POVÍDKA: Želvy
Člověk nemá soudit lidi podle toho, jak vypadají, nebo na první pohled a obzvláště ne, když je vůbec nezná. Já už vlastně nesoudím nikoho, ale člověk se přece jen někdy neubrání a utvoří si představu dle prvního dojmu. Ne teda, že bych to dělal často, já se vlastně s novými lidmi ani nesetkávám. Mám nejen svých starostí dost, ale hlavně hodně svých kamarádů a kamarádek, které jsem si udělal na cestě životem, a mně to stačí. Všichni jsme dnes postarší a nevypadáme tak dobře jako kdysi, takže usuzovat dle zevnějšku je blbost. To je moje zkušenost, ale občas člověk na zkušenost zapomene a pak si ji musí zopakovat.
Jako obvykle, tak i letos jsme se vydali za přáteli do Hervey Bay, ale letos jsme tam jeli v létě. Tedy v létě na jižní polokouli. Obvykle jezdíme v zimě, protože se na severu krásně ohřejeme, ale tentokrát jsme měli i jiné důvody, a tak jsme vyrazili už v únoru. Já jsem se nejvíce těšil, jak půjdu s kamarádem Pavlem na ryby. To děláme už pomalu tradičně, ale letos nám to překazil cyklón, který se držel nad severním pobřežím a vytvářel tak deštivé a větrné počasí, že to na výjezd na moře zkrátka nebylo. A tak jsme místo toho jeli celá parta do Bundabergu, kde žije kamarádka přítelkyně Jarky a ta nás pozvala na želvy. Každý rok se na pláži Mon Repos v tuhle dobu rodí želvičky, které se líhnou z vajec, a je to dnes turistická atrakce číslo jedna. Kromě této události je Bundaberg ještě známý cukrovou třtinou, z které zde vyrábějí po celé Austrálii oblíbený rum. Bundaberský rum má jako symbol ledního medvěda, což je dost překvapující, když si uvědomíme, že toto město leží jen pár set kilometrů od obratníku Kozoroha. Na druhou stranu bych se neměl divit, vždyť my Češi jsme si jako symbol vybrali lva....
Co se mne týče, tak bych se klidně spokojil s prohlídkou zdejšího cukrovaru a palírny rumu doufaje v časté koštování, ale jelikož mám zvídavou ženu, tak jsem musel na pláž Mon Repos a sledovat plácající se želvičky. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale já jsem praktický člověk a když jsem se díval na to pachtění, na tu usilovnou snahu těch tvorečků doplácat se k vodě, tak mi jich přišlo líto. Nejraději bych je všechny sebral a k vodě donesl, ale to nešlo. Na plácání totiž dohlíželi vědci (asi z želvího ústavu?) a ti nás všechny varovali, že se to nesmí. Nejen varovali, ale měli i mnoho pomocníků s pořadatelskou páskou, kteří dohlíželi, aby příkaz byl dodržen. Já nevím, jestli to v člověku je nebo se to rodí okolnostmi, ale čím více jsem se na to plížení za vodou díval, tím víc se ve mně vzmáhal vzdor vůči všem vědcům a jejich pomahačům a rostla ve mně chuť nějak pomoci trpícím želvičkám. Bože, taková mrňátka a tolik snahy! Už jsem se na to nemohl dívat, a tak jsem šel trochu nazpět a tam jsem našel osamocenou a zřejmě poslední, želvičku. Táhlo se to stvořeníčko vždy tak půl metru a pak muselo odpočívat a zase kousek popolezlo, beznadějně poslední, dobrých dvacet metrů za všemi svými bratry a setrami. Rozhlédl jsem se a uviděl, že dozorci sledují turisty přede mnou, a tak jsem želvičku zvedl a nenápadně popošel dopředu. Tam jsem se vmísil mezi první řadu pozorovatelů, která už byla přímo u vody a želvičku pohodil do příboje, aby nikdo neviděl. Bohužel, tak nešikovně, že ji jdoucí vlna okamžitě vyhodila zase na břeh. Navíc si mne všimla jedna pořadatelka a hned na mne vyjela. Jako že dostanu pokutu, což nevím, že to je zakázáno? Mlela svou, koulela očima a já jsem hned věděl, s kým mám tu čest. Že to je zanícená soudružka, která slouží své věci s urputností českých domovnic. Taková neodpouští a nedá se ukecat. Takže když skončila s mým sepsutím, zmohl jsem se jen na slabou obranu.
