V jednom čísle literárního časopisu Plamen z konce šedesátých let byl v souvislosti s diskusí o cenzuře zmíněn pokus o zákaz promítání francouzského dobrodružného filmu z roku 1959 Hrbáč. Film patřil k běžnému repertoáru českých kin té doby, ale v jednom okresním městě tvrdě narazil. Vedoucí stranický tajemník se cítil utažen názvem filmu. Měl totiž hrb a v promítání filmu viděl útok na svou osobu. Jak to vše skončilo nevím, zmíněný časopis už nemám, ale dá se předpokládat, že tamní diváci o film s oblíbeným hercem Jeanem Marais nepřišli. Oficiálně se to jistě neprojednávalo, což nezabránilo tomu, aby o tom nevědělo celé město. Lidé se bavili potrefeným tajemníkem, který byl ve své nebetyčné důležitosti schopen v názvu filmu vidět spiknutí proti své osobě. Redakci časopisu možná ze škodolibosti informoval někdo z okolí stranického sekretariátu.

V médiích a na internetu je dohledatelný případ související s českým kultovním seriálem Návštěvníci z roku 1983. Jeho diváci si jistě vzpomenou na seriálovou postavu akademika Filipa, který z daleké budoucnosti, z 25. století, vede výpravu do roku 1984. Úkolem výpravy, zvané Adam 84 – Expedice naděje, je získat školní sešit Adama Bernaua. Geniální matematik a nositel Nobelovy ceny Bernau se ve svých pamětech zmiňoval, že v jedenácti letech objevil formuli umožňující přesouvat v prostoru celé kontinenty i světy. Jde o objev, který by mohl zachránit Zemi před srážkou s kometou. Postavu akademika Filipa ztvárnil herec Josef Bláha. A nastaly problémy.

Vdova po archeologovi a bývalém řediteli Archeologického ústavu Československé akademie věd Janu Filipovi tvrdila, že seriálová postava „akademik Filip“ je podobná jejímu muži. Měla na mysli fyzickou podobu mezi hercem Josefem Bláhou a svým zesnulým manželem. Také jí vadilo, že seriálová postava „akademika Filipa“ je nesympatická. Přes zjevné rozdíly (celé jméno seriálové postavy bylo Rudolf Filip a nešlo o archeologa, nýbrž o matematika, fanatického obdivovatele Adama Bernau) se paní Filipová domáhala ochrany osobnosti hned po premiérovém vysílání. V roce 1989 soud vyhrála. Seriál se zatím odvysílal třikrát. Režisér Jindřich Polák chtěl jméno akademika Filipa vysvětlit, ale soud ho jako svědka k jednání nepřizval. Jméno prý vybral náhodně spolu se scénáristou Otou Hofmanem bez spojitosti s konkrétní osobou, údajně podle jména psa. Režisér ani scénárista o tom, že je nějaký skutečný akademik Jan Filip, vůbec nevěděli. Televize se odvolala a v 90. letech spor definitivně skončil v její neprospěch. Film se musel předabovat, vedoucí expedice dostal jméno inženýr Jan Richard. Nová zvuková verze stála asi 100 000 korun. O náhradu imateriální (nemajetkové) újmy v penězích ve sporu nešlo. Dostatečnou satisfakcí byl zákaz promítání seriálu s postavou akademika Filipa.

Archeolog, historik a pedagog Jan Filip (1900-1981) byl v době promítání seriálu jistě osobou známou, ale v žádném případě známou natolik, aby ho znali ti, kteří seriál sledovali. Byl znám ve svém úzkém oboru. Mimo něj snad jen zájemcům o archeologii a čtenářům, kteří četli jeho publikace z 50. a 60. let o Keltech ve střední Evropě. Dovolávat se úspěšně podoby Jana Filipa, kterou znal málokdo a sotva někdo z diváků seriálu, s podobou herce Josefa Bláhy, kterého znal každý, je stejně kuriózní jako přesvědčení soudu o „nelichotivé postavě“ akademika Filipa v podání Josefa Bláhy. Těch zvláštností na celé kause je víc. Vypovídá výsledek sporu o ochranu osobnosti něco o nezávislosti českých soudů? Vypadá to jako rozhodnutí nestranné a spravedlivé? Neodehrávalo se v zákulisí skutečně nic, co by rozhodnutí ovlivnilo?

Z širokého výčtu stránek ochrany osobnosti zůstaneme u práva každého člověka na ochranu důstojnosti, soukromí, jména a projevů osobní povahy.

Dnes si mnoho lidí svého soukromí neváží tak jako dříve. Dobrovolně sdílejí své fotografie na sociálních sítích, často bez ohledu na to, kdo všechno je může vidět. Zveřejňují osobní informace, každodenní zážitky i velmi intimní detaily ze svého života. Tím se jejich soukromí postupně stává veřejnou záležitostí a hranice mezi osobním a veřejným prostorem se stále více stírá. Mnozí se také dostávají do různých kauz, které jsou následně probírány ve sdělovacích prostředcích. Vystupují u soudu, poskytují rozhovory a aktivně komunikují s médii. Často sami usilují o to, aby jejich případy – nebo situace, v nichž figurují – byly medializovány. Soukromé záležitosti se tak mění ve veřejná témata a osobní příběhy se stávají součástí veřejné diskuse.

Na jedné straně platí, že každý má právo na ochranu osobnosti, cti a dobrého jména bez ohledu na to, jak se dříve choval. Toto právo je základní a nelze se ho zbavit tím, že člověk někdy sdílel soukromí nebo vystupoval veřejně. Na druhé straně ale soudy obvykle přihlížejí k tomu, do jaké míry se člověk sám vystavil veřejnosti. Pokud někdo dobrovolně sdílí intimní informace, poskytuje rozhovory nebo se aktivně účastní medializace svého případu, musí počítat s širší mírou veřejného zájmu a také s větší tolerancí vůči zásahům do svého soukromí. Nejde tedy ani tak o rozpor, jako spíše o napětí mezi dvěma principy: právem na soukromí a svobodou projevu (včetně práva veřejnosti na informace). Čím více člověk sám otevírá svůj soukromý život veřejnosti, tím obtížněji se pak domáhá jeho ochrany v plném rozsahu – ale nikdy o ni nepřichází úplně. To je asi linie, podle níž budou soudy rozhodovat ve sporech o ochranu osobnosti.

Honoré de Balzac si jistě postavy v cyklu svých 97 románů a povídek se souborným názvem Lidská komedie „nevycucal z prstu“. V té době měla čest vysokou cenu. Konaly se kvůli ní souboje. Bili se novináři s těmi, kteří se cítili být uraženi v tisku, bilo se pro urážky ryze osobní. Nikoho by nenapadlo hledat se v nějaké románové postavě spisovatele a chtít po něm zadostiučinění.

Téma lze jen nastínit. Výsledky soudních rozhodnutí předvídat nelze, stejně jako není třeba konkrétní kauzy přetřásané v médiích zmiňovat. Pokud bychom se na současnou problematiku ochrany osobnosti chtěli podívat nikoli z právnické, nýbrž z „filosofické“ stránky věci a její podstaty, nebylo by to vysvědčení lichotivé. Je to místo ani ne tak pro hledání spravedlnosti, jako aréna pro předvádění vlastní důležitosti, prostor, v němž člověk může zásah do práv na ochranu osobnosti předstírat a hrát si na někoho, kým není.