Vím, že jedním z nejlepších průvodců Prahou je architekt Zdeněk Lukeš, o tom nelze pochybovat a taky mám pár jeho knih! Ale letos v létě jsem jej zradil ve prospěch PhDr. Kateřiny Bečkové. Ta vedla v letech 2000-2021 Klub Za starou Prahu a je kurátorkou Muzea hlavního města, kde spravuje Langwellův model. Narodila se v Bubenči, bydlí v Dejvicích a nemůže to nesouviset s nejnovější její publikací Dejvice / Bubeneč.

Ty dvě čtvrti badatelka nazývá siamskými dvojčaty, ale ještě koncem 19. století by nikoho nenapadlo psát o nich jedním dechem. Po devět set let předtím ostatně existovaly nezávisle, ačkoli mají centra jen tři kilometry daleko. Aktuálně je to dost ucelený svět a žije tu šestačtyřicet tisíc Pražanů ve 3500 domech.

Kdybychom se vrátili časem, tak bylo severozápadní okolí Prahy ve 30. letech 19. století oblíbeným turistickým cílem. „Malebně zvlněný terén představoval utěšenou krajinu s roztroušenými usedlostmi, s letohrádky a shluky domů, kam byl přístup Píseckou branou. Venku před ní se v pravém úhlu rozbíhaly dvě cesty roubené stromořadím. Ta severovýchodní vedla do Bubenče a severozápadní do Dejvic.“

Pětinu Bubenče ovšem zabírá Stromovka, kultivovaná od 13. století, kdy ji založil Přemysl Otakar II. jako Královskou oboru. Na severozápadě disponovala čtvrť zvláštní roklí s pramenem a zde vznikly koncem 18. století tzv. Bučkovy sady. Přirozenou dominantou Bubenče se ale stal kostel svatého Gotharda (1801) a na jihovýchodě usedlost Zátorka, okolo níž pak přibývaly domy. Jsou to bojovní zátoráčtí kluci, kdo soupeří s holešovickou partou z knih Vojtěcha Steklače o „Boříkových lapáliích“.

Z jednoho z letohrádků ve Stromovce vznikla (1689) Šlechtova restaurace. Její nájemce Václav Šlechta se tu rád usadil (1882) a jistěže ještě netušil, že 98 let poté objekt vyhoří. Až roku 2021 skončila nákladná rekonstrukce.

Z Bubenče se od začátku 19. století stávalo „letovisko“ a zcela prvou vilou toho typu byla ta Zobelova. Zanikla po roce 1930 a v domě na stejném místě je dnes Muzeum literatury.

V polovině 19. století se do Stromovky „nabourala“ Severní dráha cílící na Drážďany a tu dráhu vyzdvihli kvůli povodním nahoru na násep. Násep odřízl severní kraj obory a u Císařského mlýna vzniklo (1854) nádraží, později zvané Praha-Bubeneč. Malíř Jiří Bouda (syn Cyrilův) to nádraží hezky namaloval (1964, v knize str. 113), nicméně už deset let tu vlaky nezastavují.

Roku 1867 ohradila další, Buštěhradská dráha oboru ještě z jihu a vydlabán stometrový tunel; je nejstarší v Praze, dovnitř se ale jen tak nedostanete.

Již od 50. let 19. století se ve Stromovce vystavovalo pod širým nebem a pod stropy dřevěných pavilonů. Všeobecná zemská jubilejní výstava (1891) to povýšila proskleným Průmyslovým palácem, inspirovaným stavbou Crystal Palace (1851) v Londýně, ale i pavilóny Světové výstavy v Paříži (1889). Roku 1895 se konala v té samé oblasti Národopisná výstava českoslovanská, kde jste mohli prozkoumat třeba i typickou rezidenci amerického Čecha anebo kopie lidové architektury vč. jihočeského statku a mlýna. A dokonce rekonstrukci historické podoby Malého náměstí na Starém městě. Pak, roku 1898 proběhla tamtéž i Výstava architektury a inženýrství a roku 1908 Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory, pro niž vybudován dlouho vzpomínaný dřevěný tobogán. Ale legendou se stal i hostinec ve tvaru slona.

