V podivné přesmyčce napadá Miloslav Bednář "totalitně-ideologické schéma vyzvedávání katolicismu v interpretaci českých dějin" a chápe to jako porevoluční ideologii naruby, která popírá morální soud i holá fakta (Nebát se svobody, LN 24. 5.).

Ve skutečnosti jsou katolické i pozitivistické kritiky proti římsky zaujaté národní interpretace českých dějin (Palacký, Masaryk, Jirásek, Nejedlý) velmi staré (Tomek, Denis, Pekař, Durych) a pouze vypluly na povrch, jakmile nebyly po Listopadu zakázané. Rozhodně na nich není vůbec nic totalitního a ani rakouská aliance trůnu a oltáře nebyla totalitní. Jak je to ale s epistemologií holých historických fakt? Omyl pohrobků nacionalistů Vždyť jde většinou o dobové předsudky, jež po čase vyjevují svou mytickou podobu. Mariánský sloup byl postaven (1650) na znamení díkůvzdání za udržení Prahy před Švédy, kteří už vyplenili Hrad i Malou Stranu (podhradí). Pražská města se zachránila především úsilím měšťanů, studentů i kněží, bojujících na barikádách často primitivními prostředky s vyzbrojenou soldateskou švédskou. Císařským se bojovat v té poslední bitvě třicetileté války, kdy se už čekalo na závěr vestfálských jednání o míru, příliš nechtělo. V žádném případě nešlo o oslavu Bílé hory, jak říká Bednář odkazem k mnichovskému sloupu s madonou, ani nešlo v tomto případě o snahu či symbol rekatolizační. Samozřejmě že ve sporu nejde o uměleckou velikost Bendlovy Panny Marie, ale dílo je originální a významné (první barokní sloup svého druhu u nás) a inspirované daleko více antikou, jak mi tvrdí nezaujatí znalci.

Představa, že porážka českých převážně evangelických (tedy luterských a kalvínských) stavů na Bílé hoře, které hájí obnovenou státní svrchovanost a jejichž neúspěch vedl k třistaleté ztrátě samostatnosti, jsou holá fakta, jak se pohrobci českých nacionalistů 19. století domnívají, je naprosto mylná. Je také dobře, že dnes tahle konstrukce pomalu mizí.

Ve skutečnosti se na Bílé hoře odehrál souboj mezi dvěma českými králi (ačkoli žádný nebyl Čech) a spor se týkal legitimity královské moci a měl za sebou tradiční evropský zápas mezi korunou a vyšší šlechtou. Český král měl získat moc na úkor stavů, nic víc, nic míň. Císaře Ferdinanda nemohlo ani na chvíli napadnout, že by měl oslabit český stát, základ svého privilegovaného postavení v říši. Po federaci rakouské toužila šlechta, nikoli panovník. Idea unitární rakouské říše přichází teprve o sto let později v době zcela odlišného myšlení.

Tragédií Bílé hory byl zuřivý spor náboženský, o těžce vyvzdorovaný Majestát (1609) – o tuhle svobodu šlo především a stavy ji povýšily nad zájem státoprávní s tragickými důsledky. Zdaleka neměli vzbouřenci podporu celého politického národa. Mnoho utrakvistů nebylo kalvíny a luterány, kteří pronikli do české konfese, vůbec nadšeno. Stačí si povšimnout, že český bratr Žerotín se přiklonil k císaři a Moravané na rozdíl od německého Slezska umožnili průchod jeho vojska proti Čechům. V podstatě totalitní teritoriální princip lutersko-katolického říšského smíru (vyloučil kalvíny a protestantské sekty) – pod heslem cuius regio, eius religio (Aušpurk, 1555) – náboženské konflikty sice na čas zastavil, ale nakonec nevyhnutelně vedl k třicetileté válce i násilné a nepochybně zločinné rekatolizaci Českého království.

Není snadné pochopit, ba vcítit se do doby a náboženských svárů nám tak vzdálených, a tak by nemělo vadit, když bude přísný secesní Jan Hus opět hledět na laskavou barokní tvář Panny Marie. Ostatně v ni hluboce věřil.

LN, 30.5.2012

Foto: Jiří Wagner (socha Blahoslavené Panny Marie na provizorním podstavci za Týnským chrámem)