Čtyřiaosmdesát stran zrovna vydaného čtrnáctého Foglarovského sborníku ukrývá studii Tomáše Prokůpka Za Oldřichem Jelínkem. Jej pamatujeme jako vtipného kreslíře let šedesátých, který se pak vytratil. Z normalizovaného Československa ale nevymizel jako mnozí už po ruské invazi, nýbrž teprve roku 1981, kdy ho krásná manželka přesvědčila, aby přesídlili do Mnichova. Tam taky do loňského 17. listopadu žil. Když odešel, bylo mu pětadevadesát.

Proč je Oldřich Jelínek ve foglarovském sborníku? Roku 1964 kývl na zakázku deníku Mladá fronta, aby zpracoval scénář nazvaný K pramenům neznámé řeky. Badatel píše: „Foglar si cenil realistických malířů jako Zdeněk Burian a Jelínkův projev mu byl stylizací značně vzdálen.“ Jelínek miloval foglarovky, ale zaskočil ho tento exotický příběh a látka mu zůstávala cizí taky tím, jak se brala vážně. Navzdory tomu profesionál zapracoval. Foglar výsledkem nadšený nebyl a přinesl kritické připomínky. Oprávněně? Otázka do pranice a Prokůpek po letech vyzdvihuje neuvěřitelnou podobnost komiksu se stylizací dnes mimořádně populárního kalifornského kreslíře Mikea Mignoly (*1960).

Jak je známo, kamarádil Jelínek s Adolfem Bornem a vedle dalších si vážil René Klapače (válečného kreslíř Punťových příhod, mimo jiné) anebo suverénního projevu „Foglarova koně“ JUDr. Jana Fischera. Přezíravě se kupodivu stavěl ke Kájovi Saudkovi. Ať ale přiletěl důvod k dotyčné přezíravosti k Mistrovi odkudkoli, částečně se rozptýlil v březnu 2013 na pražské výstavě Signály z neznáma (v DOXu): Saudkovy skvělé práce si tady Jelínek celkem pečlivě prohlížel a ve finále Prokůpkovi zřejmě upřímně řekl, jak jej překvapily a že jsou lepší, než si je pamatoval.

Oldřich Jelínek podle všeho nechtěl, abychom na něj vzpomínali jako na komiksového tvůrce, a důkazem je pět let stará (2021) monografie Oldřich Jelínek: Známý - Neznámý. Je tam totiž i jedna jediná kapitola věnovaná obrázkovému seriálu, ale když jsem ji spatřil, knihu jsem odložil a odmítl zaplatit. Nemám ji. A proč ne? Na Jelínkovu prosbu byla kapitola o komiksu ne snad popravena, ale totálně zredukována. Jak připomíná Tomáš Prokůpek, proti Bornovi to ovšem není výkon. Born vystrnadil komiks z veškerých svých monografií stoprocentně. Přitom… Na triku mají oba společně a ve vzájemné kooperaci (i když posléze pracoval už jenom ten první ) sérii osmi komiksových parodií Superwoman na Děvíně (1957, rovno amerikanizaci dívčí války), Nováček Josef zvaný Mstitel Texasu (1959, = science fiction, zahrnující létacího robota i King Konga), The Reflector aneb Když srdéčko řekne yes! (1960, = westernizace Jiráskovy Lucerny!), Marcipán Death (1961, = amerikanizace pohádky o perníkové chaloupce), O´Toman a Lesní panna (1967, = Cadillac propagující amerikanizace klasické Čelakovského balady), Horymír, the Wild Rider (1968), The Story of Big Bee-Woy and Black Monster (1969, rovno amerikanizaci pověsti o Bivojovi) a Ve spárech Satanyka (1971), což je ryzí horor, inspirovaný nikoli jen Batmanem. Parodií koneckonců byla i slavná Dobrodružství medvídka Huga, jak jsem je co dítě užasle sledoval v časopise Sluníčko, ale přinejmenším později Jelínek říkal, že byly komiksy jen blbnutím na pozadí jeho vážně míněné práce; a když se podíváte, kolik ilustroval knih, spadne vám čelist!

Na co narazíme ve Sborníku jinak?

Je to rozsáhlá studie Martina Foreta o životě a díle jiného vynikajícího kreslíře Jiřího Petráčka (1941-2024), uvedeného roku 2019 do Síně slávy českého komiksu. Spisovatel David Jan Žák přispěl jinou zevrubnou statí o „Šumavském Foglarovi“ Jaroslavu Švojšem (1920-1983), mimo jiné autorovi románů Jezero sedmi světel (1969), Jestřábí kaňon (1997) a Strážci Zlaté řeky (2000). To však není od Žáka vše a na stranu 26 prosadil interview své jedenáctileté dcery Anežky (*2014) se Zdeňkem Svěrákem, jenž po pravdě konstatuje, že rostl na Rychlých šípech, tak jako pak jeho syn Jan, aktuální původce Pěti švestek.

