24.4.2024 | Svátek má Jiří


PŘÍRODA: Jizerské hory pohostinné

16.9.2006

Protože jsem narozen v Jablonci n.N., tak mám pochopitelně rád Jizerské hory, Krkonoše, ale také Ještěd, Žitavské a Lužické hory. Pěšky, na kole, to podle chuti a počasí a odhodlání, jak se potýrat. V neděli ráno jsem vykoukl z okna našeho domu na sluncem zalitou zahradu a dovolil jsem si mladší dceři a manželce zavelet, že vyrazíme do hor a konkrétně že si vyšlápneme na nejvyšší jeho český vrchol Smrk.

K tomu účelu, protože nejsme žádní dálkoplazi, se nejlépe hodí jako výchozí bod horská chata Smědava, kde se dá zaparkovat auto. Odtud je to na vrchol Smrku - podle toho, kterou trasu zvolíte - něco mezi 11 až 15 km. Ze strany, co jsme vyrazili my, se jde na rozcestí pod Smrkem a odtud Nebeským žebříkem strmě vzhůru rovně na samý vrchol, kde byla v r. 2003 postavena opravdu krásná rozhledna se dvěma vyhlídkovými plošinami (kdo nemá rád roštové podlahy, tak tam nahoře i cestou po schodech trochu trpí) s parádním panoramatickým výhledem na kdeco v dalekém i blízkém okolí. Byl nádherný den a byl to opravdu zážitek.

Kdo někdy šel Nebeským žebříkem, tak ví, že to je takový 1 km dlouhá diretissima s téměř tatranskými parametry strmosti, prostě jako když jdete strmě 1 km po schodech. Když však dorazíte na vrchol pod věž, tak znechuceně zjistíte, že ani třetí rok provozu věže nepřimělo vlastníka, aby tam zřídil byť jednoduchý, malý bufet, bufítek, stáneček horského typu, kde by utrmácenec dostal vodu, limo, pivo, tatranku či buřta, o panáku pro tvrdé borce ani nemluvě. Nic a zase nic.

Protože znám naše hory, tak jsem nebyl nepřipravený a v báglu něco bylo jak k jídlu, tak i k pití, ale protože k horám drobné občerstvení a počuření patří, vyrazili jsme po hřebeni přes horský stezkový přechod na polskou stranu asi 2,5 km na horskou boudu nad lázněmi Swieradów Zdroj (dříve Bad Flinsberg). Je to krásná horská bouda pamatující zjevně lepší časy a ne příliš opečovávaná, s jednoduchou terasou s posezením, ale s nádherným výhledem do Polska a na polskou stranou Krkonoš. Tam si samoobslužně za eura, koruny a zloté můžete dát dobré pivo (točit ho ta pěkná holka neuměla), buřty, bigos (maso se zelím) či pirohy nebo řízek. Žádný luxus, ale nezahynete. Výběr sladkostí a nealkoholických nápojů či lahvových piv velmi dobrý.

Když jsme se dost vynadívali a počuřili, šlapali jsme pěkně zpátky, slezli opět "schody" se Smrku a tradá zpět trochu na Smědavu. Tam, když dorazíte, tak si sednete na venkovní vyasfaltovanou, poměrně velkou terasu přímo vedle silnice, kde okénkem "Bufet" si objednáte a promptně obdržíte, co si objednáte, přičemž výběr teplých jídel je standardně velký a 80% jich bylo ještě v nabídce v 17.00 hod., kdy jsme seděli na sluníčku a mžourali do něho. Avšak nutilo nás to vzpomínat na posezení v Žitavských horách, kde sedíte důstojně na skládacích lavicích u stolů normální výše a ne na neuvěřitelně nízkých podélně řezaných půlkuláčích u neuvěřitelně nízkách stolů, z nichž u některých při jídle máte hlavu téměř mezi koleny. Já s tím mým pupkem jsem to měl ještě horší. A navíc se bufetové okénko kolem 17.00 hod. zavřelo, v 19.00 hod. se striktně zavírá celá chata a kdo se vrátí z delší túry nebo jízdy do Krkonoš na kole o minutu později, je v p....i. Doslova a do písmene a co mu nezbylo nebo na něho nečeká v autě anebo doma pod horami, to si prostě nedá. Vždycky se u nás něco pokazí a pokazí vám to i celkový umělecký dojem. A takhle my tady žijeme.

P.S. - Na Hvozdu (Hochwald), ležícím na české německé hranici nedaleko Bad Oybin v horách Žitavských, jsou hospody hned dvě na obou vrcholech, to abyste si to lépe užili.