V areálu pořádali - mezitím i později - taky řadu dalších, menších výstav a po roce 1920 Pražské vzorkové veletrhy. Až do sedmačtyřicátého roku stála nad vstupem do areálu původní dřevěná brána.

Roku 1991 bohužel vyhořel Bruselský pavilon, přenesený sem z EXPA 58, a o dalším požáru a výstavbě Průmyslového paláce snad netřeba hovořit. Autorka už ostatně utíká do Dejvic.

Jejich raný čas líčí jako jakési výpravy Píseckou branou „dolů“ a na rozsáhlou planinu s rozcestím Na Růžku, což je budoucí „Kulaťák“. Terén se amfiteatrálně zdvíhal (a dál zdvíhá) ke kostelíku svatého Matěje na návrší Horní Šárky, ale zdvíhá se i na severovýchod a tedy ke zřícenině zvané Baba alias „Dejvickému kopci“.

Právě pod Babu do osady Podbaba umístil, mimochodem řečeno, Jiří Suchý bydliště onoho muže, který hrdinovi jeho songu „přikazuje skočit z vrcholu té stavby s mnoha věžemi“, aby bylo zřejmé, jak se skokan zatváří „dole na zemi“. Hrdina písničky přežije z toho důvodu, že „ti, co žijou s chutí, hned tak nezahynou“. Je to - jistěže – nadsázka a básníkova licence a v rádiu už dnes tento Suchého optimistický song Já žiju dál moc nehrají.

Já žiju dál (youtube.com)

Podbaba je každopádně součást Dejvic a stojí zde i zámeček Hanspaulka, ze kterého přešlo jméno na přimykající se svah i celou oblast. Já sám zvěděl v dětství o existenci Hanspaulky díky vtipné detektivce už zmíněného Vojtěcha Steklače Žlutý Robert, kde došlo k pěkné řádce zločinů, a tak i k Vraždě na Hanspaulce, jak zní titul jedné kapitoly.

Letohrádek Hanspaulku nechal postavit okolo roku 1740 císařský rada Hans Paul Hippmann a roku 1912 se do horního patra nastěhoval amatérský archeolog Josef Antonín Jíra, od roku 1920 zemský konzervátor. Tento muž hrdě soutěžil s Eduardem Štorchem, když oba pátrali po pravěkých pozůstatcích. Do roku 1996 bylo v budově archeologické oddělení Muzea hlavního města Prahy a dnes je tu, inu, Institut Václava Klause.

Dejvice se vlastně původně jmenovaly Dehnice a prvně zmiňovány roku 1088. Kostelík svatého Matěje měl románského předchůdce a roku 971 tu Boleslav II. prý zahnal medvěda s pomocí apoštola Matěje. Ten dnešní Matěj (1771) je dominantou Šáreckého údolí.

Jednou z dalších charakteristických staveb je zde Serpontka, nazývaná podle někdejšího majitele Ferdinanda de Serponte. Jeho jméno ale někdo špatně přeložil a stavbě se tím pádem začalo říkat Hadovka. V 19. století Hadovku přestavěl továrník Janoušek na romantický zámeček ve stylu anglické novogotiky a po válce tu bylo kanadské vyslanectví. Od roku 2010 patří objekt skupině PPF, ale již od roku 1970 existuje stejnojmenný obytný komplex v Evropské ulici, který poznáte dle zubovitých lodžií.

Dominantou této oblasti ale bývala ještě jiná usedlost (s věžičkou) zvaná Pernikářka. Je poblíž ní kaple sv. Michaela Archanděla z roku 1700 a před zastavěním strání Pernikářka opravdu vynikala a byl odsud výhled. Ten původní pražský „perníkář“ Václav Doležal zde od roku 1656 využíval vinici.

