Jako každý měsíc na Masarykově náměstí byl včera trh. Chtěl jsem koupit nějakou maličkost. To zná každý: potřebujete drobné a v portmonce máte poslední tisícikorunu. Nevadí - snadno si rozměním naproti v bance. Před pokladnou stáli dva podnikatelé v bíle zacákaných montérkách a čekali, až paní, na které byla zrovna řada, předá slečně pokladní hromadu balíčků s hotovostí, asi tržbu nebo něco podobného.

V zasklené pokladní kukani vrčela přepočítávačka bankovek, hbitá pokladní zapisovala cosi důležitého na doklady - několikrát vzhlédla od pracovního stolu, aby zjistila, kolik klientů čeká. Jestli si všimla, že jsem na ni začal civět, musela si pomyslet něco nehezkého.

Ten kulatý, sympatický obličej! Ta velká, modrá, trochu udivená kukadla! Hladké čelo, zamračené do soustředěné pozornosti... Světlé, husté vlasy jako len... Nebývaly takhle zastřižené nakrátko... Nebo se pletu? Kdyby si slečna stoupla, abych mohl spatřit její postavu, byl bych si v té vzpomínce jistější. Kdyby tu byl se mnou starý Štajnfest - ten by se nezmýlil, ten by si byl jistý.

*

Když inženýr Štajnfest se stal penzistou, odpočívat a užívat si stáří nechtěl. Pochopitelně - například vstávat každé ráno v pět hodin, polemizovat se šéfy nebo přesvědčovat své lidi v podniku, aby se tolik neflákali, nebo ručit za přesnost analýz a budit se v noci v pochybách o svém včerejším rozhodnutí - to teď nebylo zapotřebí. Zbytečného napínání svých nervů se zbavil. Ale kam s tou fůrou teoretických znalostí a praktických zkušeností? Rád slýchal uznání, že umí problémy ve fabrice nejen vyřešit, ale taky vysvětlit, proč se musely řešit právě takhle a ne jinak... A tak si inženýrský penzista vzpomněl, že kdysi v mladých letech coby externí lektor taky přednášel a vyučoval. Pořídil si živnostenský list na doučování studentů a propagační slogan: Matematiku líp znát může studenta zajímat.

V krátkém čase pro studenty z okolí se stal oblíbeným rádcem a za pár let pojem pan Štajnfest znala v městě dlouhá řádka zachráněných koulařů, repetentů a jiných průšvihářů.

Práce s těmito mládenci a slečnami není dnes jednoduchá, ale ona nebyla jednoduchá nikdy - podotýkal pan Štajnfest. Měl na charakteristiku studentské mládeže své názory, ovšem nechával si je radši pro sebe. S rodiči svých klientů jednal klidně, až stoicky. Vysvětloval jim pravidla, kterými se bude při doučování řídit studentík, a pravidla, která bude dodržovat konzultant. Zdůraznil požadavek na pravidelnost a včasnost docházky. Nakonec nezapomněl uvést, jak poukazovat konzultantovi honorář. Podpisy na písemné dohodě vypadaly, že chtějí připomenout staré české přísloví S chutí do toho a půl je hotovo.

*

Jednoho podzimního úterního podvečera očekával Štajnfest slečnu Kowalskou. Wanda Kowalska, studentka druhého ročníku střední ekonomické školy, měla z matematiky hrůzu. Jen žádný strach, povzbuzoval občas Štajnfest studentku, tyhle rovnice zvládnete, není nic jednoduššího. Co byste si pak počala ve třetím ročníku s goniometrickými funkcemi?

Zase ta holka přijde pozdě - pomyslel si Štajnfest - a minule se vůbec nedostavila na lekci, poslala omluvnou esemesku, že určitě přijde na doučování příště a že přinese dlužnou částku. Podíval se do záznamu. Dluh nebyl zatím velký - něco přes osm set - ale pro Wandinu matku to musela být spousta peněz.

