejně jsem si psal pořád pro sebe. S malými výjimkami, tak třeba jsem asi čtyřikrát „osadil“ svými díly Rodokaps Iva Železného i Nemesis Caroly Biedermannové, což byl pěkný časopis. A Mlaďák. Ale teprve od nového tisíciletí vydávám i nějaké ty knížky a… A stejně cítím, že se to začalo celé ubírat šejdrem. A proč?

Má to víc důvodů. Tak například jsem si zvykl dost knížek kupovat a i si je půjčuji a rád o nich okouzleně referuji. Tj. o dílech jiných. Baví mě číst, studovat, dávat věci z více knih do souvislostí, zkoušet psát recenze. Taky jiné články se mi více nebo méně podařily a nejsou vždy jen referencemi o literatuře. Skutečně mě baví i zkoušet psát fejetony a pábit o všem možném, ale… Ale co se ale týká knížek, jsem divný.

Jak třeba vím, velmi četné české spisovatelky píší na rozličná aktuální témata (Šikmý kostel), nebo témata dějinná (vyhnání Němců), a mě to nijak zvlášť nezajímá. Já jsem vždycky plodil své nesmysly i smysly buďto inspirován nějakou ženou, anebo, ehm, dětstvím. Dětství ve mně dlouho zůstávaly celé HORDY - a pořád ještě něco zůstává. A nejde jen o vzpomínky v kebuli! Ono to bohužel znamená, že mi zbylo trapné množství rukopisů rozepsaných už kdysi a některé ještě ve školních sešitech a jiné, pozdější, už jsou vydatlované na psacím stroji. Další na počítači. Měl bych to spálit? Ano. Ale já jsem tím zatížen jako koulí u nohy a nedokážu zapomenout na hezké chvíle, ve kterých jsem to dával dohromady. „Co kdybych aspoň něco z toho použil?“ To mi zní onou makovicí a intuitivně se pokouším pokaždé přijít na to, ke kterému z rukopisů se vrátím, načež se vážně vrátím (samožerství) a umně přepisuji.

Ale ano, velmi-velmi původní díla měním a hodně-hodně vyhodím na skládku. Výsledek nakonec (naštěstí) nemusí mít s původním textem takřka nic společného. Ale začátek tu byl, KADLUB. Od kterého se rád odrážím. Často teprve musím vymyslet konec, a to… Třeba i po čtyřiceti letech.

Nepopírám, že se do těchto svých zvěrstev pokouším občas (po vzoru píšících dam i pánů) roubovat i něco aktuálního, ale strašlivě nerad začínám na zelené louce. A přitom bych to asi uměl. Ne! Určitě to umím. Občas se stane i to. Ale jinak si škodím. Je ve mně až chorobná nostalgie po vlastních rukopisech z dětství, opravdu si stále dost detailně pamatuji, jak vznikaly, a je mi jich líto. Přítel Karel Pexidr, právník (95 let), statkář, spisovatel, filozof a hudební skladatel mi na to řekl: „Autismus.“ A přátelsky se usmál. A kus pravdy má! A zbytečně sebestředné může být… tohle pinožení a tvoření. Ale takový už jsem já, matinko a... NELOVÍM velmi často nový příběh „ze vzduchu“ a aktuálna, ale hledám jakési kořeny vlastní, osobní historie. Svého okouzlení a světa. Je to uzavřenost a ty knihy jsou už jaksi napsány a já je z dospělého věku pouze „okopávám“. Nejsem tím dobrý vzor a mnozí spisovatelé mě dokonce mohou mít za pošetilého blázna, ale já se své milené metody držím zuby nehty a navzdory všem a naivně věřím, že mají má díla vedle kouzla i svou uměleckou kvalitu. A protože to ne vždy kritik potvrdí (někdy ano), dostáváme se do typické situace pisálka, co „ví“, že budou jeho knihy „stejně doceněny až po letech“.

Nu, a něco na tom být může. Jeden malíř, jenž je souběžně mužem mé vydavatelky, mi tuhle zcela vážně řekl: „Ty si stavíš (v tom Berouně) pomník.“

Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

A závěrem jen tu nejdrsnější poznámku. Do normální práce chodící člověk je podle mě tak deptám touto prací, že toho moc napsat nemůže. A vidíte, já jsem chodil do práce celý život, anebo určitě do jedenašedesáti, a hle a kupodivu, některé mé dobré knížky vznikly právě díky příhodám ze zaměstnání. A hlavně: kdybych tam nechodil, nepotkal bych ty PRAVÉ LIDI, o kterých jsem toužil snít. A o nich to je. Bohužel, bohudík a i tak to chodí.

Tenkrát v Plzenci - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví