31.5.2020 | Svátek má Kamila


POVÍDKA: Zabiju Putina v Karlových Varech

22.8.2009

Zdenda byl možná kanón a možná ne. V práci si ho ale považovali, i pomocný dělník bývá na něco. Dělal, vskrytu mu ale vadil stereotyp. V aule rotorů mu moc zahálel mozek a nejen, že v tom mohl být problém: problém v tom byl. Zoufal si.

Přesto už tak pracoval sedm let. Ne, na podlahu před šéfa neplil a snažil se i dodržovat pracovní dobu, ale...

Na druhé straně měl tvář muže, s kterým byste povečeřeli. A zda i kanón na ženy? Proslýchalo se cosi, ale tam u nás nezvedal sukně, ale litinovou formu opatřenou dole ostřím. Uložil ji na vrstvu bílých archů, vtlačil pod lis, šlápl, došlo k defloraci. Znovu a znovu. Vykrojené zbytky fedroval na paletu a nerad byl pozorován. Se stereotypem se nikdy nesrovnal, ale jak to poznáte? Dělníci nejsou hovada, nebo aspoň ne všichni. Jeho mozek šel naprázdno a neuvykl nudě. A zažít nudu či blbost, to vadí (a "upeč třeba zeď...").

Výseky šly do strojů, které dělaly obálky pro Belgii, ale ani když kulisu obstaralo rádio, Zdendu to nezachránilo. Ptáte se, proč neměl v uchu přehrávač mp3 a nevnímal načtené knížky? Stalo se to, když mp3 ještě nebodovaly.

Tak, moula, poslouchal s ostatními pahity, ale nakonec sám začal zpívat, lidovky, které mu utkvěly z dětství, od babičky. Ovšemže potichu. Ani nevěděl, že už Ludvík Vaculík doporučoval pracantům u strojů si zpívat, ale dostával i jiné nápady. Zabít šéfa.

To někdy napadne každého. Jeho ráno budila úzkost, asi tak ve tři, i když šel spát až před půlnocí. Vytrhl se, ležel, už neusnul. Myslel i na Líra v roli ve filmu Vesnička, ale nepomohlo to. Nezabíral. A vše černé. Jel na bicyklu do práce, ale nač vlastně prokrvovat mozek, když stejně od šesti musím stát v místě, kde jízdou ošetřená mysl odumře. Kde ostatní euforii vnímají spíš jako pošetilost v pekle? Zdendovi to takové připadalo a přelom bývá poledne, ale ani pak se to nelepšilo. Naopak. Cítil tlapy času víc. A víc. Oči kolegy za ním u pásu ho taky prosekávaly. Myslil si: Život mu uniká mezi prsty. Ale to většině lidí, ne?

Další ráno jen pozdravil vedoucího směny a zase věčné bum-bum u lisu. Míjely týdny, měsíce. Ne, peklo to přesto nebylo. Peklo obnáší i fyzické utrpení. Přesto to byla bída. Je v nedostatku naděje? "Stopro...". Opakujete pohyby, představujete si dalších třicet let a smrt. Je to vaše chyba? Asi. Je to masochismus? Jak kdy. Budoucnost pak už visí jako olověné závaží toho promarněného času. Byl v nejlepších letech? Jak to bralo. Měl je využít lépe?

"Máš snad odpoledne, ne?" povídám mu jednou – a já tu naši firmičku opravdu miloval. "Nemáš?"

Nereagoval. Proč nezískával lepší postavení, když na to IQ měl? Nebyl asertivní? Byl cvok? Proč se neučil nové věci? Proč neměl snahu vyzkoušet aspoň jiné stereotypy dílny? Znal Písaře Bartlebyho? Kdo ví. Ani já strojům nerozumím a pracovat u pásu mám za mučení, nicméně neviděl bych to tak černě. Zdenda ano. U lisu si nicméně aspoň určoval tempo sám. U pásu by nešlo ani to (a viz film Moderní doba).

Najednou se stal jeho nadřízeným dvacetiletý kluk. Vyjdou? Ten vazbič šel kolem... Pocítil Zdenda nenávist? Vůbec. Už ji měl zabukovanou hlavní šéf. Ten ovšem kdysi študoval i psychologii a jednal se zaměstnanci opatrně, aby ho žádný nezabil. I se usmál a obzvlášť opatrně se dotýkal Zdendy. Ani ve snu ho nenapadlo, kolikrát už by byl mrtev, kdyby šla vražda vykonat jen pomocí vůle, a nebál se chodit "mezi lidi", i když udržoval rozumný odstup, ono to jinak nejde. Intuitivně cítíte, že kamarádšofty vám rozleptají autoritu.