"Víte, paní, kdyby vám, mně nebo většině z nás, někdo nepomohl při narození, tak tu možná dnes ani nejsme."
Baba se zarazila a o poznání vlídněji mi vysvětlila, že ten zákaz má své odůvodnění. Želvička si svoji námahou pláž zapamatuje a za třicet let se vrátí přesně na tu samou pláž, aby nakladla vejce ona.
"Aha," odpověděl jsem moudře.
"Teda, jestli se toho dožije," řekla baba rychle, "protože z každého tisíce želv se třiceti let dožije jen jedna!"
"Jestli se toho dožije tahle, tak aby tu po těch třiceti letech nehledala mě?"
Baba zvlídněla ještě víc a dali jsme se spolu do debaty. Brzy se kolem nás utvořil kroužek, protože ta ženská nejen o želvách věděla hodně, ale uměla to i podat. Tak jsme se dozvěděli, že želvičky se líhnou z vajec pod pískem, kam je nakladla jejich maminka přesně před šedesáti dny. Musí je však naklást do písku nad pláží, kam nedosáhne přílivová vlna, jinak se vejce znehodnotí malou teplotou písku. Některé želvy jsou však buď líné, nebo nemají ten správný cit a umístí vajíčka práve tam, kam přílivová vlna dosáhne. Proto pořadatelé všechna "hnízda" monitorují a když se to stane, musí vejce přemístit výše. Vejce jsou v hloubce šedesát centimetrů a želvičkám trvá dva dny, než se z té hloubi vyhrabou. Na povrchu jsou pak tak vyčerpány, že okamžitě usnou. Teprve po posilujícím spánku se vydají na tu těžkou a plíživou cestu k vodě. Také ta cesta byla nebezpečná, slétali se na ni rackové a jiní dravci, ale dnes je chrání lidé, protože želvy jsou ohrožený druh. Ve vodě na ně ovšem čekají ryby a tam už jim člověk nepomůže. Želví život nezačíná lehce. Prvních čtrnáct dní nemusí jíst, protože v sobě mají zásobu energie z vajíčka. Pak už se najíst musí. Dospělá želva se musí nadechnout každých 26 minut, ale když spí (na dně oceánu) nemusí dýchat vůbec. Dospělou a sexuálně aktivní se stává ve svých třiceti letech. V určenou dobu plave na určité pláže, ale nikoli na tu, kde se narodila, a tam se páří se samci. Nechá se oplodnit až od šesti samců najednou a dokáže jejich sperma v sobě udržet odděleně. Každá várka spermatu oplodní vajíčka, až když ta předešlá jsou nakladena, takže samice klade vejce až šestkrát za rok a pokaždé jsou ta vajíčka od jiného samce. Želvy se dožívají až tří set let.
Když jsme šli z pláže "domů", spát ke kamarádce Jarky, která bydlí skutečně nedaleko, přitulila se ke mně žena a řekla: "To bylo zajímavé, viď?"
"Bylo," potvrdil jsem, "a ještě bude! Nezapomeň, že před sebou máme ještě ten bundaberský rum!" Stejně ale, když to tak vezmu, tak jsem si z těch želv odnesl poznání, že člověk nemá posuzovat lidi podle prvního dojmu! Já myslel, že to byla soudružka domovnice, a ona to byla docela milá, postarší paní se smyslem pro humor. Ani tu pokutu mi nedala!