„Scházíme se na Silvestra...“

„To nejste sami, tak činí většina lidstva,“ přerušuje mě reportér televize Treedom.

„Jenže my se scházíme na Silvestra v posledním roce každýho století.“

„To se sejdete s bídou tak jednou.“

„Dvakrát, třikrát.“

„Jste snad Makropulosové? Nebo je správně Makropulové?“ vysmívá se reportér.

„Jsme. Našemu čestnýmu předsedovi je třistasedmdesát.“

Reportérovi zamrzne úsměv a kameramanovi sklouzává kamera, takže na monitoru jsou vidět jen mé staromódní boty.

„Když manipulujeme přírodu, nemůžeme vynechat sami sebe. Tak jsme si trochu natáhli věk. Konečně, to je podmínka pro členství v našem klubu Čé Jé Dé.“

„Čeho jste dosáhli? To je to vaše ČJD?“

„Ne jste, ale jsme,“ opravuju reportéra. „Náš klub se opravdu jmenuje Čeho jsme dosáhli, ČJD. Nechcete se stát členem, když jste tak šikovný a uhádnul jste bezmála bezchybně, co je Čé Jé Dé? Zkusil bych vás trochu zmanipulovat. Daří se nám to v každým věku adepta.“

„Dejte pokoj, mám pět let do penze.“

„O důvod víc. Máte šanci žít si na státní útraty ještě pár set let.“

„Vy berete penzi?“

„Jo, všichni.“

„A co na to premiér? A ministr financí?“

„Už si zvykli. Ten první, to bylo před pár stovkou let, jmenoval se nějak od Ká, tak ten dost běsnil...“

„ČJD naposledy? Čeho jste dosáhli naposledy?“

„Vida, jak vám to s tou zkratkou jde. Odměnou dostanete exkluzivní interview. Naším posledním produktem je nová odrůda zebry, Zebrom.“

„Jak? Zebrom?“

„Správně. Napůl zebra, napůl strom. Nejvíc práce nám dá vždycky vymýšlení názvu toho našeho novýho produktu. Některý členové klubu navrhovali zebrostrom. Ale to je proti duchu češtiny. Nebo stromebra. To je zas moc vyumělkovaný.“

„Jak ten zebrom vypadá?“

Ukázal jsem fotku nejdřív reportérovi, potom na kameru. „Zebrom má obrovský výhody,“ říkám. „Jak se ohřívala země v jednom starým interglaciálu, tak zebry v tom supertropickým hicu nemohly vydržet a chtěly lízt do stínu, jenže akácií v polopoušti a v nízký savaně ubývalo, zato lidí přibývalo a s nimi větší a větší poptávka po všem spalitelném, a tak nám zebry chcípaly na úpal a ty, který přežívaly, si bránily svou akácii, v jejímž stínu přežívaly, no a přežily vždycky ty nejagresivnější a s nejmocnějším chrupem, a tak nám vznikly zebry šavlozubý, ale pak zanikly i ty poslední akácie, tedy lidi je spálili a ani zebry šavlozubý už neměly šanci, a tak zasáhnul náš klub. Zebry si nesou svůj strom s sebou, na zádech. Jsou pořád ve stínu. Jen se podívejte, jak jsou najednou bujný. Samozřejmě jsme na manipulaci nevybrali zebry šavlozubý, pracovali jsme se zebrama ze zoologických zahrad. Dnes je země přímo zaplavená zebromy. Ten strom na zádech, to je vlastně parazit.“

„To se příroda asi diví.“

„Diví. Jsme lepší než matka příroda. Vyrovnáme se bohu.“ Sotva jsem to dořekl, přiblížil se zebrom, připravený k demonstraci. Jeho větve se sehnuly a začaly mi ožírat ramena. Proboha, on se ten zebrom dál nekontrolovaně vyvíjí. S obtížemi jsem se vymanil, z ramen mi crčela krev. Masožravý strom na zádech zebry si náhradou uštípl kus reportéra a pak splivnul celého kameramana i s kamerou, zatímco zebromova tlama si pochutnávala na listí ze svého stromu a strom držel, inu parazit. Jen trochu masožravý.

„Co s tím udělá ten váš slavný klub?“ ptá se zkrvavený reportér.

„Dočkejte času...“

„Jako husa klasu,“ přeruší mě raněný reportér a dá se na úprk, protože přibíhají další zebromi. Marně utíká. Zebromi jsou rychlejší.

„Ani husy už nejsou jako dřív. Ale dočkejte času, bude přednáška,“ volám za reportérem. Volám zbytečně, protože ho už ožírají větve zebromů.

Volal jsem zbytečně. Náš klub v onen den přestal existovat. Skoro všechny nás sežrali zebromi. Chybili jsme, na opravy je už pozdě a navíc nám chybí specialisté. Já jsem se skryl ještě s jedním kolegou na zbytku ledovce, tam zebromi nelezou. Jenže my jsme nebyli v montážním týmu. Dokonce ani nevíme, jak prodloužit náš věk.

Naučení:

Domýšlejte předem, co činy vaše způsobí. Hlavu si obtočte ostnatým drátem vlastní cenzury. I to je svoboda.

Ilustrace U.G. Sato