PŘÍRODA: Krása řek podle Otomara Dvořáka
Novináře a spisovatele Otomara Dvořáka (*1951, Otomar Dvořák – Wikipedie (wikipedia.org) jsem poznal jako značně plodného autora non fiction i beletrie. Vždycky mě mrzelo, že nikdo samostatně nezpracoval celkem rozsáhlý výsek jeho děl, soustředěným na české řeky a říčky. Lidé hodně touží po senzacích a snad proto jej berou prvořadě jako záhadaloga. I já jsem ho uváděl opakovaně pod touto hlavičkou, ale je to zkreslující. Ano, Dvořák vypíchne vždy tu či onde Čertovy kameny a jiný tak krajiny. Ale…
Konkrétně západočeské, středočeské a severočeské krajině by se šťasten věnoval i bez ohledu na kterékoli „záhadno“; a přestože rád čtu kteroukoli z jeho prací, specializuji se pouze na sbírání těch, kterými oslavil řeky nebo říčky.
Zprvu jsem spíše náhodně narazil na jednu, dvě publikace toho druhu, ale pak se mi odhalila pravda. Otomar jich vytvořil řadu, a to vesměs ve spolupráci s Marií Holečkovou, šikovnou fotografkou.
Například v případě řeky Kamenice i s fotografem Václavem Sojkou a v případě Střely opět s Marií a Vítězslavem Šoltysem. Ten přispěl leteckými snímky.
Jak říční Dvořákovy knihy vznikaly? Zeptal jsem se, ale nejprve jsem ty knihy prostudoval. Pozor, často doma. Nebudu lhát, že jsem všude byl i na výletech.
Fencl: Jak si začal, Oto?
Otomar: První inspirace přišla v Berouně, kde jsme s Marií Holečkovou vytvořili několik knížek o zajímavých místech v okolí a kde nás zaujala otázka, kde vlastně pramení Berounka. Ano, začíná od soutoku v Plzni. Jenže původně se až ke Zbraslavi nazývala Mže, a tak jsme putování nezačali v Plzni, ale právě u pramenů Mže v bavorském „Českém lese“. A pak… Postupně jsme přišli na to, že tato řeka vystupovala v historii pod sedmi rozmanitými jmény. Mimochodem: až poté, co naše kniha byla na světě, se začal v televizi vysílat populární cyklus Zpátky k pramenům. A tak jenom připomínku: my s tím nápadem přišli první.
Jde pramen řeky Mže snadno vypátrat?
Ne. Složitě jsme ho hledali na lesní louce za vesničkou Asch. Dnes už je označen, tenkrát nebyl a možná jsme se o to trochu zasloužili. Vhodili jsme do něj „zlatou“ dvacetikorunu jako oběť říční nymfě.
Tvá kniha Řeka sedmi jmen (2004, druhé vydání 2008) má velký čtvercový formát s mnoha barevnými fotografiemi. Skrze stránky se ocitáme i v Tachově a pak u Černého mlýna, na Kosím potoce, ve Svojšíně, ve Stříbře, v Kladrubech, na Hracholuskách, ve Městě Touškov, v Plzni, v Plasích, na Libštejbně, u Krašova, u Skryjských jezírek, v Týřovicích, v Týřově, v Nezabudicích, na Křivoklátě, ve Zbečně, v Klíčavě, v Nižboru, ve Stradonicích, v Hýskově, v Berouně, na Tetíně, v Českém krasu, u Svatého Jana pod Skalou, v Budňanech, na Karlštejně, v Dobřichovicích, na Karlíku, na Kazíně, ve Zbraslavi (což je již Praha) a Na Závisti. Lze vůbec tuhle fascinující pouť dodatečně okomentovat? A která místa na řece máš nejradši?
Těžko vybrat. Ale miluji Týřovické skály, přívoz v Luhu, spojený s příběhy Oty Pavla, a výhled do krasového kaňonu z mystického Tetína. Ale naprosto fascinující je pro mě vyhlídka z Havlovy skály nedaleko Liblína, pod níž se řeka stáčí jako podkova a doslova do protisměru.
Už ve druhém vydání vyšla roku 2007 kniha Litavka - řeka skrytých pokladů (s krátkým vstupním slovem básníka Ivana Slavíka).
Vydání tehdy finančně podpořil Beroun. Pil jsi zde z pramene Litavky a pokračoval po této řece protikladů až k jejímu ústí. Dostal ses díky tomu i mezi upíry, do Bohutína, do náruče Černé Matky i na nejposvátnější místo Čech. Do tzv. Octárny a na zkamenělý chodník. K hoře démonů. A šels přes Chodouň a Bílý Kostel a okolo Koukolovy hory a krajem čarodějnice Kotys. Kdy ses setkal s Litavkou prvně a jak se kniha rodila?