Na stránkách 22-23 vzpomíná jiný syn na - v šedesáti loni zesnulého - Eduarda Pazourka (1964-2025), donedávna vlastníka vůbec největší sbírky ježků v kleci. Měl jich takřka pět set a rovněž vedl celý život různé oddíly, ale já jej znal co tvůrce kovových foglarovských odznaků, které jsem od něj v devadesátých letech pořizoval za vysoce solidní ceny. Ale ano, už mě to trochu pustilo, ale tenkrát mi ty odznaky připadaly fascinující. S touhle tematikou jich nikdo na Zemi nevytvořil víc, to si uvědomuji, a zvlášť mám rád třináct bobříků na třinácti kovových odznáčcích, odznak se Širokkem (psáno se dvěma K), odznak se psem Bublinou, anebo varianty žlutého květu. Líbí se mi taky, že byly kovové hlavy všech pěti členů klubu Rychlých šípů vytepány vždy ve zlaté, stříbrné i bronzové variantě, ale to samé se týká tváří Jaroslava Foglara či Jana Fischera! Na klopě to, pravda, nenosím a je to oprávněně v sejfech České národní banky. Těch Pazourkových výtvorů vlastním asi sedmdesát a nevylučuji, že mi některé chybějí (a sbíral jsem ryze foglarovskou tematiku, zatímco Pazourkův záběr byl širší).

Ve Sborníku je i článek Petra Vylety o vlivech Jaroslava Foglara na známého recitátora Alfréda Strejčka (*1941), který se letos dožije pětaosmdesáti let, a Jitku Molavcovou (*1950).

Někdejší člen Foglarova oddílu Jiří Zachariáš přispěl sešitu studií o spisovatelových písemných doporučeních pro ilustrace k Záhadě hlavolamu a hle, jak si představoval Fischerovu obálku: „Podvečer, hasnoucí den, záplavy barevných mraků na nebi. Z věže nebo pavlače vysokého bizarního stavení se Rychlé šípy dívají v ohromení dolů do stínadelské změti baráků, schodišť, podloubí a uliček, kde je už vše ve fialovém oparu a světýlka plynových lamp začínají vyskakovat. I v domech už se leckde svítí. Horní část věže, odkud vše sledují, je ještě červenožlutá - od záře slunce. Tam dole už jsou hluboké fialové stíny.“

Další autor Sborníku Miroslav Škvára napsal text ke 101 letům prvního Foglarova tábora v sázavské „Zátoce Neznáma“ a studii o jeho velikém inspirátorovi Ladislavu Račkim (1904-1974). Už zmíněný Jiří „Pedro“ Zachariáš (vždycky mi trochu připomínal Old Shatterhanda) a Marek Třískala vytvořili po článku o tábořištích Foglarova oddílu - a že těch tábořišť bylo víc než šafránu! Údolí mládí se nacházelo až do roku 1927 přesně tam, kde je teď pražská zoo, a Zelené údolí leží na Radotínském potoce. Taky Údolí odvahy je u Radotína. Větrné údolí a Daleký palouk se vyskytovaly na pozdějším území Jižního města. Dračí louka je za Ládvím a Měsíční louka až mimo Prahu a nad potokem Mastník, kde si však udělali cvičiště esesmani.

Ústřední byl Prokopák. Tam se dalo či dá najít Skalní hřišťátko, Dýmové jeskyně, Opičí stromy, Kalvárie anebo Lavor. Zaječí rokle je u Lysolají. Tiché údolí, Tygří džungle a Myší plácky jsou u Suchdola. Nechybí Modřanská rokle a Roztocké louky. Ještěrčí jámy leží u Slivence. Černolické skály až u Cukráku. Pedro Zachariáš mi uši vykráká, že jsem to vše vyslepičil, nicméně GPS-ku jsem hodil přes rameno a stejně to nenajdete.

Moc mě nezaujal rozhovor se spisovatelem Pavlem Hornou, autorem aktuálních knih o „starý“ Jeremiášce a Maxmiliánu Drápovi. Je ale zajímavé, že fotograf Josef Sudek autorovi posloužil v románu o filatelistovi Drápovi jako vzor fotografa Jiřího Hrudka.

Navzdory šikovným dotazům Pavla Šímy se nicméně nedovíme z rozhovoru o knize nic. „Nebylo to však účelem?“ napadá mě. Možná. A stejně tak se u foglarovců nesetkávají s libostí mé občasné reference o jejich Sbornících; i končím, amen a šáteček - a pouze podotknu, že mnou nezmíněné příspěvky jsou většinou jaksi specializovanější a víc než pro obyčejné čtenáře se hodí pro zanícené skauty, ba foglar-fanatiky; ale ještě větší než já.

Sborník nejde sehnat s úplnou samozřejmostí a mně ho přivezl JUDr. David Koura a dnes mi ho předala jeho kolegyně Jana, za což jim děkuji.

Foglarovský sborník / č. 14 - 2026. Připravila čtyřčlenná rada Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara ve složení Jiří „Pedro“ Zachariáš, Dr. Petr Vyleta, Luboš Trkovský a Pavel „Sokol“ Šíma. Spoluautor publikace: Jaroslav Foglar. 84 stran.

Bohousek.cz