Jako vždy, začalo to zcela nevinně. Drobně pršelo dva dny a pak se rozpršelo pořádně. Během dvaceti čtyř hodin napršelo 160 mm a pršelo dál. Macksville Bowling Club odvolal sobotní zápas, kdy jsme měli jet do South West Rocks (městys na pobřeží Trial Bay) k přátelskému zápasu. Ten nás měl připravit na nadcházející sezónu Penants, kdy se utkávají kluby mezi sebou. Následující sobotu bylo volno a všichni jsme velebili bowlingovou federaci, že byla tak moudrá a ten týden se ještě nezačalo, protože stále pršelo. Vorlí potok se vylil z břehů a do Stuarts Point jsem musil jezdit po Pacifické dálnici, kterou to je o šest kilometrů dále. To mi nevadilo, hlavně že jsem se tam dostal!

V pátek tam jezdím jako ředitel provozovat tombolu a mám vždy pěknou chvilku s ostatními řediteli, když tombola skončí. Dostaneme dvě piva zadarmo, a tak se nám jazyky rozpletou mnohem radostněji než jindy. Jelikož i v pátek pořád pršelo, dal jsem si o pivo více než obvykle, neb jsem správně tušil, že policajti budou mít jiné starosti než kontrolovat dech místních občanů. A měl jsem pravdu. Dálnici hned za Macksvillem uzavřeli na několika místech a museli hlídat, aby zákaz nikdo neporušoval. Já jsem dojel domů v pořádku a na Pacifické dálnici nepotkal ani auto, což se mi ještě v životě nestalo! To jsem ovšem netušil, že dálnice je již uzavřena. U Vorlího potoku, přes který ta dálnice vede, jsem zpomalil, jel krokem a hleděl dolů pod most, kde se vine podél potoku silnička ze Stuarts Point ozdobená markery. To jsou sloupky s ukazateli míry stoupající vody. Ta už zakrývala 180 cm. Ještě, že jsem jel po dálnici, oddechl jsem si. Tohle by můj troop carrier (Toyota Landcruiser) určitě neprojel. Doma mě čekala večeře a telefonát od dcery, že se jim ucpal záchod. Slíbil jsem, že se na to ráno podívám.

Druhý den jsem si sbalil své instalatérské nářadí, které se skládá z několika různě zahnutých drátů, gumového zvonu a dlouhých kleští, a vyrazil jsem. Za mostem přes řeku v Macksville byla dálnice uzavřena, takže jsem musel zahnout doleva proti proudu, kde ale už řeka zaplavovala silnici až k předním zahrádkám domů. Zastavil jsem, vylezl z auta a zapnul náhon na všechna kola. Pak jsem pomalu vjel do kalné vody. Šla až ke stupátku u dveří, ale po sto metrech jsem ze záplavy vyjel.

Trochu jsem si oddechl, ale ne nadlouho. Za posledním macksvillským domem silnice opět mizela pod vodou. Zde byly po pravé straně pastviny devadesátiakrové farmy, kterou jsem kdysi v pomatení smyslů chtěl koupit, a voda už sahala až k farmářovu domu. Ten stál na umělé vyvýšenině a zdál se být celkem v suchu. Snažil jsem se rozpomenout, jak vysoká byla umělá vyvýšenina, když jsme farmu chtěli koupit, ale nepamatoval jsem si samozřejmě nic. Vjel jsem do vody říkaje si, že pokud by to bylo hlubší, mohu vždycky vycouvat. Hlubší to bylo, a to dost. Když vjedete do takové hloubky náhle, musíte přidat plyn a držet auto v otáčkách, jinak vám voda vnikne výfukem do motoru a auto můžete odepsat. Na nějaké couvání nebylo ani pomyšlení. Silnice se kroutila podél Showgrand areálu, který byl sice výše než povodeň, ale měl zavřenou bránu, takže jsem musel pokračovat dál. Pod domem mého parťáka z bowlingu, Joe W, který je ovšem na vysokém kopci, byla voda nejhlubší. Sahala až ke kapotě a před ní byla na půl stopy vlna vyšší než má kapota. Tu před sebou Landcruiser tlačil. Potil jsem se hrůzou, že tady auto utopím. Silnice byla bez markerů, tedy bez sloupků, takže jsem nevěděl, kde přesně je, a bál jsem se, abych z ní nevyjel, to by byla katastrofa. Proudící voda by mě mohla smést do řeky. Měl jsem takový strach, že jsem se nepokusil ani objet větev, která z vody čouhala, když už bylo skrz vodu vidět silnici pod ní.