Litavka je druhá z berounských řek a město vzniklo na jejich soutoku. Často jsme podél jezdili horským průsmykem na druhou stranu Brd, do Příbrami. Je to typická dravá říčka nejvyššího středočeského pohoří, takže byla logicky další na řadě. V Brdech se pak tato kniha stala bestsellerem a v příbramském knihkupectví byla po celý tehdejší rok nejprodávanější publikací.
Roku 2007 vyšla však i další tvá knížka Havraní kámen z řeky Střely, jejíž jeden doslov napsali Jiří Fák a Irena Bukačová a druhý fotografka Marie Holečková. Zavítáme na Žlutickou přehradu i do skalního hnízda bájného Havrana. Zjistíme, kde je Střela nejkrásnější, a pokračujeme cestou brodů i podzemních pramenů. Alejí vzdechů a okolo Čertovy hráze. Znal jsi i Střelu, než ses pustil do psaní?
Znal jsem některé úseky jejího toku. Při psaní knihy jsme ji sledovali celou, od pramene v mokré louce u vsi Prachomety nedaleko Toužimi až k romantickému soutoku s Berounkou u Liblína. Nejvíc mě oslovil Rabštejn nad Střelou, fantastické město s pouhými dvaceti obyvateli, kde najdeš zříceniny dvou hradů i klášter, velký barokní kostel, barokní zámek, loretu, barokní most a zbytky kamenných městských hradeb. Zakleté sídlo z pohádek, umístěné na ostrém skalním hřbetě. Rabštejn, to znamená Havraní kámen, a právě místní pověst se stala ústředním motivem celé naší knihy.
Z roku 2007 je publikace Ohře - měsíční řeka, ke které napsal hned dva doslovy Václav Cílek. Na textu se podíleli Zuzana Svobodová a Jan Kroča. Úvod napsala Marie Holečková. A jistěže fotografovala.
Cesta začíná u pramene pod Sneebergem a pokračuje takřka k soutoku s Roslavou. Následují místa jako Skalka, Zelená hora, Starý Hroznatov, Cheb, Františkovy Lázně, Žírovnice, soutok s Odravou, Mostov, Jesenická přehrada, Kynšperk, Chlum svaté Maří, Tisová, Sokolov, Královské Poříčí, Slavkovský les, Staré Sedlo, Loket, Svatošské skály, Nová Role, Nejdek, Karlovy Vary, Bečov nad Teplou, Andělská Hora, Olšová Vrata, Svatý Hubert, Radošov, Bystřice, Doupovské hory, Stráž, Haunštejn, Himlštejn, Egerberk, Klášterec, Úhošť, Želina, Tušimice, Nechranická přehrada, Přívlaky, Libočany, Žatec, Drahomyšl a pravěký skanzen Březno. Louny, Stradonice, Peruc, Libochovice, Hazmburk, Budyně, Brozany, ostrov svatého Klimenta, Doksany, Terezín, Bohušovice, Litoměřice… a soutok s Labem.
Ta řeka přece jen teče dál od Berouna či Zdic, kde to znáš nejlépe. Kdy jsi její okolí procestoval?
Bylo to někdy v roce 2005, kdy jsme se vydali autem na první expedici. Ohře je zajímavá tím, že byla v minulých stoletích považována za německou řeku. Kromě několika výjimek žilo na březích podél celého toku jenom německé obyvatelstvo.
Dnes je situace zcela jiná, ale pramen ve Smrčinách, obezděný kameny z německých měst (na jejím toku) vyzařuje starogermánský nacionalismus.
Naproti tomu potěší, že tu, vlastně 50 km v německém vnitrozemí, jsou turistické tabulky dvojjazyčně, a tedy v němčině i češtině.
Ohře je mystická řeka, kolem níž se vypráví spousta legend a pověstí. V knize jsme zachytili jen zlomek toho, co by se o ní dalo vyprávět.
Roku 2009 prvně tvá další vyšla kniha Dávnou vodní cestou za tajemstvím zlaté kačice - s předmluvou Marie Holečkové. Je o toku lidově zvaném Kačák a jako vždycky je podstatná fotografická část. Mapovou přílohu stvořila pak Eva Zajícová a pomyslný příběh začíná v Unhošti. Když se probrodíme vodami ze Džbánu, navštívíme Kroučovou a Louštín, krušovické tvrze, Bucký rybník, Třtice (se záhadným kamenem svatého Mikuláše), pole vyhaslých hvězd ve Mšeci, posvátný háj Na Libáni a Čelechovice. Seznámíš nás i s mýtem Stochovského dubu a dovedeš k Mečovému kameni - v buchlovických bažinách.
