A je to vůbec mariánský sloup, tedy čistě náboženské dílo? Právě že není! Kdyby bylo, nerozdělovalo by. Skutečných mariánských sloupů je v naší zemi celá řada – a žádný problém nepředstavují.

Proč tedy sloup na Staroměstském náměstí problém představuje? Míněn je ten stržený, o jehož obnovu někteří usilují. Jiní jsou proti – k nim patřím i já.

Jako potomek těch, kteří kvůli náboženské nesvobodě odešli v pobělohorském období (přesněji v jeho „povestfálské éře“) z vlasti nemohu jinak.

Zpět k výše uvedené otázce: proč sloup představuje problém?

Představme si, že by někde v českém pohraničí stál památník oslavující připojení Sudet k nacistickému Německu. Na něm by byli uměleckou formou vyobrazeni triumfující Němci nad poraženými Čechy. Na provedení nezáleží – klíčová je ta symbolika. Tento památník by byl v květnu 1945 stržen – a po listopadu 1989 by se někdo pokoušel o jeho obnovu. Hovořil by přitom o toleranci a česko-německém usmíření. Že to nedává žádný smysl? Že to Čechy, přinejmenším potomky těch, kdo byli nuceni se po Mnichovu 1938 ze Sudet vystěhovat, uráží? Samozřejmě! Nevěřím tomu, že obnovit takovýto památník – znovu připomínám: s vyobrazením triumfujících Němců nad (v té době poraženými a zrazenými) Čechy.

Podobně se to má i kontroverzním „mariánským“ (teď už tam uvozovky dát musím) sloupem, o jehož obnovu sochař Váňa a další usilují. Nejde totiž o „klasický“ mariánský sloup – o pouhý projev mariánské úcty (která sama o sobě je z duchovního hlediska zcela v rozporu s učením Ježíše Krista a apoštolů, ale to teď nechme stranou). Naopak: jedná se o dobový politický symbol – o oslavu katolicismu nad protestantismem v českých zemích.

Proč si to myslím?

Na webu historické společnosti Veritas, která se zabývá aktualizací odkazu české reformace, najdeme text petice z roku 2001 proti obnovení sloupu. Jeho součástí je i popis detailů tohoto sloupu:

V autentických dobových materiálech je popsán ideologický význam sloupu: na čtyřech sousoších podstavce sloupu jsou symbolem náboženské a politické moci anděl s mečem a anděl s křížem, kteří zneškodňují ďábly, představující protestantismus. Nad nimi stojí vítězná socha Panny Marie, která šlape po hlavě draka — představujícího reformaci.

Dále je v petici uvedeno:

Škrétův obraz zhotovený roku 1661 na základě ideového námětu pražského arcibiskupa J. B. Valdštejna, dokládá vlastní význam a záměr tohoto sloupu vztyčeného na Staroměstském náměstí v Praze jako symbolu budoucího centra rekatolizace celé Evropy od západu po Kavkaz. (...) Jde o oslavu vítězství krutého násilí nad svobodným vývojem v českých zemích a o symbol ideologického a mocenského monopolu římskokatolické církve, což je v příkrém rozporu s principy demokracie a Všeobecnou deklarací zachování lidských práv, k nimž se Česká republika hlásí. (...) Kvůli uvedené symbolice byl mariánský sloup na Staroměstském náměstí záměrně jako jediný stržen, protože jeho symbolika byla v příkrém rozporu s idejemi v roce 1918 nově vzniklého svobodného a samostatného Československa.

A konečně:

Obnova tohoto památníku by byla v příkrém rozporu s omluvou papeže Jana Pavla II. za násilnou rekatolizaci v pobělohorské době, jejímž symbolem byl tento sloup.

I kdyby nic jiného, tak výše uvedené argumenty postačí, aby na pokusy o obnovení sloupu bylo kompetentními místy odpovězeno negativně, což se dnes nad ránem (21/6) během politického zasedání zastupitelů pražském magistrátu stalo.

Přijal jsem toto rozhodnutí s úlevou. Pokud by tento politický symbol, byť z dobových důvodů realizovaný v náboženském hávu, byl vztyčen na tak exponovaném místě české metropole, pak bych se já jako potomek těch, kdo byli okolnostmi nuceni odejít z tehdejší katolické totality do svobodnějších poměrů ve Slezsku (a později v Polsku), cítil hluboce uražen a ponížen. O to víc, že sloup by stále nedaleko míst, kde došlo – a teď opět cituji z oné petice z roku 2001:

... dějištěm brutální popravy 27 statečných představitelů českého národa, kteří se postavili proti krutému násilí, bezpráví a nesvobodě a které přineslo našemu národu tolik nesmírného utrpení a pokoření, což právě tento sloup triumfálně oslavuje.

„Mariánský“ sloup na Staroměstském náměstí by byl něčím jako plivnutím do tváře J. A. Komenskému a ovšem také věřícím všech protestanských denominací pobělohorské doby, kteří byli katolickou vrchností pronásledováni, šikanováni a ponižováni.

To chtějí ti, kdo usilují o obnovení sloupu? Jejich cílem to jistě není, ve skutečnosti by ale právě k tomu jejich úsilí směřuje.