„Pane profesore, kolik tam máte křížků? Čtyři? No vidíte. Tak prosím vás, buďte tak velmi laskav a hrajte alespoň dva!“

Středoškolského profesora a violisty pana Karase, nevděčnou mládeží přezdívaného Blbá ryba na pět, se výtka mladičkého hostujícího dirigenta, jeho někdejšího studenta, pochopitelně dotkla. V hloubi duše uražen se i se svým nástrojem zdvihl ze židle a důstojným krokem ptáka marabu odkráčel do přilehlého výčepu pod záminkou, že musí přeladit v klidu. U výčepního pultu pajdavého Toníčka si pak kázal nalít velkou slivovici, aby se uklidnil.

„Nějaké problémy, pane profesore?“ tázal se zlomyslně potěšen advokát doktor Faltus s tágem v ruce, když právě ukončil sérii brilantních karambolů. Blbá ryba na pět se mezitím vlivem slivovice zvolna dostával do své obvyklé kondice. „Doktore, potřeboval bych jednomu klackovi říct něco hodně, opravdu hodně ostrého. Ale aby to zaručeně nebylo žalovatelné. Rozumíte mi. Napadá vás něco?“

„Tak to vám neporadím. Já sám nevím, co je a co není žalovatelné.“

„Aleale, doktore,“ zahrozil Karas s přísně vztyčeným ukazováčkem. „Neznalost zákona neomlouvá!“

„Bývávalo, pane profesore, bývávalo,“ pokračoval advokát, zatímco si křídoval tágo. „Dneska vám žádný právník nemůže se zárukou říct , co všechno ještě platí a co už neplatí. V tom už se vůbec nikdo nevyzná. Ministerstva jak na běžícím pásu vydávají vyhlášky a do čtrnácti dnů je zase ruší; to jste si nevšiml? Do zákona o něčem strčí paní a páni poslanci ustanovení o něčem úplně jiném, takže v tom zmatku zabloudí i počítače. Představte si, i počítače s jejich obrovskou pamětí! Kdepak, pane profesore. Jediné, co prozatím určitě platí, alespoň v tomhle lokálu, jsou pravidla biliáru. Zatím. Nechcete si zahrát?“

Zaskočený Karas, ač velmi nerad, si začal uvědomovat, že v takto nepořádném světě, jak právě slyšel, může asi i ničema, který u něho málem propadal z jazyka českého, a nevěděl ani, kdy se narodila Božena Němcová, kterou si ještě ke všemu pletl s Karolinou Světlou, darebák, co po tom všem může vystudovat konzervatoř a pak ho od dirigentského pultu hrubě urážet. Až sem zřejmě doba dospěla! Aby se s touto krajně nepřijatelnou situací jakžtakž vyrovnal, žádal si od pajdavého Toníčka nalít ještě jednu velkou. A poté, co ji hbitě absolvoval, v duchu připustil, že chyba by vlastně koneckonců mohla být i na jeho straně: Měl toho lumpa tenkrát nechat propadnout.