Koncem let třicátých cení hákový drak zuby až do Brna. Žije tam on a ona, on kolem čtyřiceti, zkušený, vidí, co bude. Jednu válku už zažil, ví, že není vyhnutí, ale snad alespon uhnout. Už dnes vidí padat příští bomby, tak jak z města ven, přemýšlí. Má něco ušetřeno, ona také, prozatím mají ještě oba pravidelný plat, i zkušeného stavitele znají, v závodě, ve kterém oba pracují, staví a přestavuje již dlouho, co je potřeba.

Domluví se, ruka v rukávě. V stavitelově rodné vesnici právě měří městský geometr parcely pro stavby domků. Vzniká nová čtvrt. Za rok se stěhují, koňským povozem za deště a bláta. Stavitel žádá 180 tisíc (ještě) mírových korun, asi 10 tisíc žádá sedlák za pozemek, divný to poměr z dnešního hlediska. Stavitel – jsou vlastně dva, otec, ten „starej“ praktik, zkušený stavař, a ten „mladej, študovanej“ stavební inženýr, on vlastní a řídí podnik. I ten „mladej“ s manželkou a dvěma roztomilými dětmi si zakoupí parcelu, v přímém sousedství, i on staví a stěhuje.

Rodiny se spřátelí, děti jsou doma tu a tam. Když u těch bezdětných ona peče buchty, jsou první u plechu a dostanou největší. Když on vychází na zahradu, pletou se pod nohy, ze všech stran, dávají velemoudré rady jak sázet ředkvičky. Čas ubíhá, na venkově válku tak necítit, alespon prozatím.

Ale ta zubatá už připravila jinou tragedii. Zákeřná, zhoubná nemoc uchvátí „mladýho“ stavitele, trvá jen několik týdnů.. Vlastní otec vyprovází syna na poslední cestě, s ním celá vesnice. Dodnes je celé drama v povědomí vesničanů. Život jde dál. Děti jsou stále tu a tam, snad ještě o poznání více než dříve, vlastního tátu už nemají a rozbité koleno je přece věc chlapské diskuse, tomu ani vlastní máma nerozumí.

Ale i u těch bezdětných je v průběhu času hůř a hůř. Ona se zúčastní podivně organizovaného výletu na rakouské pomezí, kterému později historie dá ošklivé jméno, jemu do domku nakvartýrují bratrskou armádu, berou to vážně, bratři, odnesou, co najdou, co odnést nelze, rozmlátí na cimprcampr. Ona má štěstí, smí se vrátit, aby byla internována v městském koncentr... pardon, internačním táboře. On si vylítá paty, dosáhne podivné, ale naprosto legální konstrukce. Vyžádá si ji co pomocnici do domácnosti. Ona tedy každé ráno opouští lágr, vrací se do domku, který jí již nepatří, právě co doplatila poslední splátku, alespon přes den je v bezpečí, večer se vrací do lágru.

Jednoho dne najde v poštovní schránce přísné vyzvání, dostavit se se všemi identifikačními papíry na policejní stanici. Příští den stojí před vyšetřovatelem, ten pozorně prohlíží stosedmadvacet propustek, jednu za druhou. Po chvíli shledá, je všechno v pořádku. Ať paní ještě počká, musí něco ověřit, vychází z místnosti.

Čeká a čeká, trvá to dlouho, znervózní. Místnost je prázdná, na stole vyšetřovatele jediný papír, položen určitě jen náhodou zvláštním způsobem, obsah nelze přehlédnout. Čte. Oznámení. U pana toho a toho (následuje jméno člověka, který je jí nejbližší) tam a tam (následuje adresa domku, ve kterém je dnes už jen pomocnicí v domácnosti) se skrývá Němka. Podpis, čitelný a jasný, i po čtvrtém pročtení, jméno a příjmení, paní stavitelová, sousedka, doposud přítelkyně, stavitelova vdova, matka dětí, doposud jako vlastních.

Než se stačí rozklepat kolena, vkročí do místnosti vyšetřovatel. Nedbale shrne papír. Potvrdí: Jasně, je všechno v pořádku, můžete jít..

Prohlížím album, staré daleko přes půl století. Stránky zažloutlých fotografií, dva správní kluci pod staromodní čepicí. Přemýšlím, co vede přítelkyni ke zradě přítelkyně. Snad skutečnost, že on a ona tenkrát ještě nebyli manželé. Uřady sňatek nepovolily. Kam bychom to přišli, kdyby si každá německá občanka mohla vzít beze všeho jakéhosi Čecha, že ano. Ne že by úřady někdy neměnily své mínění, zpravidla v poločase. Kam bychom to přišli, kdyby si každý český občan směl vzít beze všeho jakousi Němku, že ano. Přesně vzato, on není „český“ občan, je brněnský Němec jako ona, přesvědčený Čechoslovák, angažovaný sociální demokrat. Nenapíše správně jediné české slovo, v okamžiku ohrožení republiky neváhá ani vteřinu, „dá“ se k Čechům. Ostatně jako stovky brněnských „Němců“ částečně židovských, převážně s českými předky, prostě typických brněnských rodin, v kterých se hovoří stejně česky jako německy. Již dlouho předtím se pohádá se samým Velkým Wenzlem Jakschem, protinacistický postoj partaje je mu a jiným málo příkrý, málo razantní. Má úspěch, sbírá sympatie, více a více, vzdoruje dlouho, sám Jaksch skupinu vyhodí z partaje, kam bychom přišli, kdyby ti mladší nám starším chtěli vykládat jak na to, že ano.

Přišli jsme tam, kde přítelkyně udávají přítelkyně. Nevím, záhadu nerozluštím. Musela vědět, stavitelová, jak je to nebezpečné podat oznámení na brněnskou „Němku“ v tehdejší době. Chladně to zvážila, bylo jí jasné, že může dojít k nejhoršímu. Možná s tím počítala, kdo by jí mohl mít za zlé, pohledné vdově, že pomůže nešťastnému příteli, jehož dlouholetá družka zmizela neznámo kam, neznámo jak, ale navždy. Jen zřídkakdy vysílá v té době Pámbu do nouze řádného českého policajta. Udavačství z nízkých důvodů, nazývá právní řád takové počínání.

Tak končí přátelství rodiny brněnských „Němců“ s bodrou českou sousedkou, na příštích dvacet let redukováno na chladný pozdrav, když už opravdu nelze vyhnout. Ostatně – jako tisíce jiných v tu dobu.