Začalo to nevinně drobným, ale vytrvalým deštěm. Druhý den volal syn, že ho to neodradí a přijede i s kamarádem a jejich přítelkyněmi jak původně plánováno. Snažil jsem se mu to rozmluvit protože předpověď byla na další dny deště, ale musel jsem opatrně, aby si snad nemyslel, že je tu nechci. Takže jsem mu nic nerozmluvil a večer přijeli všichni čtyři. To už lilo pořádně, žádné mrholení! Moc jsem se jim nedivil, že se jim tolik chtělo přijet, bydlí v Canbeře a ta je v zimě dost studená a v noci až mrazivá. Obzvlášť pro jejich přítelkyně, které jsou obě původem z tropického Thajska. Měli jsme pro ně připravenou večeři. Z Canberry to je k nám skoro tisíc kilometrů a po takové jízdě jednomu vyhládne. Jedli jsme uvnitř, protože venku pořád lilo, a tak jsem nemohl udělat BBQ, jak jsem slíbil. Na zábavu však počasí vliv nemělo, a tak jsme hodovali a vesele se bavili. Debata byla zajímavá už proto, že obě Thajky se mezi sebou bavily thajsky a můj syn jim přizvukoval, neb thajsky umí. Synův kamarád však se svou přítelkyní mluvil francouzsky, protože ta anglicky neuměla a on neuměl thajsky. Já jsem s ním mluvil sice anglicky, ale snažil jsem se rozpomenout na něco z francouzštiny, abych mu udělal radost. Bohužel jsem si z dávných dob svého mládí pamatoval pouze dvě věty, z nichž jsem mohl použít jen jednu, že není dobrého jídla bez dobrého sýra. Druhou, kterou jsem ovládal skoro perfektně, jsem nemohl použít vůbec, aby se mí hosté neurazili. Zněla trochu jako "vole vůl, kuš, jé, amok volá magma zel...".

Druhý den vzal syn své přátele na výlet do South West Rocks. Toto přímořské a hodně turistické městečko vábí svou krásou a neobvyklou historií, protože je tu žalář. Tam až do druhé poloviny minulého století drželi trestance a během války i pár Němců. Žalář je pěkný, což o to, ale chybí mu střecha, kterou si místní lidé rozebrali někdy v padesátých letech, když bylo vězení vyřazeno z řetězce nápravných zařízení. Střecha byla solidní, celá z cedru a nosné trámy byly stopu a půl široké. Takové dřevo mělo svou cenu a někteří Australané nejsou o nic pomalejší než mí čeští souvěrci, když se naskytne příležitost. Bohužel, pro mého syna tedy, prohlídka vězení bez střechy a za mimořádně silného deště nepřipadala v úvahu. Vzal tedy hosty na nejvyšší výspu v South West Rocks, kde je maják. Odtud je nádherná vyhlídka všemi směry kromě západního, ale pro déšť nebylo nic vidět. Nakonec jim nezbylo než jet domů, ale tou dobou už řeka Macleayská vystoupila z břehů a zalila pastviny, které se kolem ní táhnou až k Pacific Highway. Od nás to je do South West Rocks přes záliv jen nějakých šest kilometrů, ale ten záliv se musí objet, takže to je cesta přes 40 kilometrů dlouhá. Naštěstí měl syn terénní vozidlo s náhonem na čtyři kola, a tak se domů probili.

Mezitím, co byli pryč, jsem ráno odvezl vnučku do školy. Byla u nás právě pro ty deště. Od nás vede přes Vorlí potok vysoký most do okresního města, kde vnučka chodí do školy, a rodinná porada usoudila, že od nás to bude bezpečnější. Už tou dobou se ale potok valil přes cestu do Scott´s Head. Mělo mě to varovat, ale dělal jsem si starosti s hosty a nějak jsem to podcenil. Po obědě už nebylo pochyb a jel jsem do města podruhé, abych vnučku přivezl, než se Warrell Creek (čti vorel kreek) přelije i přes Pacifik Highway. Naštěstí mě při té příležitosti napadlo nakoupit zásoby, což se ukázalo jako prozíravé, protože druhý den se už nedalo jet nikam. Za čtyři a půl dne napršelo přes šest set milimetrů vody! Seděli jsme doma, hráli scrabble, dívali se na zprávy a syn si lál, že neuposlechl mé rady a nezůstal doma. Jen jeho přítelkyně Ala, déšť nedéšť, prohlédla zahradu se záhony zeleniny a bylinek mé ženy. Všechno bylo však mokré, tak si natrhala jen pytlík pálivých papriček. Z toho druhu dělá firma Tabasco velice pálivou směs. Varoval jsem Alu, že papričky jsou skutečně ostré, ale jen se mi vysmála a jednu přede mnou rozkousala a snědla. Nestačil jsem skrýt svůj údiv. Jednou jsem se vytahoval a také se pokusil papričku sníst jako ona, ale skončilo to tak, že jsem nemohl dýchat a moje žena myslela, že bude muset volat záchranku. A to, prosím, si myslím že něco vydržím a pálivé papriky mám rád! Když uvařím veliký hrnec zeleninové polévky, dávám do ní jen jednu papričku Tabasko. Mně by možná vyhovovaly dvě, ale jednou jsem zkusil dát do hrnce jednu a půl a moje žena odmítla polévku jíst. Takže jsem Alin výkon dokázal ocenit.

