Národní buditel páter Josef Regner Havlovický se zasloužil o vytvoření městského parku v Náchodě na zámeckém kopci, při chůzi i na lavičkách se tam potěší nohy, mysl, oko i ucho. Jednoho dne roku 1827 si kreslil plánek rozmístění okrasných záhonů, když tu cinkl zvonek. Objevil se panský kočí Pankl s tímto vzkazem: Paní vévodkyně prosí pana kaplana, aby ji neprodleně poctil návštěvou.

„To už se vrátila?“ podivil se duchovní.

„Vskutku,“ odvětil kočí. „Již včera.“

Regner tedy všeho nechal a nastoupil do kočáru. Než se dostali z údolí Metuje přes kopec do údolí Úpy, měl dostatek času k přemýšlení. S vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou vycházel dobře, libovala si v duchaplných rozhovorech se vzdělanými lidmi, i s těmi na svém panství. Ač luteránka, konverzaci s katolickými knězi se nevyhýbala. Oceňoval její inteligenci i dobrosrdečnost. Působil v Náchodě již deset let, a proto z různých klepů dobře věděl, že je to také velká prostopášnice, která hravě dokázala poplést hlavu kancléři Metternichovi, caru Alexandrovi, generálu Windischgrätzovi, lordu Lambovi a bůhví komu ještě. Manželská svátost jí asi moc neříkala, dvou choťů se zbavila brzo po svatbě – užvaněného prince Rohana i mlčenlivého knížete Trubeckého. Třetí manžel, hrabě Schullenburg, ji musí poslouchat na slovo a poskytovat volnost. Svůj zámek v Ratibořicích nechala nedávno přestavět v novějším stylu, a než byla stavba dokončena, pobývala ve Vídni nebo se potulovala po celé Evropě. Nyní se tedy vrátila. Copak asi chce?

Kočár se přiblížil k Úpě a kaplana napadlo, že by si měl před audiencí pro jistotu vyprázdnit měchýř. Požádal proto Pankla o zastavení a vydal se svižně hustou trávou k zarostlému břehu. Konečně zase u milované řeky! Hlubokými doušky vdechoval ten vlhký vzduch smíchaný s vůní olší a naslouchal bublání třpytících se vlnek nad kameny. Měl to u vody odjakživa rád. Nad hladinou kolem něho přelétly dvě divoké kachny, zachechtaly se a zmizely v zákrutě proti proudu. Díval se za nimi a uvědomil si, že o několik mil dál leží havlovický mlýn, v němž se narodil, kde prožil dětství a kam se vždycky rád vrací.

Postál by u řeky ještě déle, než bylo potřeba, kdyby nepostřehl, že ho pozoruje hlouček dětí. Něco si mezi sebou špitaly. Chvatně si upravil oděv a vlídně s dětmi promluvil. Pohladil je po vlasech a zeptal se jich, jak se jmenují. Ty nejmenší se styděly, a proto za ně mluvila nejstarší sestra - tmavovlasá Barunka. Budoucí krasavice, napadlo duchovního.

Nastoupil pak do kočáru a ten ho dovezl k zámku. Nová budova již z dálky svítila na louce bělobou. Také vévodkyně byla zbarvena do běla. Hověla si na pohovce, byla spoře oděna v průsvitném mušelínu s hlubokým výstřihem a se záhadným úsměvem si hosta prohlížela. Sněhobílá byla i její pleť. Vlídným pokynem ho vybídla, aby si sedl vedle ní. Hrklo v něm: Snad na mě teď neskočí, ve svém věku by se snad už mohla zklidnit.

„Vaše Jasnost nám v cizině rozkvetla jak bílá růže,“ zalichotil, ale hned zalitoval.

„Chtěl byste k ní přivonět?“ pravila koketa.

Zavrtěla sebou a pokračovala:

„Musím vám oznámit, že můj život se podstatně změnil. A vy v něm budete hrát – jak doufám – významnou roli.“

Nastalo ticho, jen venku řvali pávi. Náchodský kaplan se začal potit, bystré oči mezi kudrlinami na něho stále laskavě pohlížely.

„Přestoupila jsem v Římě na katolickou víru!“ vyhrkla aristokratka vítězoslavně. „A vy budete můj zpovědník!“

Oddychl si, věřil, že na svého prostředníka s Bohem se nikdo vrhat nebude. Třebaže měl v Náchodě dost povinností, souhlasil. Jistě se od té vášnivé ženy dozví při zpovědi mnoho zajímavého.

Další rozmluva již proběhla v pohodě. Vévodkyně se pochlubila svým záměrem rozšířit zámecký park daleko do údolí Úpy a osázet ho cizokrajnými dřevinami. Páterovi byly milejší ovocné stromy a lípy, ale své mínění si nechal pro sebe. Dozvěděl se také s nelibostí, že hostitelka nechala při přestavbě zbourat barokní kapli – to ještě nevěděla, že bude v Římě osvícena. Moc ji to nyní rmoutilo. Duchovního taky, přesto ji uklidnil ujištěním, že ke mši bude stačit domácí oltář v předsíni.

„Skvělý nápad!“ zaradovala se vévodkyně. „Věděla jsem, že mi dobře poradíte.“

Přivolala kočího a svého zpovědníka milostivě propustila.

Pankl s dovolením kněze ještě zastavil u svého obydlí. Regner měl návštěvy u prostých lidí v oblibě, zde dostal hrnek mléka. Rozmluva v českém jazyce ho však neuspokojila. Pankl byl Němec jak poleno a Panklová vedla nudné řeči a rodnou mluvu neskutečně mrzačila germánskými výrazy. Už chtěl přejít na němčinu, když vešla milá stařenka s dětmi, s nimiž se setkal už u řeky. Nálada se mu hned zlepšila, s babičkou a dětmi bylo radost si povídat.

Náhle si všiml pozoruhodného jevu: Barunka se vůbec nepodobala ani pomenšímu, světlovlasému otci, ani obtloustlé matce poďobané od neštovic! A když se spolu s Panklem zvedl a rozloučil se, postřehl, že se na něj Barunka usmála velmi podobně jako vévodkyně. Začal tušit velkou ratibořickou záhadu. Myslel na to celou cestu do Náchoda a uklidnil se až doma u svých včeliček.

Jeho následující setkávání s vévodkyní se pak odehrávala v čistě duchovní a přátelské poloze. Bohužel jí musel doporučit, aby se rozvedla, když už jednoho katolického manžela kdysi měla. Při zpovídání od ní kupodivu nic pikantního neslyšel. Jen jednou mu v slabé chvíli odhalilo nitro – svěřila se, že má nemanželskou dceru. No vida, tak přece, pomyslel si zpovědník a v mysli mu vytanula nejstarší dcera Panklových. Ale bylo to jinak: Vévodkyně jako mladá dívka otěhotněla se švédským vychovatelem a dceru pak již nikdy neviděla. Později ji z dalekého severu lákala k sobě, ta však o krkavčí matku nestojí. Další dítě pak už neměla.

Jak ji mohl utěšit? Řekl, že všichni lidé jsou Božími dětmi, ale sám cítil, že to bylo slabé. Vévodkyně si vzdychla a odešla do svých komnat.

Uvědomil si, jak světová je to žena: Švéd, Francouz, Angličan, Rusové, Rakušani, Němci… Jestlipak hřešila také s Čechem? Asi sotva. Ale i taková bohatá osoba, jejíž jedinou starostí je, jak se vyhnou nudě, může mít v duši bolavé místo.

 *****************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.