Ale i Zdenda si udržoval odstup a doufal, že na něj šéf myslí co nejméně. Když ke kontaktu došlo, přetvařoval se a „všichni jsme koneckonců herci na jevišti světa…“ Hm. Byla Zdendova maska fér? Byla podlá? Uvědomte si, že vůči šéfům se tak chovali vždycky a všude všichni jim podléhající. Bez výjimek. Je to tady dál. Nu, a vražda koneckonců není vždycky špatná a "je třeba zabít Sekala". A Zdenda? A kdyby byla zaručena beztrestnost? A měl by výčitky? Ne! říkal si a vražda šéfa přišla stejně správná jako vražda revizora, dejme tomu. Nebo politika. Ti lidé, říkal si asociál Zdeněk, by měli být čas od času decimováni. Mělo by jich být vždycky pár utraceno spolu s exekutory, u nichž se to rozumí samo sebou. Ne? Tak to cítil. Politik zaslouží smrt. Klaus možná ne, Stalin však jistě. Áda taky. Lukašenko? Co já vím? Z našich... Ne, nechtěl jmenovat... A šéf?

„Hm,. ten zaslouží před smrtí i mučení, a to nejsem Marx,“ řekl mi Zdenda o přestávce. Ne, u lisu se úplně nezbláznil, ale začal si po letech představovat krev a místo aby si na stereotypní práci zvykl, neviditelně odvykal a snil. Ó, to bude rozkoš, až šéf jednou umře. Ne, o terapii pomocí rozmlácení bedny jsme tenkrát ještě nic nevěděli.

A bum bum, přemýšlel v rytmu. Nebo mu rozbiju auto? Jen? A BUM-BUM. Anebo jen rozřezat kola? A BUM. Pohrdal šéfem. Nekonečně. I proto, že šéf byl emočně inteligentnější.

A to pohrdání bylo tak samozřejmé, že o tom Zdenda už ani neuvažoval. Ne. Uvažoval jen o tom, zda má či nemá cenu šéfy přímo zabíjet a tutlal v sobě krásnou vraždu. Ani netušil, od které chvíle a BUM a BUM a ubíjela nuda a hezké dny plynuly venku? Ne. Hezké by bylo vzít ostrou ocelovou tyč a vše tu systematicky ničit. Amok. Rozbíjet kapitál. Aniž to pochopil, v tu chvíli už nebyl Marxem, ale Leninem. A opravdu se mi svěřil, seděl v kuchyňce a já továrničkou jako vždy jenom probíhal, vždyť jsem obchodní zástupce a stále v luftu.

„Vymlátil bych nejprve okna - tou tyčí. Do kanceláří bych pak šel a probodal tyčí obrazovky počítačů, to jsem viděl na YouTube z Japonska. Pak... bych se vrátil a zkusil dál ničit stroje.“

„Okna, sklenáři a počítače, ty vole, ti nic...“

"Sklenáři mi nic." Jen s tím souhlasil. „Aspoň bych byl konečně poctivý sám k sobě a dělal to, co cítím jako správné.“

„Správné je vyrábět. Být užitečný. Vyvážet, produkovat, tvořit. Ne?“

„Lorenci…“ Dotkl se mě na rameni, ten Kanón. „Lorenci, ale já veškerou výrobu planety považuji za trapárnu. Rozhodně mi neimponuje. Otrokům v Římě neplatili vůbec, pravda, měli to horší, vím, ale co mám dělat, když si stejně připadám jako otrok?“

„Protože málo umíš. To by sis tak připadal všude, v Americe svobody nejspíš!“

Zamyslel se. „Ani Edgar Allan Poe by se neuživil v jakémkoli systému.“

"To nevím. Kdo to ví?"

„Lorenci! Ale co dodržování pracovní doby? Cítím teror a každé porušení v skrytu považuji za úspěch a těší mě a vidím-li kolegyni celý den u pásu, nechápu. Proč s tím nepraští?“

„Proč? Má rodinu a... Proč radši neumře?“

Nevnímal. „Pohrdám KAŽDOU stupidní prací, která dělá z inteligentního člověka zvíře, a pohrdám každým, kdo kohokoli poslouchá a dodržuje předpisy či pokyny.“

„Jo? A co takhle občas poslouchat nějakej hlásek boží?“ Dodal jsem: „Zbaběle makáš, mlčíš, už sedm let. Jak se to slučuje?“

„Nijak. Je to neslučitelné s životem.“

„Pokud jsi tak svobodomyslný, proč se tedy nesebereš a nejdeš? Nikdo tě tu na řetěze nedrží. Pracuješ dobrovolně a sám sis vybral. Jsi za svůj čas obětovaný šéfům zeměkoule placen. Mizerně, ale... Ani ne nejhůř! Co Somálsko?"

