První roky života kralevice Václava nebyly šťastné, už jako batole musel poslouchat, jak matka ječí na otce a naopak. Král Jan nakonec pojal podezření, že jeho žena chce jejich malého synka dosadit na trůn místo něho, a proto prince uvěznil. Malý Václav tak trávil čas v temných sklepeních a komnatách hradů Loket a Křivoklát, aniž by se mu někdo věnoval. Je proto podivuhodné, že na českou zemi nezanevřel a také že vznětlivou povahu po svých rodičích nezdědil.
Pochmurná léta v samotě skončila v jeho sedmi letech, kdy ho otec odvezl do Paříže na francouzský královský dvůr. Vše se změnilo k lepšímu. Jeho teta královna Marie neměla žádné děti, a proto synovce zahrnovala láskou. Také král Karel si ho velice oblíbil. Tak moc, že mu propůjčil své jméno. Z Václava se najednou stal Karel.

S českým kralevicem se seznámily i dvě malé královy sestřenice - devítiletá Isabela a sedmiletá Blanka. Isabela ho vzala za ruku a řekla mu:
„Pojď s námi, budeme si hrát na schovku.“
A Karel ji s vděčností poslechl, protože až do této chvíle si s ním nikdo nehrál. Lítali společně po celém paláci, po schodech dolů a zase nahoru, do konírny, do kuchyně i do věže, pištěli a nikdo z dvořanů je pro jejich vznešený původ neokřikoval. Jen na půdu se děti neodvažovaly, protože tam prý přebývalo strašidlo.

Druhý den ve hře pokračovaly. Blanka si zakryla oči a Karel s Isabelou se rozutekli. Dlouho se nemohli rozhodnout, kam se schovají, až vběhli do královy ložnice a vlezli do dubové truhly. Protože je Blanka nemohla najít, byla jim uvnitř brzo dlouhá chvíle.

„Ty, Karle, vezmeš si mě za manželku?“ zašeptala Isabela.

Karel tehdy mluvil jen česky, a proto dlouho nechápal, co po něm přítelkyně chce. Když pochopil, souhlasil a své ujednání stvrdili polibkem. Chtěli potom vylézt na světlo, ale víko truhly se zaseklo. Asi by se udusili, ale naštěstí do místnosti přišli králové Jan a Karel, aby se o samotě poradili o hrozící válce s Anglií. Uslyšeli bouchání a vytáhli děti ven.

Za pár dní pro Karla poslali a řekli mu:

„Musíme tě, Karle, oženit, abys tolik nezlobil. Vezmeš si Blanku.“

„To nepůjde,“ namítl Karel. „Už jsem dal slib Isabele.“

Král Jan se rozzlobil, ale francouzský panovník se mohl potrhat smíchy, když mu byla princova odpověď objasněna. Slzy se mu koulely po tvářích a břicho se natřásalo.

„Isabela je na tebe moc velká,“ pravil posléze. „Blanka bude tak akorát.“

A tak se stalo, svatba se konala hned další den. Karel někde zaslechl, že manželé musí spát v jedné posteli, ale k tomu nedošlo. Obě sestry brzy odcestovaly a Karel je pak několik let neviděl. Přesto se měl v Paříži dobře, prožil tu nejhezčí roky svého života. Dosáhl též skvělého vzdělání a naučil se hovořit několika jazyky.

Se svou chotí Blankou se potkal za pár let, žasl, jak zkrásněla. Velmi se do ní zamiloval a prožil s ní v Čechách několik pěkných let. Měli spolu dvě dcery, Blanka se naučila mluvit česky a byla ve své nové vlasti oblíbena. Bohužel brzy zemřela. Také král Jan odešel na věčnost. Oslepl postupně na obě oči a žít v temnotách se mu už nechtělo. Uvítal proto vpád Angličanů do Francie a v bitvě u Kreščaku se nechal od nich zabít.

Karel se pak oženil ještě třikrát a jako mimořádně schopný a neúnavný panovník dosáhl i císařské koruny. Všechno se mu dařilo, náladu mu kazilo jen zdraví. Po úrazu v turnaji se několik měsíců potácel mezi životem a smrtí a chodil potom už navždycky shrbený. Navíc ho ke stáru trápila dna.

Když už se mu zdálo, že dlouho žít nebude, vypravil se ještě jednou do Paříže. Přivítali ho tam s velkými poctami, on však v paláci nikoho nepoznával, všichni byli mladší než on. Po schodech, po kterých dříve utíkal, ho nyní nosili v křesle nebo na nosítkách.

Před odjezdem do Čech musel ještě navštívit královnu a její dvorní dámy. Sluhové s ním šoupali od jedné ženy k druhé a královna mu je představovala. Došlo i na vévodkyni z Bourbonu, byla to ohnutá babka s vrásčitou tváří. Císař ji pozdravil a obrátil se k další dámě, když tu stařenka promluvila:

„Karle, to jsem přece já - Isabela.“

Císař se na ni podíval pozorněji a vzápětí se rozplakal. Objali se a pláčem se nakazila i vévodkyně. Rozlítostnilo je, jak nemilosrdně je zub času ohlodal.