Milý Franto, tak jsi nám zestárnul – promiň hochu tu drzou familiárnost, ale pokouším se akorát psát v Tvém žoviálním stylu (samozřejmě v rámci svých – oproti Tobě velmi úzkých – literárních dovedností), tak, jak jsi po celý svůj plodný život vesele komunikoval Ty s námi, svými oddanými fanoušky, takže vím, že takové rozverné řeči porozumíš nejlíp.

Znal jsem Tě ještě dřív, než jsem Tě znal, totiž znal jsem Tygra z Indie a v deseti letech, kolik mi tehdy asi tak bylo, to po určitou dobu byla nejoblíbenější píseň nejen moje, ale – pokud vím – i mnoha kluků od nás ze třídy.

Viktor Sodoma – Tygr z Indie

Tam jsem ovšem vnímal jen Sodomu a hlavně toho tygra, takže takříkajíc osobně jsem Tě poznal až coby čtenář časopisu Pionýr, kam jsi psával zábavné články na téma „co je co“. Jak však šel čas a z pionýra jsem povýšil na svazáka, zjistil jsem, že hudba budí radost, a tehdy jsi v mých očích do výšin téměř nebeských povýšil i Ty – byl jsi totiž tím, kdo se s Jiřím Schelingerem skvěl na obalu té báječné desky Hrrr na ně, co mi ji půjčil jeden kluk od nás ze třídy. V dobách, kdy odevšad zněly jen samé hrůzy, to byla blažená sluchu očista, první poctivé české rockové riffy, jakkoli z dnešního pohledu krotké. I ty průpovídky mezi písničkami, které dnes leckdo považuje za infantilní, mi lahodily a všichni kluci od nás ze třídy je znali zpaměti. Dodnes si mi nejvíc líbí ta závěrečná, pokorně sebekritická, zvaná Odměna za LP, kde Tebe a Jirku obdaří jakýsi nevděčný posluchač po facce – nezaslouženě, dodáváme my Tvoji a Jirkovi oddaní fanoušci.

A nebyl to všechen humor, co jsme od Tebe sklízeli. V časopise Melodie, který byl těžko k sehnání, takže si ho mezi sebou půjčovali všichni kluci od nás ze třídy, jsme se dosyta nasmáli Tvému Deníku osamělého běžce. V televizi zároveň běžel Tvůj pořad Zpívá a hovoří F.R.Čech, kde jsme hltali Schelingera naživo a mihlo se tam i pár jiných dobrých lidí. To už jsme také na diskotékách divoce bušívali hlavami do reprobeden, když zrovna duněly Jahodami mraženými, a někteří z nás obdivovali i nejnovější Tvoje album Nám se líbí…

Ano, někteří, neboť – jak jsi sám jednou řekl – to album se asi líbilo jen vám z kapely a několika málo fajnšmekrům, zatímco většina ho považovala za zradu nastoupené tvrdé linie. Nic si z toho, Franto, nedělej, líbilo se nejen mně, ale i většině kluků z naší třídy. To mi ale maně evokuje jinou vzpomínku, jak jeden z nich oprávněně želel dvanácti korun za Tvůj singl Blues o bolesti – zkrátka to byla taková doba, kdy jsi plodil leccos a ne všechno bylo k poslouchání, že (no jen si vzpomeň, hochu, kupříkladu na trudnost zvanou Létám Franta, já, létáme oba dva). Pravda, později jsem slyšel něco z Tvojí prastaré spolupráce s Helekalem (Píseň viselcova, Píseň opilcova, …) a ani se mi nechtělo věřit, jak mohlo někdy něco takového na desce vyjít, takže zlaté Tvé úlety se Schelingerem! A bohatě je navíc vyvážily jiné klenoty, vždyť kam se všichni hrabali třeba na takového Lupiče Willyho – tak říznou kytaru neměl u nás nikdo, nejméně pak Tvůj někdejší zběh Olda Říha. Tehdy už navíc nejen Jirkovy, ale i Tvé vlasy dalece přerůstaly ideál vzorného socialistického hudebníka, a tak vás oba zbožňovali nejen všichni kluci z naší třídy.

