Svého času ČT nepřipustila zvolení Járy Cimrmana největším Čechem. Nebyl skutečný a do dnešní politické reality show nepatří. Byl jen moderní a nikoli postmoderní, implantoval kulturu do politiky jako protiváhu invazi komunistické politiky do kultury. Dnešní doba je jiná. Politika se deklarativně oddělila od kultury, což je – jak praví filosof a sociolog Habermas - příznak postmodernismu. Cimrman měl hygienický účinek deodorantu – po použití se člověk přestal potit strachem. Dnes bychom potřebovali spíše kulturní sprej pro politiky.

Hlubší kořeny cimrmanologie leží v 50. letech, na která reagovala 60. léta kulturní, intelektuální a uměleckou imunizací proti komunismu. Teprve pak vznikla reformní politika jara 1968 a po ní přišel Husákův Absurdistán, kde byl Cimrman doma. Kultura chránila - toho, kdo chtěl - proti devastující politice a zdegenerované moci. Měla hodnotu pro každého, kdo nemohl nebo nechtěl být vydán komunismu napospas. V 50. letech Praha ještě horlivě dostavovala pomník Stalina, když byl tento již mrtev. Na druhé straně tehdejší architekti dokázali vzdorovat stalinskému „baroku“ tím, že vtlačili sovětský internacionální mrakodrap do Podbaby, kde nebyl a není vidět. Odstřel „Stalina“ byla větší kulturní katarze než jeho ponižující vztyčení.

Současná česká politika zavrhla kulturu a její ochránce kvůli mrakodrapům, protože dnešní politika potřebuje mrakodrapy nikoliv utopené v údolí, ale vyvýšené nad město, nad jeho historií, nad jeho kulturní památky. Na druhé straně letenskou stavbu, která se nevyvyšuje, ale vymyká, česká politika jménem téže kultury zavrhuje a administrativně vytlačuje z Letné kamsi „do Podbaby“. A nepochybně z toho zase bude mezinárodní ostuda. Nejen za vměšování se do kultury, ale především za neschopnost dostát svým závazkům.

Nevím zda je český politický postoj více separováním politiky od kultury nebo povyšováním politiky nad kulturu. Ochota odejít kvůli pankráckým mrakodrapům z organizace, která má chránit historii, kulturu a památky pro budoucnost, svědčí spíše o povýšenosti než o respektujícím udržování odstupu politiky od kultury.

UNESCO dnešní české politice zřejmě nic nepřináší, leda trable. Je ale otázka, zda to platí i pro českou společnost a českou kulturu. České politice se zdá, že UNESCO spíše našemu rozvoji brání. Jenomže české politice nebrání UNESCO, ale závazky brát ohledy na kulturu, památky a historickou hodnotu Prahy. A opět: vlastní kulturní závazky se pro dnešní politiku staly břemenem, na Letné i na Pankráci. Je možné, že si u nás kultura a politika vzájemně překáží v dosahování svých cílů? Zdá se, že ano: Politika chce být bez kultury a jejích omezujících závazků. Zastánci kultury, historie a památek by raději byli bez postmoderní české politiky a jejího směřování do post-kulturní doby.

Když jsem se o mrakodrapech v létě bavil s několika reprezentanty české architektury, zjistil jsem, že hlavním argumentem pro mrakodrapy je, že je mají všude. Dovozeno, Praha bude současná – rozuměj postmoderní, až je bude mít také. S protiargumentem Říma nebo Florencie, kde jsou takové stavby zakázané, se advokáti mrakodrapů vyrovnávali těžko, protože říci, že Řím nebo Florencie jsou jen moderní a tudíž zaostalá města, nelze.

Nemám empirickou oporu pro argument, že turisté k nám jezdí a přináší peníze, protože zde mrakodrapy nejsou, a Praha je tudíž především historická. Teprve život a případné hospodářské ztráty ukáží, kde je pravda. Bude možná pozdě, pro mne i pro turistický byznys, ale nikoho z magistrátu patrně nenapadlo takový průzkum udělat. Nebo se mýlím? Myslím, že nikoli. Postmoderní politika se odděluje od názorů, které jí nevyhovují a nechce je slyšet. (Ne)Znalost lidí nahrazuje PRovými a komunikačními agenturami.

Zajímavý je argument, že výškové stavby musí být jako jinde, v Šanghaji, v Londýně nebo v Detroitu. Bylo by možné, že by neměly být jako všude, ale měly by být unikátně pražské, měly by odpovídat historickému klimatu, stylu i urbanismu Prahy? Takové kritérium lze zřejmě vznést jen na letenskou knihovnu a ptát se, zda je splňuje. A zdá se, že odborná veřejnost má tendenci ke kladné odpovědi. Tentýž argument však nelze vznést na mrakodrap, protože ten je prostě všude stejný, ahistorický a akulturní ze své podstaty. Něco jako panelák. Jedno zda je v Ulánbátaru nebo v Székesféherváru. Všude vypadá stejně. To jsou ale zastaralé, tedy moderní argumenty. Současná postmoderní architektura myslí jinak. Dům musí být jako jinde, neboli ten pražský se může hodit i do Sydney nebo do Bruselu.

Ale proč potom česká a pražská politika horuje a je sto obětovat kulturu pro mrakodrapy na Pankráci a naopak odmítá kulturními argumenty letenskou knihovnu, která má ambici se do pražské kultury a historie vřadit a posílit ji? Proč mrakodrapy ano a knihovnu ne?

Není-li argumentem to, co udělá vyvýšený Pankrác s jemnou skyline barokních věžiček nebo s výhledem od Pražského hradu – nehrají-li tedy vůči mrakodrapům kulturní či moderní argumenty, bylo by dobré znát, jak vypadá studie dopadů mrakodrapů na proudění vzduchu v pražské kotlině, na tepelný režim města, na elektromagnetické poměry v okolí staveb a konečně, jak bude internacionalizovaná Praha – blížící se Dubaji nebo Šanghaji, bezpečná.

Když se totiž zbavíme své historické slupky, její jedinečnosti, intimnosti a středoevropského barokního klimatu, nemusí se nositelé cizích civilizačních okruhů, natožpak teroristé, u nás cítit cize a nepatřičně. Budou se naopak cítit jako v prostředí, kterému by slušela islámská burka, právní šaria a destrukce nezaslouženého bohatství posvěcená mučednictvím. Kulturní a historický obal nás chrání a činí bezpečnější stejně jako nás chrání ozónová vrstva. Proto je třeba se o něj starat a případně jej posilovat. Jsme připraveni zaplatit cenu za tuto díru do ozónové vrstvy naší kulturní identity?

Autor, sociolog, je zakladatel společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting