Vyšplháte-li se v průhonickém parku až na jeho levé úbočí, budete překvapeni tím, co naleznete na tomto hřebeni. Za plotem, v botanické zahradě Chotobuz, jsou zde skryty genofondové sbírky Botanického ústavu AV ČR. Ovšem musíte mít štěstí a přijít v pracovních dnech a ne v pondělí, abyste našli vstupní bránu otevřenou. Bude-li to koncem května, ohromí vás neuvěřitelné barevné palety květů azalek a rododendronů. Budete zírat v němém úžasu, co vše dovede příroda a šikovné ruce vykouzlit. Oči přecházejí na odstínech květů bílých, růžových, oranžových, červených i fialových. V takové kráse byste je jistě nenalezli ani v jejich domovině, předhůří Himalájí. Už proto, že tady jde především o umělé hybridy vyšlechtěné do dech beroucí krásy. Nevíte, co obdivovat dříve, jestli barvy nebo něžné tvary květů. Barevné bochníky keřů se zvláště vyjímají na pečlivě posekaném trávníku, který tvoří koberec celé zahrady. Když pomalu končí období azalek, začínají rozkvétat pivoňky a kosatce. Nemyslete si, že znáte pivoňky! Těch tvarů a odstínů, co zde naleznete. Od prostých, přes odvážně ukazující své zlaté tyčinky, až po bohatce, kteří svůj plný květ sotva unesou. Však také nebudete jejich jedinými návštěvníky. Zavalití čmeláci, kterým už nektar poněkud stoupl do hlavy, se slastně otírají o zlatavé tyčinky a jejich zemdlené nožky září zlatem nalepeného pylu. To byla dnes hostina. Přejdete k sousednímu záhonu plnému kosatců. Tvary možná nejsou tak rozmanité, ale ty barvy a odstíny. Větší i menší se zlatými kartáčky. Převládají odstíny modré, fialové, hnědavé a žluté. Sem tam narazíte i na růžovou. Na části zahrady zůstala tráva neposečená, aby mohl návštěvník obdivovat prosté květy rozkvetlé české louky. Snad ještě krásnější je zahrada, přijdete-li v první půli června. To je čas růží. Hned vlevo u vchodu vás uvítají tři umělá jezírka plná vodních rostlin, irisů a především květů leknínů. Graciézně plují na hladině jako rusalky. Růžové, červenavé, bílé i do fialova. Na stvolech rostlin tančí vážky se svými duhovými těly a blanitými křídly. Rozhlédnete se a už to uvidíte. Pestrobarevné záhony a aleje růží. Celá zahrada měří na délku tak ke třem stům metrům. Pomalu se zvedá do mírného svahu. Na obvodu je schována v objetí korun vzrostlých stromů a to jí dodává zvláštního důvěrného půvabu. Keřové růže jsou na pečlivě okopaných záhonech a růže popínavé v pravidelných řadách na podkladu hustého zeleného trávníku. Marně se snažíte popsat tvary a barvy, které vidíte a vnímáte tu symfonii spíše jako celek. Občas vám unikne obdivný vzdech. Ano tahle, ale i tamta. Růží jsou tu stovky a u každé jmenovka se jménem šlechtitele a romantickým názvem, který svému výtvoru vybral. Nejhezčí jsou růže za poklidného letního dne, nasvětlené zlatícím sluncem a lemované modří oblohy, na které líně plují bělavé kumuly. Lehce znaveni a opiti tou krásou rádi usednete do lavičky pod hrušku. Zde v chladivém stínu, ovíváni osvěžujícím vánkem máte zahradu jako na dlani. Najednou cítíte, že sedíte v němé pokoře, vnímáte všudypřítomnou vůni a myšlenky i zrak jen bloudí zahradou. Je vám volně, příjemně a až jaksi slavnostně. A pomalu vám to dochází. Ano, jste v biblickém ráji. Tady chcete zůstat navždy. Konec konců na okraji je i pár stromů třešní a hrušní. Vůbec se vám nechce vstát a jen sedíte a díváte se. Pomalu se stáváte součástí zahrady, která symbolizuje věčný koloběh života. Kde jinde byste to cítili lépe, než tady? Nebude se vám chtít odejít. Možná to bude až hladem nebo v každém případě v 17h přičiněním zaměstnanců zahrady, protože brána se musí zavřít a také růže chtějí spát. A vy si budete říkat, nejpozději za rok jsem tady zpět.