Pak už to bylo jednoduché. Silnička se vinula do kopců Newee Creek, kde bydlí má dcera a kde povodeň nehrozila. Tam jsem opravil ucpaný záchod a strávil zbytek rána klábosením s dcerou a posloucháním vnučky, jak se trápí na piánu. Na oběd jsme si zajeli do RSL Clubu v Nambucca Heads a já doufal, že než ho sníme, otevřou dálnici z Nambuccy do Macksville. Nejenže ji neotevřeli, ale málem nás nepustili ani domů. SES členové (záchranáři) už zahradili silnici i do Newee Creeku, ale když zjistili, že naše cesta končí tam, a po domluvě, že v ústí řeky začal příliv a voda neodtéká do moře, nás pustili. Vyhodil jsem dceru s vnučkou u nich doma a slíbil, že opravdu nebudu dělat nic hloupého (silly), jen se půjdu podívat, kam až řeka stoupla. Sjel sem zpátky k řece a tam jsem s překvapením zjistil, že větev, kterou jsem přejel cestou sem, je skoro metr od vody. Voda klesla o stopu! Bylo to logické, protože příliv zde zastavuje průtok řeky až dobré dvě hodiny po ústí.

Zapoměl jsem nejen na dceru, ale i na její varování ohledně nedělání ničeho silly a znovu vjel do rozvodněné řeky. Voda byla skutečně níže, než když jsem tu projížděl ráno. Navíc jsem jel po proudu a vlna před autem byla pod bull bar. Domů jsem dojel v pořádku. Zavolal jsem dceři a pak šel zkontrolovat auto. Bylo v pořádku, až na to, že mi voda vnikla do extra dálkových světel na bull baru. Rozdělal jsem je, vodu vylil a nechtě ukroutil jeden kontakt, takže jedno ze světel nejen nesvítilo, ale nešlo ani utáhnout a viselo na bull baru jako schlíplé ucho osla. S tím jsem musel k elektrikáři. Všechno spravil za skoro padesát dolarů, ale zároveň si všiml, že mi chybí přední poznávací číslo. Musel jsem jej ztratit někde, kde voda byla nejhlubší a nejvíc proudila!

S tím jsem musel na úřad. Ten byl v Nambucca Heads a musel jsem dva dny čekat, než otevřeli dálnici, abych tam mohl jet legálně. Jel jsem tam v našem druhém autě, protože jsem se obával, aby mě policie nezastavila kvůli chybějícímu číslu. Na úřadě mi dali formulář, který musela o ztrátě státní poznávací značky vyplnit policie v Macksville. Jel jsem tedy zpátky do Macksville což je třináct kilometrů. Policie formulář vyplnila na místě. Znovu jsem jel do Nambucca Heads, kde po mně chtěli nejen ten vyplněný formulář, ale i zbývající číslo. To zezadu, které jsem neutopil. Jel jsem zpátky domů do Macksville skřípaje zuby, číslo odmontoval a jel zpátky do Nambucca Heads. Tam mi po zaplacení čtyřiceti dolarů vydali nové číslo. Jel jsem domů, čísla přimontoval na Landcruiser a rozhodl se, že se podívám, jestli bych staré číslo u řeky nenašel. Voda už opadla, silnici dobrovolní hasiči ostříkali od bahna, a tak se mi dobře hledalo. Nenašel jsem nic. Mezitím mě ze svého domu zbystřil Joe W. Nelenil, sjel dolů a informoval mě, že mne celá jeho rodina při té exhibici sledovala a kdybych to nebyl já, tak na mne za tu blbost zavolali policii.

"Jaks do toho mohl vjet, dyť ti šla voda přes kapotu!?" rozčiloval se Joe.

" Jak jsem to mohl vědět?" bránil jsem se. "Když jsem do toho vjel, tak mi šla jen nad kola! A pak už jsem nemohl zastavit ani obrátit."

Ještě chvíli jsme se dohadovali a pak jsem mu poděkoval, že mne nenahlásil policii, a slíbil, že mu to u piva vysvětlím. Ve čtvrtek, kdy se sejdeme v klubu na hraní bowls. V rozpoložení mysli jsem jel dál a stavil se u dcery, když už jsem byl tak nedaleko, a tam zjistil, že už se po mně ptali, ale ne policisti, nýbrž SES lidi.

"Cos jim řekla?" ptal jsem se ustaraně.

"Co bych jim říkala? Řekla jsem, že nic nevím."

"Tos udělala dobře," pochválil jsem ji, "kdyby mě našli ... to by byla mastná pokuta!"

"Byla," souhlasila.

Povzdechl jsem si a nahlas zauvažoval: "Víš, kdyby se ti příště zase ucpal záchod, tak si zavolej instalatéra a mně pošli účet. Bude to určitě lacinější..."