Kapitánovi dobré lodi Neřízená střela se jednou kamarád svěřil, že život je pes, obnošená vesta a tak podobně. Kamarádova manželka se totiž kamarádila s jinými kamarády a on to řešil ponořením se do deprese. To kapitán nemohl nechat jen tak a kamaráda vysadil na pustém ostrově, aby tam pár dnů pobyl a přišel na jiné myšlenky. Kamarád poděkoval, rozbil na ostrově stan, rozžal oheň pobřežní, místo hoboje vytáhl kytaru a zanotoval mollovou píseň o děvčeti, jež odešlo v dál.
Rybářská sezóna právě končila a kapitán měl plné ruce práce. Potom zase bylo mizerné počasí, takže vyjížděl jen málo. A tak se stalo, že na kamaráda pozapomněl. Upamatoval se s úlekem až za tři neděle. Hned nakopl diesel a vyplul trosečníka zachránit. Když z dálky uviděl jeho stan, oddechl si: "No snad je ještě živej." V ústí zátoky zahoukal na sirénu a s překvapením hleděl, jak ze stanu vykoukla rozcuchaná ženská: "Ty musíš být kapitánskej! Počkej chvilku, hned budeme sbalení!"
Na druhé straně kanálu, který odděluje řetěz ostrůvků od pevniny, je totiž kolonie luxusních letních sídel. Kamarádovy teskné zpěvy se nesly po vodě až k ouškům oné dámy, a jelikož to byla ženská zvědavá, připádlovala na kajaku podívat se na zdroj těch podivných zvuků.
A jak to dopadlo? Za půl roku kamarád kapitánovi telefonoval, že se bude ženit a moc děkuje. Ještě ke všemu ta rozcuchaná dáma prý byla hnusně bohatá.
Když mi pak s příchodem horkého léta kapitán nabídl: "Hele, holka, já bych vás s těma českejma trampama zavezl na ostrov, tam si to pěkně užijete a já pro vás přijedu, kdy si řeknete", nastal čas k vážnému zamyšlení. S kým bychom v případě dalšího výpadku kapitánovy paměti vydrželi na tichomořském ostrůvku několik týdnů?
Z pečlivě vybraných kandidátů mohli ve stejnou dobu jako my jenom Pavel a Eva z Pocemvole. Vyzvedla jsem je u přívozu v předvečer odplutí a ve společnosti několika dvoulitrových lahví z místního pivovaru jsme příjemně plánovali, co je ještě třeba vzít a opatřit. Příběh o trosečníkovi jsme se rozhodli jim povědět až na místě u táboráku.
Ráno jsme s Evou obstaraly poslední nákupy, zatímco pánové ládovali stany, spacáky, kanystry s vodou, krabici s jídlem trvanlivým, přenosnou lednici s chlazeným a další předměty do auta i do naší pramice, kterou bylo v plánu táhnout za kapitánovou lodí a použít pro vylodění a popojíždění kolem ostrova. Při připřahání trajleru za auto se náramně vyvztekali, a co teprve když potom spouštěli pramici na vodu!
My s Evou jsme jim tu zábavu velkoryse přenechaly a zabývaly se důležitějšími věcmi. Napřed jsme v Lundu musely najít kohoutek s vodou a očistit můj oděv, který Chicon von Texada cestou pokakal. Běžně tak nečiní, ale jednak jsem mu dala před odjezdem sníst zbytek mletého masa, aby nezasmrádlo lednici, a taky už druhý den prožíval těžké trauma. Viděl totiž, jak balíme, a dokud jsme ho neposadili do auta, zoufal si, že zas půjde do psího hotelu.
Úplně naposled jsem z obchůdku donesla velký kvádr ledu a pro každého po zmrzlině, protože den byl zatraceně horký a ze všech už lilo. Cestou jsme napjatě sledovali, jak moc do tažené pramice cáká a zdalipak se nepotopí. Všechno ale dobře dopadlo a za necelou hodinku jsme zakotvili u kýženého ostrova.
Kapitán dal povel k vylodění a zase se vykládalo. Jeli jsme natřikrát, Pavel to všechno odvesloval. Nechala jsem práci na mužských a vydala se na průzkum ostrova. Na kopci nad zátokou jsem objevila plošinu se stepním porostem, do které slunce pralo jako ďas. Tady ne, to by z nás zůstaly jen vybílené kostry. Pod kopcem v další zátoce jsem zahlédla příjemné zelené údolíčko, to se ovšem po sešplhání ukázalo být zarostlé slanomilnou trávou, což nevěstilo nic dobrého. Okrajem údolíčka ale vedla stezka, po které jsem se jako správná Robinsonka pustila.
A za dalším kopečkem to bylo – dvě dřevěné plošiny pro stany a ohniště s lavicemi v prosluněném stínu jehličnanů a planik, na mírném jižním svahu nad chráněnou zátokou. Na dalším kopečku se hrdě tyčila kadibudka s nejkrásnějším výhledem na světě. Tábořiště zaslíbené, a jenom naše!
