Pro žáky a studenty je začátek školního roku většinou příjemnou událostí: nostalgie po prázdninových zážitcích a kamarádech brzy vyprchá v kolektivu spolužáků, přijdou stejné problémy, všichni se začnou učit stejnou látku a nenávidět či naopak zbožňovat stejné učitele. Mnozí z nich se sice na začátek školního roku příliš netěší, ale s ubíhajícími všedními dny přejde nechuť i je a oni se podřídí stereotypům školního dne. Kdo se na začátek školy těší zaručeně, to jsou prvňáčci, tedy aspoň ti, které nám každoročně ukazují televizní obrazovky. Někteří se ještě drží maminčiny sukně, ale pro všechny je to určitě významná změna v jejich životě.

Pro nás ostatní, kteří se do zaměstnání nedopravujeme vlastním vozem, přináší začátek školního roku jedinou příjemnou změnu - intervaly linek městské hromadné dopravy se zase zkrátí na rozumnou míru, takže už se nemusíme obávat, že tramvaj mizící v dáli znamená i pozdní příchod, a tedy nepříjemná slova od šéfa.

Oproti prvňáčkům se ovšem na začátek školního roku já netěším vůbec. Znamená totiž pro mě v městské hromadné dopravě i jednu velikou mrzutost - enormně se zvýší počet cestujících, tedy i těch, které považuji za parazity na cestující společnosti. Myslím tím takzvané baťůžkáře, kteří svými neforemnými zavazadly znepříjemňují život nám ostatním, přičemž je lhostejné, zda jedeme metrem, tramvají či autobusem.

Tito nosiči batohů a ruksaků (dávno nejde o roztomilé, takřka neviditelné "baťůžky") se chovají, jako by byli zvláštní, nad všechny lidi povýšenou sortou, která nemusí brát ohled na nikoho a na nic - a nemusí jít vždy jen o školní mládež, abych nekřivdil.

Vzpomenu-li na svá školní a studijní léta, těžko se mi v paměti neobjeví také školní zavazadlo naší doby. Už někdy od čtvrté, páté třídy jsme tahali na rameni obrovské, nadité, těžké kabely zvané "botasky" (podle firmy Botas, vyráběla i sportovní boty a řadu jinýc věcí, to byl za socialismu takový pestrý výběr...).  Je fakt, že tyto tašky na popruhu byly dost těžké a my byli vděčni za každou chvíli, kdy jsme je mohli složit k nohám, takže jsme jimi do nikoho nevráželi a ani moc nepřekáželi. Před začátkem lyžařského zájezdu a po návratu z hor jsme jezdili tramvají i s ruksakem či krosnou, na čundr jsme zase vyráželi s batohem nebo "usárnou", ale po nástupu do tramvaje nebo autobusu jsme ze zad svá zavazadla vždycky sundávali. Jednak jsme ulevili tělu, jednak to byla docela obyčejná slušnost vůči spolucestujícím.

Ne tak dnešní suveréni, eufemisticky nazývaní "baťůžkáři". Ti vlezou do autobusu nebo do tramvaje a může tam být sebevíc lidí, ruksak ze zad nesundají. Vůbec jim přitom nevadí, že často znemožní průchod uličkou, při otočení neurvale vrážejí do jiných a objemem svých zavazadel v podstatě snižují počet přepravovaných osob na polovinu.

Pro zjednání průchodu mám jednoduchou metodu, kterou doporučuji i svým přátelům - člověk by nevěřil, jak snadno se dá takový "baťůžkář" pouhým zatlačením dlaní na jeho vak otočit. Baťůžkář chvíli stál a najednou stojí nikoliv opodál, ale otočen kolem vertikály o 180 stupňů. Příjemnou odměnou je pak nevěřícný výraz na jeho tváři. Ozve-li se tento otočený dotyčný, v klidu mu zarecituji pasáž z přepravního řádu.*) Jen je mi divné, že revizoři (aspoň ti pražští) se omezují pouze na kontrolu jízdenek - vždyť baťůžkářům by mohli rozdávat pokuty na potkání a ani jízdenku či tramvajenku by k tomu nepotřebovali!**)

A jen tak mimochodem, uráží mě i vysoká míra nevkusu, která se projevuje u některých mladých lidí. Občas zahlédnu pečlivě upraveného, vážně se tvářícího mladého muže v tmavém obleku, s vázankou a v kvalitních polobotkách, prostě úspěšného, sebevědomého manažera. Veškerá jeho vážnost je ovšem tatam, když spatřím popruhy vedoucí přes ramena a na jeho zádech uvidím barevný ruksak - nejlépe se zastrčenou plastikovou lahví. Bohužel, v Praze jsou k vidění i přitažlivé, upravené mladé ženy ve slušivých kostýmcích a elegantních lodičkách, které si jako módní doplněk hodí na záda baťoh... Mít zavedenou firmu a přijít můj zaměstnanec do práce v takové maškaře, vyrazil bych s ním dveře. Co si pomyslí zákazníci o serióznosti podniku, jestliže jeho šéf dovolí, aby zaměstnanci chodili do práce s báglem na zádech?

Ale zpět k tématu. Článek asi vyzní jako skuhrání nesnášenlivého pitomce, ale snad by přece jen bylo na čase, aby se veřejnost proti hulvátství všech, kteří mají v dopravním prostředku na zádech batoh, začala hlasitě ozývat. Nemohu si totiž pomoct, ale "baťůžkáři" mě svou bezohledností skutečně iritují - a jak vím z reakcí lidí ve svém okolí, nejsem se svým názorem na cestující s ruksakem ani zdaleka sám.

Dodatek:
Výňatek ze Smluvních přepravních podmínek v provozu metra, tramvají, lanové dráhy a autobusů Pražské integrované dopravy:
*) Čl. 6
... Zavazadlo musí být ve vozidle uloženo tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost nebo zájem ostatních osob, případně podle pokynů řidiče nebo pověřené osoby.
**) Kontrolou dodržování tarifních a přepravních podmínek jsou v provozu PID pověřeni přepravní kontroloři Dopravního podniku hl. m. Prahy.