Paní Halina Kowalska je Polka, česky umí docela uspokojivě. Žije tu na severu dlouho. Když dcerušku vozila na kočárku do české školky, tak se tady ve městě ještě vyráběla česká čokoláda. Paní Kowalska je obtloustlá, má cukrovku, nemá lehký život. Před lety od manžela utekla i s dcerkou. Musela utéct, protože s ním nebylo k vydržení. Ne, nešlo ani o domácí násilí nebo nadměrnou žárlivost, ani o gamblerství nebo drogy či alkohol... Důvodem k útěku bylo náboženské přesvědčení pana Kowalskego. Paní Kowalska je katolička duší i tělem, pravidelně navštěvuje kostel, zasvěcený svatému Václavu, patronu české země, s panem vikářem se osobně zná, zpovídá se mu, přijímá od něj svátost oltářní, dbá i o katolickou víru své jediné dcery a hlídá její panenskou čistotu jako oko v hlavě. Jenomže katolickou vírou jejího muže otřásli Svědci Jehovovi. Nutil manželku i dceru, aby taky uctívaly Jehovu - se vším všudy, co k tomu patří. Kdo o jehovistech zaslechl, co jsou zač, oč usilují v tomto slzavém a hříšném údolí, co očekávají od svých sester a bratří, a k čemu odsuzují zbylé miliardy lidí - tak se nemůže divit, že paní Kowalska sňala se stěny v kuchyni krucifix, sbalila do kufru malé Wandě nejnutnější věci, peřiny svázala do velikého rance, ranec s kufrem naložila na kočárek a opustila s dceruškou domácnost, o které si druhdy myslela, že bude nadosmrti jejich domovem. Věřila, že ji a její dítě Bůh neopustí. A protože hodně věřila i sobě a své houževnaté povaze, brzy se mohla z azylového domu odstěhovat do malého nájemního bytu. Stala se pomocnou vychovatelkou ve školní družině na sídlišti. Když tam poprvé nastoupila do práce, ihned pochopila, proč to místo pomocné vychovatelky mohla nastoupit bez prodlení - velká většina dětí, docházejících do školní družiny, byly děti z romských rodin. Děti si kupodivu novou tetu brzy oblíbily. Byla hodná, přísná, spravedlivá, dovedla si s nimi hrát, uměla jim ukázat, jak se správně chovat, jak se správně jí u stolu, jak si musí mýt ruce, jak se čistí boty, jak se má zdravit dospělý známý... Poradila i co dělat s domácí úlohou z počtů, jak nakreslit dům - jenom úlohy z českého jazyka odmítala, na ty si netroufla. Naučím vás místo toho polskou národní písničku - slibovala dětem - ale nesmíte zlobit.

*

Konečně! Někdo zvoní. Štajnfest vítá slečnu Kowalskou, ta postřehla jeho vyčítavý pohled a hned se začala omlouvat. Dneska nemůže zaplatit, až příští měsíc, jestli pan profesor počká. Mama přišla o zaměstnání, prý nemá potřebnou kvalifikaci, řekli. Tak budem zase na podpoře - dodala Wanda - s mamą jsme to probíraly: musím se učit matematiku sama, nemůžu k vám, pane profesor, dál chodit na doučování. - Hlas jí trochu zadrhával, tváře zčervenaly a neposlušný zlatistý copan nervózním, rychlým pohybem vrátila na záda. Světlemodrý svetr měl stejný odstín jako Wandiny velké oči. Začaly se v nich lesknout slzy.

- Počkejte, slečno Wando - přerušil ji Štajnfest - neukvapujte se. Posaďte se. Klid. Co jste z matematiky probírali ve škole nového? Ukažte mi poznámkový sešit... Aha, začali jste počítat s maticemi... Rozumíte tomu?

Slečna Kowalska špitla, že moc ne. Vytáhla z kapsičky papírový kapesníček a vysmrkala se. Štajnfest jí vysvětlil, že na maticovém počtu v obchodnické technice dost záleží. Není na tom nic složitého, matice je vlastně taková tabulka s čísly. S maticemi se může počítat jako s čísly - můžou se sčítat, odčítat, násobit - jsou tam jistá omezení, pravda, ale mají svou logiku...

- Logika... Ta mi právě nikdy nešla - vzdychla slečna Kowalska.

- Já vím - odtušil Štajnfest. A dali se do řešení prvního příkladu, potom druhého a dalšího - hodina utekla jako voda.

- Jo, tak s tím placením, jak to uděláme... řekl Štajnfest. Koukněte, slečno Wando - měl bych takový návrh: Chodit k panu Štajnfestovi na matyku dál, jako dřív. Jinak dostanete pětku už na pololetním vysvědčení. Ta se špatně napravuje. Neplatila byste zatím nic, doučoval bych vás na dluh. Rozumíte mi?

- Rozumím. Dlug honorowy. - Ale... jak ho mamusia zaplatí?

- Počkám, až budete dospělá... zasmál se Štajnfest.

Wanda Kowalska zrudla. Štajnfest si toho všiml. Stydlivé šestnáctileté blondýny se snadno červenají. Kdoví, co si pomyslela...

- Niech panienka poradzę sie mamusi - ukončil lekci Štajnfest.

*

Zeptal jsem se inženýra Štajnfesta, zda při onom rozhovoru s panienkou nezapomněl na jejího tátu? Ten by se možná mohl na splácení dlužného honoráře podílet a tím dokázat, že svou krásnou dceru stále má rád.

