Kaprálu Gruberovi v týhle kumpačce říkáme Franzdobytek. Pokřikuje na nás svou česko-rakouštinou:

- Tódle kchónec fálky zichr nený, fy dobytkové. Metály budou pozdějc, taky parádemarše, kto bude chtýt púde do sivilu. Ale fy dobytcimoji sůstanete se mnou, nicht wahr? Dyk uš se máme tak rády. Ábr nyný púdeme na šturm na ten dobytek srbochorvatskej a dáme jim pár posledních, z milosti kajzr Viléma. Ať mu slouží, kurvaštelung. Dostanete frčky, óbr žoldy a děfky vám budou sedat kolem krku. Ja, richtig!

Mezi tím Franzi loká rum z čerstvě plný feldflašky. Sedíme po delším pochodu pod strání plný habrovýho křoví, sbíráme síly a taky si zavdáváme. Nahoře za kopcem má bejt ležení těch dobytků srbochorvatskejch a prej bude hračkou je překvapit a zlikvidovat. Jsou zdecimovaný víc než my. Tvrdí Franzi. Snad to konečně zvládnem, jsme tu samí votřískaný bémáci, žádný rajchl dorostenci.

Jak nás Taliáni vyhnali od Piávy, tak jen ustupujem. Teďkonc se to má vobrátit. Klábosíme o tom podobnou hatmatilkou jako náš kaprál, ale nějak se vždycky domluvíme. Rakušáci dolní i horní, Moraváci, Slováci, Češi, několik Pražáků. S Maďarónama je to těžší.

Do té světové války jsem narukoval až 1917 a myslel si, že to přečkám zašitej v nějakým tom kanclu. Byl jsem totiž čerstvej absolvent obchodní akademie. Ale bylo kulový - všechny nás lifrovali rovnou na frontu někam k Dolomitům. Tam byla poslední čerstvá ústupová linie.

Franzi dopil a zavelel -Tak dobytcimoji, hapacht und forverts!

Šplháme v široký rojnici nahoru, nohy kloužou po vlhkým listí, za chvíli všichni funíme. Jen Franzi furt něco vyřvává. Potácím se v předklonu a volnou rukou se chytám větví a vysoký trávy. Nahoře máme skočit do zákopu, ale tam sakra může bejt fůra vody. Doufejme že né balkánců. Proto na flintách bodáky a pod bandalírem někdo fungl nový gumáky. V lágru byl po nich velkej frmol, nikdo už nechce chytit zákopovou nohu z dlouhýho mokra. Spolíhat na vyléčení a odpočinek v lazaretu je rizigo. Vo takovou nohu mnoho vojclů nakonec přišlo. Když se to nehojí - fik a je hotovo. Válečný felčaři se s náma neserou.

Ze zabíhavého přemejšlování, které mi samo naskakuje v podobně vypjatejch situacích, mě probírá střelba. Někde začal štěkat i starej Maxim. Takže Franzi jednak kecal, že je zaskočíme, jednak nekecal, že to bude rozhodující šturm. Půjde hodně do tuhýho, jinak by chlapi s kulometem šetřili. Vedle mě se motá kamarád Tonda ze Žižkova a už mu to zase špatně dejchá. Do hvízdání kulek se jiným tónem přidávaj jeho astmatický plíce.

- Čéče Kárl, fíí, už nemůžu, fíí, počkej mě trochu.

- Tóny ty vole, když budem moc vzadu, Franzi nás sežere, víš že todle courání von nesnáší. Tady je zrovna pořádnej krpál, poď přede mě, zkusím tě kousek tlačit.

Tonda se ke mně pomalu štrachá, já udělám krok za něj, ale von zakopnul a kácí se tak nešikovně, že nestihám uhnout a padám přes něj taky na hubu.

- Co blbneš Tondo, eště si tu ublížíme. Dělej ať zmizíme v ňákým tom zákopu.

Zvednout se s bandalírem v zádech není jen tak. Jsem už na kolenou, ale Tondovi se dvakrát nechce.

- Hele neblbni, musíme nahoru, víš jak to chodí, kdo se uleje ten si to u Fanziho hodně posere.

Třesu Tondovým ramenem, ale leží jak pytel brambor. Dost ve mně hrkne a otáčím mu hlavu. Zblízka zírám na krvavou díru uprostřed čela. Nesmyslně s ním znova třesu a křičím co blbne. Mezi střelbou najednou slyším mohutný řev a žene se to z kopce dolů - urááá urááá...