"A co Německo?"

"Systém tě rozhodně zdaleka nezatracuje.“

Ušklíbl se.

„Jestli to nejde dál, odejdi. Nejsem podnikový psycholog, ale... Zmiz dřív, než opravdu něco provedeš.“

Zamyslel se? Nevím. Naučil se už naprosto skrývat city. Prozradil mi: „Tuhle před Štědrým dnem jsem přišel domů a na dvě hodiny si lehl.“

„Bydlíš sám?“

Přikývl: „Matka už zemřela a já vůbec nemohl usnout, to odpoledne, a najednou už jsem se od myšlenek na otročinu nedokázal, ničím. Tak jsem si vyjel na kole, pak i vlakem, ale na nádraží jsem najednou kopal do košů a ve vagónech strhával záclonky a vyhazoval je až do vesmíru. Víš ty, Lorenci, že to pomáhá?“

„A co ještě? Masturbace?“

„Krást.“ Načež mi i to vyprávěl. Ne, nemohl jsem uvěřit, ale tady vám to předkládám. Přesto dodnes neuvěřím, že byl i učebnicový kleptoman. No, spíš si vymýšlel. Dělal se zajímavým? Přání bylo matkou představ? Nenáviděl zkrátka šéfa a skrz něj celý systém. A tak ten systém toužil poškozovat - a kradl jako straka, nicméně věci, které nijak zvlášť nepotřeboval. Mstil se tak více i méně vědomě za nekonečné utrpení, které denně prožíval a jež se stupňovalo. Stále rostlo. A přece se ještě nevybíjel tím pravým směrem.

„Tak zkus psát jako ten Poe, ne? A dej BUM-BUM na papír!“

„Zkusil jsem dát BUM-BUM do pedálů.“

„Do kola, vím. A co?“

„Čím jsem měl čistší mozek, tím zřetelněji přede mnou vystrčila realita zadek. Myslím, že je to tím ještě horší a právě v potu vidím svět, jaký je.“

„A jaký je?“

„Nestojí ani za tenhle talířek.“ Spolkl buchtu, pustil porcelán. Míšeň to naštěstí nebyla.

„Psaní kdysi pomáhalo mně,“ vzpomněl jsem. „Skvělá věcička. Terapie. Spousta spisovatelů by jinak vraždila, kdyby nemohli psát. Takovej Steklač... Viewegh. Slyšel jsem o tom. Odreagovávají agresivitu.“

„I třeba Mickey Spillane.“

„Neznám.“

„Autor drsné školy.“

„Jaké?“

„Hodně drsné. Původně bombardovací pilot.“

Zvedl se, šel na záchod. Pak do haly. Poté, co poškodil onen expres, upadl prý o Vánocích do letargie. A teď? V poslední době ho stres z práce honil i o víkendech a cítil pocit marnosti při pomyšlení na pouhý den dovolené, který by si vzal uprostřed týdne. Dřív to totiž dělával a stereotyp se tím rozrušil. Najednou to nestačilo. Zdenda se vyvíjel. Jak? Záchranou se mu teď stávalo, když se občas hodil na pár dnů marod, a tak mu strašně vadilo, co se dělo s nemocenskou. Bál se. Jako dost lidí. A tak začal definitivně připravovat masakr.

***.

Jediný skutečně filozofický problém je sebevražda,“ řekl mi u další svačiny.

„To už někdo řekl…“

„Vím. A blázen si koupí kanón obrovský ráže a bum.“

„Ne, to bys neudělal. A jestli teď pudeš do kanclu a odkrágluješ šéfa jen proto, že se ho bojíš, tak jako bys už tu sebevraždu opravdu spáchal, protože poputuješ do lochu a až se vrátíš..."

"Vím. Ale zabiju ho tak, aby mě nepolapili.“

„To ti nevyjde. Jsi snad Fantomas?"

Zavrtěl hlavou a já dodal: „A vůbec, tobě vražda nepřipadá amorální?“

„Ne. Vražda šéfa? Proč? Revizora, exekutora? Zeleného politika? Proč? Zavraždím i Putina, až bude zase v Karlových Varech na festivalu, on... Tajně tam totiž jezdí, jak vím, za jedním oligarchou. Mám to, víš, Lorenci, zdokumentované."