Inženýr mě překvapil:

- Wandin otec se připomněl sám... Objevil se na scéně za pár dní. Oslovil mě na ulici, tady před naším domem. Když se ujistil, že jsem opravdu inženýr Štajnfest, vystoupil z auta, postavil se mi na chodníku do cesty a začal mi sprostě nadávat. Upozornil jsem ho, že Jehova to všechno vidí a slyší. Málem jsem od něho dostal pár facek. Kolemjdoucí se zastavovali a přihlíželi, jak si podsaditý, svalnatý chlapík podává chlípného staříka, majícího zřejmé pedofilní sklony. Zachránil mě jeden pán, který mu řekl, aby zalezl zpátky do auta a zmizel, jinak že volá policii. Poděkoval jsem neznámému a on prozradil, že mě dobře zná. - Učil jste mne, pane Štajnfest, pamatujete si? Beneš! Přeci Láďa Beneš! - řekl radostně - ten s těmi posloupnostmi! Jak jste mi vysvětloval, že posloupnosti a řady jsou všude kolem, existují dokonce v dějepise... Posloupnost českých králů, například...

Toho pána jsem si vůbec nepamatoval. Nedal jsem to na sobě znát. Optal jsem se ho zdvořile: - Jak se máte? Moc rád vás potkávám. Copak děláte, Ladislave? -

- Docela to ujde - řekl - tady mám rodinu, ale pracuju v Praze, v České Akademii, v Historickém ústavu.

*

Jak to dopadlo? - opakoval moji otázku Štajnfest. - Jak to dopadlo... Wanda na matematiku skutečně moc nebyla. Ve třetím ročníku málem vyhořela na goniometrických funkcích, ale dali jsme to pak spolu nějak do pořádku, na vysvědčení dostala, tuším, dokonce trojku. K maturitě moji výpomoc nepotřebovala, to víte - na obchodní akademii v dnešní době...

Byl jsem tuze zvědav na onen dlug honorowy. Dovolil jsem si odhad. - Nezaplatila vůbec nic, je vám dlužna dodnes?

Pan Štajnfest ožil.

- Nezaplatila - ale dlužna mi není nic. Stalo se něco zvláštního... Kdybych psal povídky nebo román, určitě bych takovou epizodu literárně ztvárnil.-

- To mě zajímá - opáčil jsem - povězte mi o tom, příteli.

- Přišla mi ukázat maturitní vysvědčení. Člověk by očekával, že na ohlášenou návštěvu přijde absolventka veselá, sebevědomá, povídavá - nic z toho neplatilo. Seděla v křesle, na sobě bílé letní tričko bez rukávů a dlouhou plátěnou sukni. Alkohol jsem jí nenabízel, věděl jsem, že by ho nechtěla. Pili jsme citronovou limonádu. V několika větách vylíčila průběh své maturitní zkoušky. Žádná sláva - samé trojky. Pochválil jsem trojku z účetnictví, to znamená, že umíte účetnictví dobře. Optal jsem se, zda má nějakou nabídku do zaměstnání. Dozvěděl jsem se, že nic neshání. Obrátili se na ni příbuzní s prosbou o pomoc. Pojede do Polska ošetřovat dědu z otcovy strany, je prý po mrtvici, bezmocný, leží. S pobledlou tváří se mi svěřila, že ten dluh jí leží v hlavě, že by ráda věděla, do jaké celkové částky dluh narostl. Chce to vědět přesně, prosila.

Řekl jsem, že se podíváme do počítače, protože taková čísla si nepamatuju. Šest tisíc jedno sto padesát čtyři korun českých jsme odečetli z monitoru, když jsme klikli na jméno Wanda Kowalska. Mlčela, zbledla ještě víc. Pozoroval jsem její profil. Bude se podobat své matce. Zesílila v ramenou, nahé paže se žensky zaoblily. I ve tvářích byla kulatější, v prsou taky přibrala. Na hruď jí splýval světlovlasý cop s bílou mašlí. Řetízek na krku byl zatížen masivním stříbrným křížkem.

Nikdy neměl pan Štajnfest takovou příležitost, aby mohl uskutečnit myšlenku, která ho napadla kdysi, před mnoha lety. Nikdy nepoznal člověka, u kterého by si byl jistý, že splní jeho dávné přání. Málem na tu myšlenku, na ten úmysl zapomněl.

Dotkl se Wandiny ruky a pravil:

- Mně byste nemusela splácet nic. Co kdybychom udělali spolu takovou dohodu... Rozumějte tomu správně, prosím. Přijde doba - a já věřím, že to bude zanedlouho - kdy se vám bude dařit líp. Budete vážená a dobře hodnocená odborná síla. A potom se přihodí, že do vaší blízkosti přijde osoba, která v nouzi se na vás obrátí se žádostí, abyste jí pomohla. Tu neznámou ženu nebo neznámého muže nepošle Bůh - ten váš trojjediný svatý otec, na kterého jste se až dosud spoléhala stejně jako vaše matka. Ani já za vámi takového člověka nepošlu. Setkáte se s ním, protože to bude náhoda. A vy tomu člověku vrátíte to, co jste dlužna tady. Tím se vše urovná.

Wanda pochopila, oč v mém návrhu jde. Přikývla, že souhlasí. Onen člověk, až přijde čas, někomu pomůže též. Ve dveřích jsme se políbili. Zeptal jsem se, kde nebohý děda žije?

Jasionowka se jmenuje ta obec, blízko Białystoku.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2011