Na druhý den hlásili konečně změnu počasí, ale naši hosté mohli odjet, až když voda začala klesat a když cestáři otevřeli cestu do Doriga, kterou se dalo vyšplhat do hor a na New England Highway, která byla otevřená celou dobu. Pacifik Highway do Kempsey však otevřeli až za týden.

Celé to deštivé období nakonec skončilo jak literární humoreska. Vnučku jsem odvezl do školy na druhý den, kdy můj syn odjel i s hosty domů. Odpoledne si ji pak ze školy vyzvedla její matka. Hned po odvezení do školy jsem jel k doktorovi, kam jsem byl objednán skoro před měsícem. Den před tím, ráno v osm hodin, mi však zavolala ze střediska zdravotní sestra Hayley :

"Stan?"
"Ano."
"Mám špatnou zprávu, pan doktor se sem dnes kvůli záplavám nedostane, takže se ti ruší návštěva na osm třicet."
"Ale já jsem objednán až na zítra..."
"Ne, na dnešek!"
Jelikož jsem si byl celkem jist, že jsem objednán až na druhý den a nikoli na ten jí reklamovaný, ještě chvíli jsem se hádal, ale nemaje v tu chíli potvrzení o mé návštěvě po ruce musel jsem připutit, že se mohu mýlit.
"Tak kdy mám teda přijít?"
"Můžeš třeba hned zítra."
"V osm třicet?"
"Ne, to už je obsazené, ale mohu tě zapsat na devátou."
"Tak dobře," souhlasil jsem s úlevou. To už jsem věděl, že povezu do školy vnučku a představa, že bych se měl objednat až třeba na odpoledne a pak se potloukat městem, zabíjet čas a čekat, protože jezdit domů nestálo za to, se mi moc nezamlouvala. Takhle to bylo mnohem jednodušší. Vyhodím vnučku v osm třicet u školy a pojedu hned do střediska. Je to jen dvě minuty od školy, a tak tam budu muset chvíli stejně čekat, ale to už nějak vydržím. Nenávidím čekání a objednávám se pokud možno vždy jako první, abych nemusel čekat, ale někdy to nevyjde a musím stejně čekat, protože se opozdí doktor. ..
V čekárně nikdo nebyl, jen v recepci seděla nová a hodně mladá sestřička.
"Jé, můžete jít rovnou dál," rozkošně zamrkala: "pan doktor už čeká a je naštvanej, protože hned první pacient nepřišel."
"Třeba nemůže kvůli záplavám?" navrhl jsem nevinně, nic netuše.
"Tak měl zavolat!" zahřmělo to něžné stvoření rozzlobeně. "Jak se jmenujete?"
"Stan Moc..."
" Jé, to jste vy!"
"Samozřejmě, že to jsem já. Kdo jinej by to měl být?"
" Ne, vy jste ten, co tu měl být v osm třicet!"
Náhle mi to došlo: " Ano, měl, ale vy jste mi včera zavolali a..."
"Já jsem tu nebyla! Včera měla službu Hayley. Proč jste jí neřekl, že se objednáváte dvakrát?"
To mne trochu rozladilo, ale Hayley jsem do průšvihu dostat nechtěl. Konec konců ani tuhle mladou husičku jsem si nechtěl znepřátelit hned při prvním setkání. Na to byla moc rozkošná.
"No, já jen... kdyby pan doktor potřeboval operovat, tak aby měl dost času.."
"Operovat?" užasla.
"Tak už běžte, ať pan doktor zbytečně neztrácí čas, já mu to pak vysvětlím."
"Nic mu neříkejte," zaprosil jsem úpěnlivě, "aby na mne pak nebyl naštvanej. Raději to vysvětlete Hayley!"

Na cestě domů se rozdrnčel můj mobil. Volal syn z Canberry, domů dojeli v pořádku, ten strašný déšť byl vlastně jen u nás na severostředním pobřeží státu Nový Jižní Wales. Chvíli jsme klábosili a syn mě udivil vzkazem od své přítelkyně. Ano, papričky jsou pálivé, ale nemají žádnou chuť! To mě dorazilo. Ona v té záplavě pocitů od slz, pálení a nedejchání hledá nějakou chuť! Jel jsem právě přes most který vede přes Vorlí potok a zahlédl dole hasičský vůz dobrovolné brigády, jejímž jsem i já členem. Smývali tlakovým proudem vody ze silnice do Scott´s Head bahno. A bylo po záplavách.