Chvíli bylo takové bohnické ticho. „Hm, a co kdybychom tedy tyhle lidi opravdu začali zabíjet?“ povídám najednou. Ano, já!

„Ty… myslíš...“

„Jo. Ve velkém.“

„A ty bys do toho se mnou šel?“

„Samozřejmě, ale s jednou podmínkou. Šéfa TÉHLE firmičky necháš na pokoji.“

„Zemře.“

„Jenže lidí jako ty jsou tisíce a všichni nenávidí šéfy, více anebo méně, rozumíš?“ A vytáhl jsem pistoli, Luger ráže pětačtyřicet, skutečně ho mám! Vejral. „Představ si, Zdendo, ty tisíce chlapů a jak se samou nenávistí denně dusí na hajzlu. Když ale půjdeš a zabiješ našeho šéfa, okamžitě tě, ty vado, dostanou. I kdybychom vymyslili ten nejsofistikovanější plán, tak tě dostanou. Jako v Agátě. Ne jako ve Fantomasovi. Všecko bude jednoduše ukazovat na tebe a nakonec z tebe vytlučou přiznání. I mírnými prostředky. Ne, my to, kámo, uděláme jinak.“

„A jak?“

„Fikaně. Budeme zabíjet jenom ty šéfy, kteří dusí úplně cizí lidi. Chápačka? No, vžij se do toho. Viděl jsi film Alfreda Hitchcocka Cizinci ve vlaku? Předlohu napsala Patricia Highsmithová. Vžij se do toho! Vlastně... Vlastně vraždou vždy někoho zastoupíš.“

„Jo? A kohopak?“

„Stejného slabocha, jako jseš sám, ale uděláš ho šťastným. Vždyť jeho šéf náhle padne jako další kuželka.“

„Hm. Ale co zasraná policie?“

„Ta? Dělníka vyslechne a on jí do očí klíďo poví: Jo! Chtěl jsem zabít. Ale napřed i rozkrájet. A udělal jste to? Jo! Udělal. To řekne. Vysměje se jim. Třeba ho za to i praští složenými novinami, ale… Nic mu nedokážou.“

„Umučili by ho jako Wonku!“ vyhrkl. Nevím vůbec, jak vzpomněl na Pavla Wonku, ale asi mu úplně přeskočilo. Wonka, to byla skoro zapomenutá oběť komunistů... Brojitel. Co by dělal dnes? Kdo ví?

„Dneska? Tolik let po převratu?" povídám. "Ne. Žádné palečnice. A nic mu nedokážou, protože… On to přece neudělal, on ne!“

Svitlo mu.

„Protože to uděláme my,“ dodal jsem. „Tenhle kanón.“ A namířil jsem ledabyle na dveře. Tedy ne prstem. „A bum. A Kill Bill! A to už nějak navlečeme, abychom si vždycky toho cizího šéfa někde vyčíhali, nemyslíš? A motiv? Nebude! Nebude existovat.“

„Takže ty chceš zabíjet šéfy, Lorenci?“

„Jo, šéfy. Výhradně. Zatímco revizory, politiky a jinou sběř si necháme až na potom. Platí?“ Plácli jsme si.

A dál?

Od té doby se Zdeněk uklidnil. Pravidelně mu vyprávím, jak už-už stahuji sítě okolo nějakého šéfkuchaře (promiňte, šéfa), ale náhodou až na druhém konci republiky. „A víš, ještě se to musí doladit. Aby nás nedostali.“ A Zdenda vždycky praví: „Ale až to doladíš, tak mě to necháš udělat, viď?“ „To víš, že jo.“ A máme oba dobrý pocit. A já hlavně z toho, že k tomu lugeru neexistují ani dva náboje. A tuhle jsme se potkali se Zdendou Kanónem i při ježdění na kole a on mi povídá: „A víš, že to šlapání nakonec přece hlavu pročistí?“

„To proto, že už máme plán,“ ušklíbl jsem se. „Plán! Plán číslo devět z vesmíru.“ A on se usmál a povídá: „Jsem vážně hrozně rád, že už na to pořád nemusím myslet.“ A kdyby tak věděl, že už na to taky skoro nemyslím. Už je to v kolejích. Což ale, milí páni politici, vůbec ještě neznamená, že nějakou tu vraždu do budoucna úplně vylučuji, protože studuju večerně práva a to by přece jinak byla velice tovární nuda u lisu a u lizu, nemyslíte? A bum-bum-bum.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.