Pod nevyšším výběžkem dejvického Černého vrchu stojí taky usedlost zvaná Zlatnice a vinici zde měl - od roku 1659 - zlatník Gabriel Geltenhauer. Roku 1708 vznikla blízko kaple Nejsvětější Trojice - na symbolickém půdorysu trojlístku - a začátkem 20. století byl na Zlatnici výletní hostinec Na šipce. Jmenoval se podle průsmyku v Bulharsku, který krajina připomínala, a tehdejší majitelé hospody měli přezdívky, a to Osman Pascha a Suleika.

Místo si oblíbili němečtí studenti a bylo dějištěm jejich recesí. Po posledním z požárů ale zůstala ze stavby jenom zřícenina a současný majitel ji zbavil památkové ochrany, což bude znamenat i její konec.

Nedaleká Kotlářka se - oproti tomu - zachovala a snad i zachová jako ryzí příklad zemědělské usedlosti 18. století. Vinici zde - od roku 1672 - opečovával pražský kotlář Mark Schaffer. Ale po sousední Santince (kterou vlastnil od roku 1644 italský stavitel Santin de Bossi) zůstalo jenom náměstíčko.

Další ze zdejších usedlostí Juliska se jmenovala podle Jana Julia Hermana a patřila mu počátkem 18. století. Hospodařil na pozemku spadajícím k Vltavě, ale jeho jednolitost narušila stavba zmíněné už Severní dráhy (1845-1850). Dominantou se stala Juliska vlastně až díky odtěžení svahu cihelnou - a zbořili ji za výstavby sportovního areálu v 50. letech.

Ta nejsevernější ze zdejších usedlostí je v alpském stylu a říká se jí Majorka. Je to dnes administrativní budova, ale od roku 1628 zde vlastnil vinici hradní berní úředník Eliáš Maguera. V druhé polovině 19. století byla ve vile restaurace, kde se čepovalo Plzeňské, ale konkurovala jí krčma v místě pozdějšího nádraží Podbaba (1867-1949) u vjezdu do údolí. Tam ovšem čepovali pivo z Dejvic.

Když se po roce 1990 rozšiřovala silnice, vzaly staré domy Podbaby za své, a tak mohou už pouze na pohlednici (1914) připomínat scenérii jako z Hřenska!

Těchto a podobných objektů analyzuje Kateřina Bečková tucty. Roku 2016 byla obnovena i budova Břetislavky, ve které býval od roku 1875 taneční sál. V zámečku Jenerálka (taky tady fungoval roku 1900 zájezdní hostinec) je dnes Mezinárodní baptistický seminář.

Součástí Prahy se Bubeneč a Dejvice staly roku 1922, ale už předtím se k tomu zběsile schylovalo. „V horečném tempu byla před první světovou válkou zastavěna letenská oblast Bubenče a zájem o parcely se šířil k západu, k dejvickému nádraží a k pásu při Buštěhradské dráze. A jako se na Letné - v nové zástavbě - rozplynula hranice Bubenče a Holešovic-Buben, v oblasti Brusky se rastr bubenečského polohopisu plynule přetáhl do Dejvic. Jen směrem na západ zůstávalo území netknuto, dokud nepřitáhlo pozornost Státní regulační komise.“

Ta vypsala soutěž. V jejím důsledku vznikl už zmíněný „Kulaťák“ a logikou toho projektu se autorka obírá dosti důkladně. „Půdorysná podkova je šalamounským řešením rébusu, jak se vyrovnat s nezaměnitelným šachovnicovým urbanismem Bubenče a touhou po klasicky symetrickém kruhu náměstí s radiálními paprsky ulic. Z podkovy sice nelze vytvořit pravidelný centrální prostor, ale hlavní osou ji lze dělit na symetrické poloviny. A pro tu osu byl vybrán směr k jihovýchodu od rozcestí Na Růžku, tj. dnešní Dejvická třída.“

