Život dělá kotrmelce, to je jisté, a tak mě zavál do Austrálie. Naštěstí ještě v době, kdy jsem byl mladý, takže jsem unikl nejen normalizaci, ale i nedostatkům v zásobování, které mou zem kdysi sužovaly a i dnes, kdy je situace o moc lepší, se občas něčeho nedostává. Posuďte sami!

Napsal mi kamarád Pavel, stýká se teď s Hynkem a ten prej sbírá obaly od žvejkaček, tak abych mu nějaké poslal. Což o to, udělám to rád, ale mám obavy, že to bude všechno vyráběné na jedno licenční brdo po celém světě a všude asi stejný. Tedy Wrigleys, Juicy Fruit a podobné nedosažitelnosti našeho mládí. Bože můj, co my se jako kluci natoužili po žvýkačkách! Jenže tenkrát se to nesmělo! Soudruzi komunisté sice mleli pantem také, ale jen slova. Mlít s ním tak hezky jako Američané nebo kanadští hokejisté, zkrátka jako když jíte a při tom vlastně nejíte, to rozhodně neovládali.

Žvejkačka se v klukovském světě padesátých let minulého století cenila nad zlato. Jednou Hynek odněkud kousek přinesl. Takovej prťavej, mrňavej kousek to byl, od Hynka už vyžvejkanej do tvrda a on nám jej všem na chvíli půjčoval a my jsme žvýkali jeden po druhém a libovali si, jak to šmakuje, a při tom jsme si připadali jako hokejisté slavného kanadského klubu Polykačů kouře (Smoke Eaters), kteřížto amatéři k nám tehdy jezdili a poráželi i nároďák. Ti tenkrát nemohli udělat kličku bez sežvejknutí a mám dojem, že jak driblovali puk, tak si i přehazovali žvejkačky v ústech zleva doprava a mátli naše kluky i hubou. No, tenkrát nás hubou mátl skoro kde kdo, ale to bych zbytečně odbočoval... Jo, tak zkrátka žvejkáme, každý chvilku, a když jsme byli v nejlepším, tak přišel novej kluk a slyše tu úžasnou novinu, že si pošušňáváme na Hynkově žvejkačce, přistoupil k právě přežvykujícímu šťastlivci a neudržel se, aby pln údivu nezvolal: "Ty vole, žvejkačka? Kurva nekecej!" Přičemž obdivně bouchnul žvýkavce do zad, který v tu ránu ten kousíček žvejkačky spolknul a my měli po ptákách.

To ovšem nebylo hned patrné. Žvýkavec ještě chvíli předstíral, že žvýká, protože nevěděl, jestli mu Hynek nerozbije hubu, až mu tu tragickou zprávu sdělí a žvejkačku nenavalí zpátky. Pak ho napadla spásná myšlenka a strašně se rozkašlal, předstíraje, že mu při tom ten kousíček žvejkačky vyletěl z huby. Tenkrát půl klukovskejch Vršovic lezlo v parčíku po kolenou, jak se zpráva rozletěla, že u Nádraží nějakej "Kanaďan, vyplivnul půl žvejkačky, fakt!"

Ředitel Zakladní školy U nádraží, soudruh Vojtěchovský, který to lezení po kolenou sledoval z okna ředitelny, se okamžitě podesral, neb se domníval, že půlka školy se dala na náboženství. Okamžitě zavolal na okrsek, kde oznámil, že s tím nemá nic společného a ať mu to, proboha, soudruzi věří! Vždyť on je členem strany od pětačtyřicátého, pro Kristovy rány!

Mezitím začali přicházet už i dospělí, neb se rozkřiklo, že vršovickým nádražím projížděli sami kanadští hokejisté "Smoke Eaters" a plnými hrstěmi rozhazovali z oken balíky žvejkaček. To už Hynek tušil zradu neb věděl, že kašel nemohl žvýkačku odnést dále než metr nebo dva. Někdo však nadhodil, že je také možné, že se někomu žvejkačka při hledání přilepila na botu, jak jsme všichni šlapali kolem dokola na jednom místě. Všichni jsme si tedy začali navzájem prohlížet boty, přičemž jsme se opírali jeden o druhého a zvedali nohy za sebe, aby partneři dobře viděli na podrážky. V nejlepším přišel esenbák z okrsku. Tvářil se vážně, točil černým pendrekem jako kdyby si už dlouho do nikoho nebouch a chtěl vědět, co hledáme. Někdo vzadu vyštěkl : "Hovno!"

S nohama ve vzduchu a ohledávaje jeden druhému podrážky, to vypadalo věrohodně, ale zkušeného okrskáře to neoklamalo.

"Kdo to řek!?" zařval.

Nikdo se nepřiznal.

"Tys to řek," kývl okrskář na kluka, který bydlel v prvním patře činžáku budoucího šerifa trampské osady Tampico a jehož jméno jsem už bohužel zapoměl.

"Já? Já jsem hovno řek´ hovno," bránil se nařčený. "To řek´ někdo za mnou."

Okrskář zcepeněl, ale jist si také nebyl. Párkrát se obuškem nervózně plesknul do dlaně a pak vykřikl: "Soudruzi, rozejděte se! Povídám, rozejděte se!"

"A proč? Vždyť nic neděláme..."

"Proč? Protože se pohybujete v blízkosti nádráží! Ještě takového shluku využije zahraniční rozvědka a objekt si vyfotografuje..."

Pomalu jsme se rozcházeli a bručeli, že jen ať si zahraniční rozvědka nákladové nádraží Vršovice klidně vyfotí, že je tam stejně hovno co nakládat. Což byla pravda. Jen Hynek přešlapoval na místě, doufaje, že se mu ještě naskytne příležitost najít žvejkačku.

Šel jsem domů celkem radostně, protože ten žvýkavec, který spolkl žvejkačku, jsem byl já.

Přes padesát let mě nikdy nenapadlo, že tu žvejkačku jednou Hynkovi vrátím... Poslal jsem mu všechny obaly, které jsem v Austrálii mohl sehnat a všechny byly plné voňavých a čerstvých žvýkaček. Má země mezitím přešla na stranu Američanů a jejich rozvědek a naši hokejisté porážejí v hokeji kanadské profíky. Fotky všech našich nádraží mají zahraniční agentury v Rusku a já? Nežvýkám, i když bych už mohl, ale živě si uvědomuji, že život vskutku dělá kotrmelce - a rád!