Léto přešlo a v tomto létě by se (23. 7.) dožil sta let publicista Ludvík Vaculík (zemřel již před jedenácti roky). Charakterizovat se ho pokoušeli mnozí, a tak bych vypíchl jen moment z 2. dubna 1999, kdy tento muž zavítal do Nazaretu v Izraeli. Protože byly Velikonoce, vyhledal tamní klášter, zahrnující taky kostel svatého Josefa, a ohlásil se u představeného, což byl náhodou původem Němec, ale na to nezáleží. Ludvík Vaculík mu věnoval (a jistěže asi taky Kristovi) slivovici, a to hlavně za Valachy, a duchovní Josef Holcman rád přijal. „S bratry nápoj uctivě užijeme im Namen des Heiligen Joseph,“ vyjádřil se, nebo aspoň podle Vaculíkova záznamu.

Což není, uznávám, zrovna příhoda, která by Vaculíka charakterizovala stoprocentě, ale stalo se a je skutečností, že se on a Madla Vaculíková nechali s Josefem Holcmanem vyfotografovat, což pak uveřejnil v knize Polepšené pěsničky, která vyšla zrovna před dvaceti lety, roku 2006.

Ludvík Vaculík rovněž dobře zpíval a nahrál hned několik zvukových nosičů, na kterých navíc rozpráví. A čte tam své fejetony. Lidové písně se vůbec nebál a neměl ani strach ji vylepšovat a rád měl mj. písničky Už sa jaseň blíží pomalučky, Jabléčka už dozrávajú, Vídeň, milý Vídeň, Smutnou neděli (ta je od spisovatele Karla Šiktance), Pověz ty ně, moje milá, pověz, Sobotěnka ide, Osiřelo dítě, Ó řebíčku zahradnický, Sivá holubičko, Pásol Jano tri voly u hája (tam Jana, pokud nevíte, nakonec odpraví zbojníci, což mi jako dítěti vadilo) a Pod Prešpurkem kraj Dunaja. Tu poslední zpívával prý Madle.

A nějakou konkrétní ukázku? Zde je charakteristická pro Vaculíka předělávka „pěsničky“ Jaké je to hezké, dva kováři v městě (…dva kováři na rynku, jeden může kovat, ten druhý milovat šafářovic Andulku…): Jaké je to hezké, jedna partaj v městě, jedna partaj na rynku;+ jedna diskutuje, jedna kandiduje, jedna volby vyhraje.

A druhá sloka:

Vzkázala mě včera fojtíkova dcera (zpívat s malým F, protože jde o malého fojta, tj. valašského rychtáře), abysem sem nechodil, její táta říkal, že nás budou stříkat, ideově, ze všech sil…

A konečně sloka třetí: Neber si ty, synku - za ženu slečinku - z té kádrové konzervy, ona chce mět všecko, nejméně pak děcko, připraví tě o nervy. Ale taky je pravda, že třetí sloku Vaculík roku 1990 „zpupně“ škrtl a prý zpíval: Jaké je to hezké - dvacet stran mít v městě - dvacet stran mít rozličných, všecky chtěj to samé, po volbách poznáme, co chtějí ti, co jsou v nich.

Další lidový song Plavala husička po Dunaji předělal LV následovně: Plavala husička po Vltavě, copak ty, husáku, děláš právě? Co bych dělal, jen tu sedím, na to, co děje se, shora hledím.

Avšak i Husičku věčný brojitel roku 1990 přetavil, když do finále přifařil sloku „když jsem to zazpíval Kořánovi, to je ten primátor fungl nový, on se přidal, já jsem byl rád, že proti sobě mi pomoh zpívat“.

A co víc? - Já do lesa nepojedu, já do lesa nepudu předělal na My jsme vnuci Masaryka. A hrdě pěl: My jsme vnuci Masaryka, vy pohrobci Stalina. Vám už krátká svíčka bliká, nám nový den začíná. Sekyra je za dva zlatý a topůrko za tolar, ale vás by Marx váš svatý - za korunu neprodal.

Nu, a Vyletěla holubička ze skály zpíval roku 1988 takto:: Už ta naše slavná slavnost začíná, už je tu i policejní mašina, v té mašině je stranický aparát, co nás umí otravovat akorát.

Je ale pravda, že měl Ludvík Vaculík pro „překovávání“ písní minimálně jeden dobrý vzor, a to klasika Karla Havlíčka, od jehož smrti uplynulo v létě (29. července) už 170 let. A tento Borovský, jak asi víte, navštívil rovněž Rusko a následně v Brixenu ironicky varioval naši budoucí hymnu na Domov ruský (cituji):

Kde domov můj? Bereáš kde věčně hučí, šakal vyje, medvěd bručí, tchoř a kuna v hradu svém
hody drží pod sněhem,
dobrou noc kde dávaj lišky, země ruská, domov můj!

Kde domov můj?
Zákony kde píše vláda - knutou národům na záda,
přirozená práva kde
kozák ekšplicíruje,
otrokem jen jeden není,
mezi Rusy domov můj.

Ludvík Vaculík byl by dnes stoletý kmet a mezi jeho předělávkami lidovek se dá vykutat ještě i tento text (a viz kniha Polepšené pěsničky, str. 172):

Až mně bude sedum, sedmdesát sedum, sedmdesát sedum let, potom bude moje, moje stará hlava, potom bude šedivět. - Až mě bude osum, osumdesát osum, osmdesát osum let, potom bude moje, moje stará hlava, potom bude práchnivět. - Až mně bude devět, devadesát děvět, devadesát děvět let, potom už svět ani - moje stará hlava - nebude o mně vědět.

Nu, a některá jeho slova si musíme přebrat každý sám!

„Čím jsem, stal jsem se odmítáním toho, co jsem nechtěl,“ napsal roku 2006, což je dvacet let. „Ne výběrem. Určitěji jsem věděl, co nechci, než to, co chci, a jediný způsob, jak z toho něco vytvořit, je psát, a po převratu 1989 já všecko odmítal, abych si zbyl sám; a kdyby se mě teď má tetička, na kterou jsem tu před chvílí vzpomínal, zeptala „Ludvičku, čím jsi?“, tak bych musel po pravdě odpovědět: „Vždycky podle toho, co píšu.“

Ludvík Vaculík zpívá na Noci literatury v Brně - YouTube