Nosiče DVD jsou nahrazeny novou technologií. Kapitáni filmového průmyslu předvídají svůj brzký zánik a organizují hon na piráty. Politici připravují nové postihy pro občany a nové výsady pro filmový průmysl, aby "nebylo rozkradeno duševní vlastnictví". Ve skutečnosti filmový průmysl neustále roste a spokojeně inkasuje rostoucí zisky.
Zástupci filmového průmyslu a někteří politici říkají, že nelegální sdílení filmů ničí filmový průmysl. Také říkají, že jde o porušování duševního vlastnictví... K tomu uveďme malý příklad z historie. V roce 1891 podal Thomas Edison patentovou přihlášku, ve které si patentoval přístroj Kinetoskop, předchůdce dnešní promítačky. Společně s ním si patentoval několik dalších vynálezů, které byly nezbytné pro točení filmů.
Edisonova laboratoř točila například snímky kýchajícího muže (složitější filmy prý neměly budoucnost). Nikdo jiný nemohl bez Edisonova svolení točit ani promítat filmy. Našli se však takoví, kterým Edisonovy filmy přišly primitivní, a pomýšleli na nový žánr – celovečerní film. Aby mohli točit filmy bez strachu z neustálých patentových sporů, odešli tehdejší producenti na západní pobřeží Ameriky do Kalifornie, kde patenty neplatily. Producenti, kteří utekli z východního pobřeží kvůli tomu, aby mohli svobodně točit filmy, se stali zárodkem toho, čemu dnes říkáme filmový průmysl.
Filmový průmysl, který dnes požaduje přísnější ochranu duševního vlastnictví, vznikl tak, že něčí duševní vlastnictví porušoval. Od té doby jsme mnohokrát slyšeli, že hrozí zničení filmového průmyslu. Což je mantra, kterou filmový průmysl opakuje pokaždé, když se objeví nová technologie. Například v roce 1982 varoval šéf americké asociace filmového průmyslu Jack Valenti, že domácí videorekordér bude pro filmový průmysl totéž, co je "Bostonský škrtič" pro osamělou mladou ženu. Zástupci filmového průmyslu s oblibou citují statistiky, podle nichž filmový průmysl skomírá, protože rapidně klesá prodej DVD. Z oficiálních statistik je ale patrné, že filmový průmysl roste.
Zde je pár čísel: podle statistik OSN se za posledních 15 let zvýšila roční produkce filmů z 1700 na 7000.
Podle Úřadu pro statistiky USA se průměrná útrata domácností na zábavu zvýšila za posledních 10 let z 4,9 % na 5,6 % příjmů domácnosti.
Podle studie PricewaterhouseCoopers hodnota filmového průmyslu za posledních 5 let vzrostla o 6 % na 82 miliard dolarů.
Podle zprávy amerického Kongresu dostal šéf Paramountu Phillipe Dauman za rok 2010 prémie ve výši 84 milionů dolarů (1,7 miliard Kč).
Všechny tyto údaje svědčí o jediném: Bez ohledu na to, že klesají prodeje DVD, filmovému průmyslu se daří a lidé utrácejí čím dál tím víc peněz. Názor na to, zda jsou odměny šéfů filmového průmyslu zasloužené, se může lišit, ale těžko lze zpochybňovat závěr, že filmový průmysl prosperuje.
Ve skutečnosti se totiž děje jediné: lidé mění způsob, kterým přistupují k filmům. Na začátku byl pouze centrální přístup v kinech, pak si mohli kupovat centrálně vyráběné kopie a nyní využívají datové přenosy. Filmový průmysl nenabídl žádný centrální způsob, jak by lidé získali přístup k filmům, a tak tento prostor logicky obsadila úložiště a sdílení přes síť. Filmový průmysl naopak zákazníky odrazoval reklamami v legálně zakoupených filmech a omezením možnosti si film zkopírovat.
Dnes jsou DVD ve výprodeji za 10 Kč za kus, ale ani tak nemají lidé zájem. Natáčení filmů a jejich propagace jsou – nebo mohou být, když bude třeba – díky novým technologiím levnější. Pokud se filmový průmysl přizpůsobí technologiím, otevře se mu obrovské množství nových příležitostí. Stačí natočit jeden populární film a díky globální poptávce na něm lze vydělat na celém světě. Nekomerční sdílení mezi uživateli není žádnou překážkou, naopak přispívá šíření filmu. Felix Oberholzer-Gee z Harvard Business School potvrdil závěr, že sdílení autory a vydavatele neodrazuje od toho, aby vytvářeli a vydávali nová díla. Průzkumy ukazují, že diváci, kteří stahují filmy, také chodí více do kina.
To není příliš překvapivé: pokud vás film zajímá, tak se mu prostě více věnujete (ekonomové říkají, že sdílení filmů a chození do kina jsou komplementy, nikoliv substituty). V takové situaci není rozumné, abychom trvali na zákazu nekomerčního sdílení. Klasický copyright ze začátku 18. století s takovým způsobem šíření děl vůbec nepočítal a realita je úplně někde jinde. Copyright naopak v řadě případů brání lidem v přístupu ke kultuře a tvorbě (to se týče například z copyrightových důvodů nedostupných filmů, ale také třeba zákazů parodií na existující díla apod.).
Naproti tomu do filmového průmyslu proudí v době internetu a sdílení dat více peněz, vzniká více filmů a objevují se nové způsoby, jak vydělávat peníze. Copyright je třeba této situaci přizpůsobit. Teze, že sdílení filmů ničí filmový průmysl, není pravdivá; jde spíše o záminku, se kterou se velcí hráči filmového průmyslu snaží získat další výhody a zlepšit své postavení. Je ovšem pravda, že sdílení dat stejně jako každá jiná technologie mění filmový průmysl. Nutí ho, aby se přizpůsobil realitě, a zlepšuje přístup lidí ke kultuře.
Není možné se na film dívat pouze jako na komerční artikl, jde především o umělecký žánr. Nebýt sdílení filmů, divák by byl omezen na komerční nabídku. Lze pochopit, že pro filmové společnosti je výhodnější neměnit svůj obchodní model a demagogicky opakovat, že sdílení je krádež a že ničí filmový průmysl. Proto lobbují u politiků za nové výsady – naposledy uspěly u ministra Jiřího Bessera s požadavkem na prodloužení copyrightu na zvukové záznamy o 20 let. To je ovšem více zpráva o těch politicích, kteří upřednostňují požadavky filmového průmyslu před zájmem obyvatel na dostupnosti kultury a umění.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6