Hned jsem spěchala zvěstovat svůj nález zbytku výpravy, který mezitím objevil kopec se Saharou, pročež rychle propadal zoufalství a vybranými výrazy proklínal již odpluvšího kapitána. Jelikož se klenotovi podařilo nastartovat motor, rozhodlo se naložit zase všechny předměty i pejska do pramice. Já jsem se vydala pěšmo zpátky, abych klenotovi z břehu ukázala tu správnou zátoku. Mezitím jsem shodila propocený oděv a krásně se v ní vyráchala.
Klenot připlul a do zátoky zajel, načež předvedl úžasné představení se zvedáním motoru, během kterého se třikrát otočil a aspoň pětkrát málem najel na balvany. Moc jsem se bavila, jen škoda, že jsem musela zachovat vážnou tvář. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby aspoň to ubohé zvíře hodil přes palubu a nechal doplavat ke břehu. Šikónek plave nerad, ale v tomto případě se mu zjevně dost ulevilo. Nakonec jsem vešla po pás do vody a pramici přitáhla, protože už jsem se na ten élent nemohla koukat. Ale což, žádný učený z nebe nespadl.
Mezitím došli i Pavel a Eva, kteří zajásali nad tábořištěm a jali se nosit předměty z pláže. Klenot si musel sednout na kládu a uklidnit se po přestálém utrpení cigaretou. A pak už začala pohoda nesmírná, kdy jsme jenom užívali ostrova, ústřic, mušlí, rybaření a plavání.
Bylo dohodnuto, že v poslední den naší idylky nás kapitán vyzvedne kolem páté. Balit jsme začali už ráno, ale vzhledem ke zkušenostem s kapitánem jsem vydala rozkaz, že zbylá voda se bude vylévat a led vyhazovat teprve ve chvíli, kdy Neřízená střela vyhodí kotvu v zátoce naší.
Po chutném obědě jsem se ještě šla osvěžit koupelí, když tu náhle vidím, že se za výspou na kotvě houpe Neřízená střela. Kapitán na mě halekal, jestli mám potápěčské brejle. Nechápala jsem, k čemu, ale zařvala jsem, že mu pošlu klenota na pramici, ať to vyřídí s ním. A stalo se. Klenot se dlouho nevracel, a tak se Pavel šel ke kadibudce podívat, co se děje. Když se vrátil, kroutil hlavou: "Klenot tam sedí v lodi nahatej a utírá se papírovým ručníkem, protože musel podplavat loď. Říkal, že máme začít nosit věci na pláž. Přijede pro nás, až uschne."
Vím, že kapitán má konzervativní názory a je značně autoritativní, ale že by mého klenota protahoval pod kýlem, nebo ho dokonce podrobil zostřenému trestu, kterému se říká "políbit dělostřelcovu dceru"? To bych si s kapitánem vyřídila, i kdybych se kvůli tomu musela projít po prkně.
Všechno ale bylo jinak. Klenot připlul již slušně oblečen a vysvětlil, že na třetí potopení konečně přeřezal zrádné lano, které se kapitánovi namotalo na lodní šroub. Kořili jsme se mu jako svému zachránci a obdivovali rašící modřiny a chybějící kus kůže na palci. S uznáním jsme kvitovali i kapitánovu dochvilnost – připlout o tři hodiny dřív je podstatně lepší výkon než o tři týdny později. Úplně poslední jsme vylili vodu a vyhodili zbytek ledu, a potom už klenot naložil mě, Evu a předměty a vesele jsme obepluli výspu.
Radovali jsme se ovšem předčasně, protože Neřízená střela zmizela, jako by se po ní moře slehlo. Dopluli jsme ještě za další roh, ale po kapitánovi ani vidu, ani slechu. Na otevřeném moři to na plně naloženou pramici dost foukalo a houpalo. Zaúpěla jsem: "A voda je vylitá!" Klenot na to: "Tři neděle!" Eva se na něj podezíravě podívala: "Cos mu řekl ošklivýho?" Vrátili jsme se. Pavel stál na pláži a držel se za hlavu.
V tu chvíli se Neřízená střela objevila na opačném konci zátoky. Opět jsme se s Evou nalodily a klenot spěchal, než si to kapitán zas rozmyslí. Vysvětlení bylo prosté – vítr a příliv byly příliš silné a kapitán nemohl zůstat na kotvě, takže musel ostrov obeplout. Dál už všechno šlo jako po másle a na zpáteční cestě jsme se stavili v pivovaře pro další dvoulitrovky.
Všem zúčastněným děkujeme za spolupráci a kdykoliv si zase budete chtít hrát na trosečníky, jsme zcela k dispozici!
Podívejte se, jak na tomtéž ostrůvku v říjnu stanovali naši kamarádi:
© Zuzana Kulhánková 2014