Následují Turyně, Kamenné Žehrovice, tzv. zázračná panna a Zkamenělec v Družci, pramen pronásledovaných Žlábek, Dědkův mlýn, Svárov (kde vládne bůh Svarog) a Loděnice, kde se svého času odehrála osudná bitva. Dojdeme až ke studánce věrných milenců (U tří habrů) a do říše zkamenělců v Barrandovských jamách. K vodní křižovatce na dně svatojánského kaňonu. Stezkou svaté Ludmily pak lze doputovat k Hostimi a k soutoku Kačáku s Berounkou. Jak vznikla ta knížka?
Po úspěších předchozích knížek jsme hledali tok, který je všeobecně méně známý, ale přesto fascinující. Fascinující tím, jaká místa spojená s pradávnou českou historií spojuje. Našli jsme říčku, jejíž tradice sahá ke Keltům a prvním Slovanům. Má dvě jména: Loděnický potok nebo Kačák. Jméno Kačák odvozeno od jména obce Kačice.
A právě tam jsem si uvědomil, že na zlatém „gombíku“, který byl nalezen na staroslovanském pohřebišti u Kačice (a je dnes uložen v kladenském muzeu), je zobrazen podivný pták. Vedou se mezi historiky spory, co to má být. Mě napadlo, že by mohlo jít o kachnu, která vystupuje ve slovanských mýtech jako tvůrkyně světa, když nabrala do zobáku hlínu a nasypala z ní horu uprostřed vod. V obci Kačici se můj nápad natolik líbil, že před pár lety umístili na náves sochu oné mytické kačice.
Roku 2011 vyšla ve druhém, rozšířeném vydání publikace Dolní Berounka. Putování Mikroregionem dolní Berounka. Ve věci stezek pro cyklisty se Marie Holečková podílela i textově a pomyslný příběh začíná výpravou do pražského Radotína. Za jeho mlýny. Postupujeme pak Černošicemi ke skále kněžny Kazi a přes „brod mokrých psů“. Rajská zahrada čeká ve Všenorech, Svatojánská lípa v Dobřichovicích a hle, stojíme u hrádku Karlík.
Následují údolí pokladů a Lety, Řevnice (město tří kostelů), Hlásná Třebaň, Zadní Třebaň, Karlštejn (s Dubem sedmi bratří a zpěvy vodních vil), Srbsko - s labyrintem bludných vod a tajemstvím měsíčního srpu, Údolím děsu, Damilův skok (z Tetína) a…
Hlavní důvod vytvoření publikace byly stížnosti obcí na dolním toku Berounky, že v knize Řeka sedmi jmen jsme se víc věnovali Mži a hornímu toku Berounky, zatímco nádherný úsek od Berouna do Lahovic jsme pojednali stručně. Touto knížkou jsme to tedy napravili a popsali jsme opravdu všechny obce na dolním toku.
Roku 2017 přibyla do portfolia kniha vytvořená mj. ve spolupráci s Václavem Cílkem (autor Závěrečného slova) Tajemství říčky Kamenice. Marie Holečková byla i další spoluautorkou textu a úvodním slovem vše provází tehdejší ředitel Správy národního parku České Švýcarsko Pavel Benda.
Nejprve se zde řeší problém, kde Kamenice skutečně pramení, a pokračujeme cestou po dně pravěkého moře až do Kytlice. Autor míjí kamenný labyrint a kamennou Jehlu nad Bratrským oltářem a navštíví Kamenický hrad a Rabštejn včetně podzemí. Jde se přes rusalčí louky a poznáme Srbskou Kamenici, obec jménem Chřibská a tamní přehradu.
Nedaleký lesní most a tajemný tunel. Před námi je Falkenštejn a skalní kaple u Všemil. Pak Ferdinandova soutěska. Dolský mlýn. A tajemná Kostelní cesta. Vorařská krčma (tedy to, co z ní zbylo). A tak ses i tady dostal od své takřka rodné Berounky dál. Jak vznikla tato kniha, mezi níž a předchozími leží celé desetiletí?
Tady bych tě trochu opravil.
Václav Cílek napsal doslov, ale především šlo o spolupráci s vynikajícím (a už tebou zmíněným) fotografem světové úrovně (a horolezcem a pracovníkem Národního parku a milovníkem přírody) Václavem Sojkou.
Těžil jsem z jeho barvitého vyprávění a vlastně je to jeho medailon a životopis, prolínající krajinou skalních labyrintů. Můj text je spíš doprovodem k jedinečným fotografiím.