Na protější straně téhož náměstí půlí osa oblouk podkovy v nejvýraznějším místě kompozice a „na čele“ měla vzniknout jakási brána do kampusu České techniky. Tou druhou nejdůležitější osou stal se dopravně významný severojižní směr od Hradčan do Podbaby a námitku, proč není hlavní osou kompozice, vysvětlil architekt Antonín Engel tak, že terén výrazně klesá od hradního svahu k severu a odklání se tím od pozorovatele. Za působivější považoval „dálkový“ průhled k Podbabě a z téhož důvodu je hlavní osa náměstí komponována vůči severojižnímu směru v úhlu 45 stupňů.

Zastavme se ještě na zdejším kopci Horní Šárka. Byl urbanizován v horečném tempu patnácti let 1925-1938 a podle už zmíněného zámečku se čtvrti začalo říkat Hanspaulka. Hlavní komunikací se stala ulice Na Pískách, směřující severojižně na vrchol kopce.

Knížka paní Bečkové se zabývá i zcela individualizovanými domy osady Baba, které se dohromady staly překvapujícím zjevením. „Esencí dobové estetiky je shluk bílých vil s rovnými střechami a kubusovým tvarem. Jsou ve svahu a poskládány šachovnicově v ulicích vlnících se podle vrstevnice tak, aby byl z každé vily nezastíněný výhled a současně byly pozorovatelné z odstupu jako hlavy na tablu.“

Oblast je chráněna a i po sto letech tady cítíme jistou modernost. Mezi architekty, kteří zde zanechali stopu, patří muži jako Gočár, Janák, Žák, Starý, Kerhart, Koula, Machoň a Starn. Ale ještě něco Dejvice bohužel symbolizuje. Roku 1953 uspořádal ministr Alexej Čepička soutěž o projekt budovy Ústředního domu armády. Doporučil, aby se výsledná stavba podobala ruské Lomonosově univerzitě, a měla stát na Vítězném náměstí. Rozzlobený architekt Antonín Engel to naštěstí měl sílu zavrhnout. Předimenzovaná stavba tak nikdy nevznikla, ale místo ní postavili hotel International. Původně byl určen pro důstojníky, ruské poradce a různé politické delegace a po dokončení ho provozovala cestovní kancelář Čedok. I pro jistou bizarnost je komplex dnes chráněn.

Na Hanspaulce stál i exkluzivní hotel Praha (1981), který nechal před deseti lety zbořit Petr Kellner. Ano, vůbec „nepasoval“ do jinak vilové zástavby, ale suverénně kopíroval svažitý terén a možná je ho škoda.

Vývoj Dejvic samozřejmě nekončí a dál není hotové ani ústřední Vítězné náměstí. Aktuálně tady dokončili Jakubem Ciglerem navržený „Victoria Palace“, nicméně vedle čeká proluka. Pozemky jsou už skoupeny, soutěž proběhla a vyhrály ji hned dva ateliéry. Jistěže tady nevybudují nic zrůdného, ale kdo zná původní návrh náměstí od pana Engela, asi bude dál postrádat bránu do Technické ulice, která zůstává až ikonickým prvkem původního návrhu.

Ve stejné edici jako tato kniha Kateřiny Bečkové se chystají publikace Hlubočepy, Vršovice a Střešovice, přičemž devět svazků řady už existuje. Mj. Holešovice-Bubny, Břevnov, Strašnice, Vinohrady, Žižkov, Karlín, Libeň a Smíchov.

Kateřina Bečková: Bubeneč / Dejvice. Siamská dvojčata pražského severozápadu. Vydalo Muzeum hlavního města Prahy. 2024. 328 stran.

Bubeneč / Dejvice - Kateřina Bečková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví