PSANÍ: Záhada času a písmene
Blíží se třetí pondělí ledna. Identifikované je psychiatry a psychology jako nejhorší den roku. Jestlipak bude aspoň jasno? Herec František Kovářík (1886-1984), svou dikcí typický, odpověděl jednou v anekdotě na otázku, zda bude: „Nevím. To záleží na počasí.“
Tady se ale jedná o umístění kritického pondělku v posilvestrovském kalendáři a dost občanů přestává okolo toho data v tělocvičně i jinde plnit novoroční předsevzetí, takže propadají skepsi. Chápu, vás to nepotká, ale pokud by se stalo, jedna rada zní: „Pište.“ Abecedu zná každý, dodává radil, a psaní = regulérní terapie.
Že je zgruntu zbytečné? Námitka neobstojí a pokaždé lze začít s deníkem. Třeba. Ačkoli řada osob na podobnou představu zareaguje: „Mám nudný život, a když ho ještě popíšu, nuda vynikne.“
Neuvědomují si, že události může generovat pero. „Ráno jsem mimořádně nemusel do práce,“ píšete, „a tak jsem ještě usnul a zdálo se mi o…“ Není to snad událost?
A teď, když jsem psaní doporučil, začnu před ním varovat. Krade čas. Moc. Jak víte, je časově náročné už jen odpovídat na e-maily a některé rovnou mažete, ale ponoříte-li se do soustředěného šmodrchání ohledně delšího textu, divně to hne plynutím času. On se smrskne, ačkoli tomu nevěří ani řada inteligentních lidí. „To se musíš nudit,“ řeknou.
„Naopak: psal jsem celý den.“
„Kristova noho, a jak jsi to vydržel?“
To tazatel nechápe a ke své škodě nezkusí propsat sobotu nebo právě pondělí. Propsat, ne prospat; takže nepochopí psavce obestírající kvapení času. Píšete a život uniká jako voda za vaše záda, a nejste-li génius, což nejste, máte večer pár nových stránek. Ne víc. Mistr Edgar Rice Burroughs, autor Tarzana, prý zvládl nanejvýš třicet, to už je ale extrém. Ani Burroughs to podobně netáhl den za dnem, a to byl do psaní celkem fanatik.
Je podobná činnost únik? Snad. A co jste psali den, dá se přečíst za pár minut, takže je to celé ekonomicky vachrlaté. Jen podivný pocit, že jste pracovali spíš v řádu minut než hodin, zůstává. A to je záhada. Stejnou dobu jste mohli či měli ošetřovat nemocného, řídit nemocnici nebo (naopak) řádit na sjezdovce někde v Itálii (Špindl je moc drahej) a lámat si tam hnáty. Sporu není, že i na horách čas letí, jenže se to nedá srovnat s letem při soustředěném psaní. Člověk, co denně smolí písemné úkoly, vlastně trapně sedí v rychlíku. V rychlíku života. Je mrtev pro cokoli z okolí a v určitém směru současně živý víc než ostatní, ale mimo trať v praktických směrech. Nekonverzuje, neběhá někdy ani krmit králíky a žena mu začne zahýbat. Kolují legendy o generálně soustředěných psavcích, kteří uměli tvořit uprostřed ruchu a čilé společnosti a ještě odpovídali na dotazy, ale moc těn bájím nevěřím. Normální autor potřebuje samotu a dejme tomu Evan Hunter, dávný to detektivkář, se každé ráno sebral a poctivě jel do kanceláře (jak říkal nějakému kutlochu) a do dvou nebo i déle tam nerušen tvořil. Pak se postavil a hurá za rodinou. Šlapalo to.
Nebo autor Mlčení jehňátek a dalších bestsellerů Thomas Harris pracuje tak. Jiní styl práce tutlají, ale také vyžívají chatu či celu. Jim není líto času, který okolo při ťukání do kláves nenávratně odfičí, a propadají se do světa příběhů. Podle mě je něco poutavého už na samotné práci s jazykem a psaní je rovno neustálému upřesňování nějaké úvahy, která vám kazila náladu.
Častý vývoj autora, čímž nemyslím velikány typu Dickense, je. Za A: Mladý má co říct, nebo mu to podobně připadá, a neumí se čtivě vyjádřit. Za B: Starý se techniku naučil, ale nepotřebuje už říkat ani ň. Nebo nechce. Ale je pravda, že máme vždycky co vypovídat, i když s podezřením, že už někdo jiný někde a před námi přece musel přijít s obdobou.
S nejvyšší pravděpodobností přišel a nic nového pod sluncem, ale jiné činnosti ukrádají čas jakbysmet. Před nástupem mobilů jsme říkali: „Proč bych měl být tolika lidmi k zastižení? Telefonováním teď rozmělním = ztratím život.“ Pak jsme si mobil pořídili a čas naopak extrémně šetří, zatímco budky jsou po víc než sto letech zrušeny.
Nebo si pamatuji, jak jsem prvně zasedl „proti“ počítačové hře. Pohlcovala, a sice hraním přečasto vůbec nic kloudného nevytvoříte, ale zrychlení času se situaci při psaní hodně podobá. Než vás ty hry omrzí. Tady jsem se - já konkrétně - zachoval nenormálně a hned zpočátku se rozhodl, že do světa her nepáchnu; přestože mě fascinoval. Nebo právě proto. Fascinující, ale vadí mi pohlcený čas. „Pohlcený“ uložme do uvozovek a podobně to mají mnozí s televizními seriály. Jako dítě a jako mladík jsem jim, přiznávám, nedokázal odolat a většinu života na nějaké koukal. Viděl jsem tak i ukrutně natahovanou sérii Tajuplný ostrov (tu novější), dnes to již nechápu a je spousty kvalitních seriálů, ale psaní preferuji. Je to sféra sfér a opak planého těkání. Vedle ubíhajícího času jsou s vámi jen písmena a není jich v abecedě tolik, abyste trpěli nadváhou. Ale čas spotřebovávají. Raketově. Chceme se tak vystavit slovům, nebo to nejde „považovat za hodnotný zážitek“? Já oželím ledacos a psaním se dobře dají rovnat různé věci a máte jaksi vyhráno, ať je kterýkoli den roku.
Čas i tak zvítězí.