V panice mě nenapadá nic jinýho než se znova skácet vedle Tondy a snažím se ho převalit na sebe. Musím rychle vypadat taky jak mrtvola.

Vůbec to ale nejde. Tisknu se aspoň hlavou k jeho zkrvavené tváři, ale zdá se mi to nedostatečný. Nadzvedám mu hlavu a jak housenka soukám pod ní tu svou. Už cejtím, jak na mě Tonda teple kape. Víc dělat nemůžu.

Snažím se skoro nedejchat, když se kolem žene ten dobytek v protiútoku. Ležím s ksichtem v tlejícím listí hodně dlouho a bojím se přestat dělat mrtvýho. Doufám jen, že na mně nenatrefí nějakej ten jejich zkurvyoficír, co se couraj v druhým sledu a s potěšením dorážej raněný.

- Toníku, ty vole jeden, budu tě tu muset nechat samotnýho. Určitě si pro tebe našii příjdou, řeknu jim kde ležíš. Neboj. Vzal bych sebou aspoň ty holiny aby ti je ty dobytci nestáhli, to je to nejcenější co po nás teď zbejvá, ale nemám je kam dát. Rozumíš. Budu mít sám se sebou prdel v kalupu. Tak se tam měj. Třeba tě brzo doženu. Ale nerad bych, chápej.

Válečnej ryk je už někde v dálce, a tak se pomalu hrabu zpod Tondy. Fascinuje mě znova jeho bílorudá tvář. Krev už neproudí a zasychá na něm i na mně. Pokouším se mu přetáhnout víčka přes udiveně vypoulené oči. Aby neležel tak divně zkroucenej, narovnávám mu nohy a ruce a jak s ním tak nešetrně hejbu, zdá se mi, jakože snad něco povídá – chrrr fíí kcháá (rl?).

Ale nebylo to víc, než že si naposled vzdechly plíce.

Dál se ho už nevyptávám a furt s knedlíkem úzkosti v krku se snažím odplazit. Pak přikrčen běžím pryč, ani nazpátek, ani dopředu, ale někam bokem, kde před časem byla slyšet střelba jiné kumpačky. Třeba měli víc štěstí. Ale hlavně ho mám já. Brzo se natrefuju na několik našich saniťáků s raněnejma, co se mohli aspoň belhat. Taky zdrhají, ani moc nevědí kam. Prej velký ústup, snad konec války. Špinavý prapor s červeným křížem dali nést mbě, protože i když jsem vpředu celý od krve, tak tvrdím, že mi nic moc není a v té rychlosti na mně nic zjevného nenašli.

Navečer jsme se doploužili do údolí, kde se dokončovala stavba provizorního lazaretu.

Srbové byli zastavený, i když za cenu dalšího přemístění válečné linie.

Procházím lékařskou prohlídkou a zakrvavený předek shledán bez závad, jen na boku škrábnutí od zbloudilé kulky, o které ani nevím. Pár stehů to spraví. Hlavně, že bylo volné polní lůžko. Nic moc mě nebolí a čeká koupel a bílá postel. Pro vojcla rajský sen. Usnul jsem ve vteřině, ale hned mě budí Tonda. Zblízka se na mne dívá třetím okem v čele. Něco mi usilovně říká, ale nerozumím, hrozně přitom hvízdá. Druhou noc to samý. Doktor mi dává prášek a utěšuje, že mě brzo propustěj, takže hned přijdu na jiný myšlenky. Jenže to bych znova nastoupil do kompanie kaprála Franzdobytka Grubera. Pokaváď z nich něco zbylo. Spíš než konec monarchie by to mohl bejt konec můj.

Uvidíme, hlavně že zatím žiju a můžu si zazpívat tu naši slavnou srdceryvnou:

Sluníčko zapadá za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné,
zjedné strany Alpiny, zdruhé italské miny, tak začíná krutý boj na Itálii.
Sotva jsem na stráži půl hodiny stál, nepřátelský útok právě započal.
Švadrony se valily, kamarádi padali, smutné podívání na ty raněný.

Píšu já ti píšu milá psaníčko, píšu já ti píšu má Anduličko.
To psaníčko je psáno, mou krví podepsáno, na Italské frontě v šest hodin ráno.
Sluníčko zapadá za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné, můj koníček se třese,
snad mě domů donese, sbohem drahá máti, pomodlete se.

Do zákopů padá tiše bílý sníh,
nářek kamarádů dávno už tam ztich.
Měsíček se svou září bojiště tam ozáří,
mrtvým kamarádům svítí do tváří.