Jiří Schelinger – Lupič Willi

Ale - nerad to, hochu, říkám - pak už to šlo pomalu z kopce: nejprve jsi odešel do ústraní Ty, aby ses prý věnoval pisatelství, televizní zábavě a jiným kýčům, a nedlouho poté v Bratislavě skočil do Dunaje Jirka. Zrovna když to začínalo být úplně nejlepší – Zemětřesení mělo být další výbornou deskou, která už se ale nestihla nahrát. Co horšího, se Schelingerovou smrtí začaly být na světlo boží vytahovány různé staré hříchy, co jsi mu kdysi vnutil Ty nebo ještě předtím Uhlíř se Šípem a zůstat Jirka naživu, jistě by se k nim dnes hlásil asi stejně nadšeně jako Lucka Bílá k Neposlušným teniskám.

Následovala léta, kdy jsi byl velmi agilní a psal jsi pro kdekoho, včetně Gotta. Celkem často Tě bylo vídat na televizní obrazovce a i tam – stejně jako v předchozích letech – to bylo velmi různorodé, od vtipnosti do trapnosti, od srandy ke křeči a zase naopak. Jako pozitivní jsem vnímal Tvé televizní vystupování coby tváře Pražského výběru, když se tam oni nesměli objevit, a udělal jsi pro ně i pár výborných textů. Též Tvé vlastní hudební počiny s Pavlíčkem a Imrichem vůbec nebyly špatné a dobře šly s dobou.

Angažoval jsi se už i coby divadelník a musím uznat, že také na prknech se Tvůj vtipný génius vyjevil naplno. Též jsi už i psal a Tvá kniha Ruský týden se dodnes skví na čestném místě v mojí knihovně – nejen proto, že byla o Jirkovi. V Ovčáčkově pořadu jsi jednou řekl, že nejvíc z umění si ceníš toho literárního: no, já měl na Tobě radši hudbu, ale tato knížka se Ti opravdu povedla.

A tím bych mohl skončit, potažmo přejít mlčením, jak jsem Tě vnímal po ta dlouhá léta následující, avšak má-li být tento článek úplný, pak tady teď nemohu nenapsat, co Ti tedy odpouštím:

Odpouštím Ti, že jsi se stal členem (a krátce i poslancem) té narůžovělé strany, o které jsi tvrdil, že jsi do ní vstoupil proto, neboť prý je v ní nejmíň komunistů: neměl jsi pravdu, hochu, bylo jich tam dost, a existovala přitom strana, kde se už při vstupu lustrovalo, aby v ní nebyl žádný, DEU se jmenovala, ale kdeže ty loňské sněhy jsou, viď.

Odpouštím Ti v této souvislosti i to, že jsi se tam tak spřátelil s tím humpoláckým bonvivánem, co pak nakonec po dvě volební období škodil na Hradě (z kluků od nás ze třídy ho volil jen ten, co si druhdy koupil to Blues o bolesti), a že jsi jej tak vehementně podporoval. Chápu ale, že co do sebestřednosti jste se v sobě – promiň - poznali navzájem.

Odpouštím Ti i to Tvoje malování – ne že by ta pseudoladovština nebyla svým způsobem milá, a koneckonců každý si může malovat, co chce, že jo, tím spíš, když to dokonce i někdo za nemalé peníze koupí. Vadily mi spíš ty někdy až trapné náměty (dvě buzny, …), a to ani nezmiňuji onen (zřejmě Tvůj nejslavnější) obraz, jenž mnozí nazývali Tvým autoportrétem.

Odpouštím Ti konečně i sestupnou úroveň Tvojí literární tvorby, zejména to nejstrašnější – olbřímí opus Generace Beatles, do jehož názvu jsi si sice vypůjčil jméno skupiny, již oba máme nejraději, ale promiň hochu, tohle už opravdu bylo, jako bys chtěl na louce stavět snopy ze slámy, co už prošla drtičkou.

Toto všechno Ti tedy odpouštím a naopak Ti velmi děkuji za všechno, co jsem tu na Tobě vynachválil – nejen za sebe, ale i za kluky z naší třídy. Jirka jistě by Ti dnes záviděl úctyhodnou rockerskou hřívu, které on se již dopracovat nestačil. Že nám tu po něm zůstala hromada dobré hudby je nehynoucí zásluhou právě Tvojí, milý Franto. Buď zdráv, hochu, ještě dlouhá léta!

SEN POTÉ a jiné příběhy (výběr 12 povídek):

V domě mrtvého
Rozhovor s vítězem voleb
Parvenu
Blázen ve tmách chodí
Podivín
666
Chléb v ošatce
Nanebevzetí Maxmiliána Verba
Valentýn Výmluvný
O myších, kočkách – a lidech…
Sen poté
Lenčin osud

Knihu si můžete objednat zde.