„Když do metráku travního semene nasypete deset kilo nejjemnějšího říčního písku, vůbec nikdo nic nepozná,“ pokračoval zahradnický mistr a kontrabasista pan Černý v poutavé přednášce o tom, jak u nich v podniku kradli za socialismu ve velkém.

Proslov se konal v sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, v očekávání začátku pravidelné čtvrteční zkoušky Amatérského symfonického orchestru, která se odkládala pro nepřítomnost dirigenta Josefa Vlacha Vrábelského, který se kdesi zapomněl. Jenomže právě v tom okamžiku vstoupil do sálu.

„Velmi se vám všem omlouvám,“ pravil sinavě bledý varhaník místního proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, „ale zdržel mne pan starosta. Bude pořádat jakési shromáždění, takže by si moc přál, abychom tam něco zahráli.“

„To bychom určitě měli,“ prohlásil vždy loajální výpravčí a trumpetista pan Hůlka, „s radnicí bychom měli vycházet v dobrém.“

„Problém je ale v tom,“ pokračoval opatrně regenschori, kterému ještě ke všemu vysychalo v krku, „že tuhle akademii, jak tomu říká pan starosta, nepořádá radnice, ale ta jeho politická strana.“

V sále restaurace Las Vegas se rozhostilo hrobové ticho. Ani upadlé párátko by nikdo nezaslechl. Bezedné, dusivé ticho, smíme-li to tak nazvat, takže nikoli ono laskavé ticho, nezbytný předpoklad čisté hudby, kdepak, tohle ticho bylo opravdu přímo hrozivé. Lékárník pan Dubský už vestoje ukládal klarinet do pouzdra, pan Polák navlékal plátěný futrál na své violoncello a spanilá slečna Marcelka od prvních houslí začala plakat.

„Kolegové, proboha neodcházejte,“ žadonil zoufalý dirigent, „vždyť já namouduši nic neslíbil. Doktore,“ obrátil se na prvního violistu, neoficiálního mluvčího orchestru, „při vašich zkušenostech, jak jste stále v kontaktu s pacienty, co navrhujete?“

Zvěrolékař doktor Žaket, byv takto přímo osloven, s nezapáleným krátkým doutníčkem v ruce nejprve upozornil, že pan starosta není jeho pacientem, i když se ukazuje, že by mohl být. A pak dodal:

„Připomíná mi to událost z někdejšího mocnářství. Zase se měla konat oslava narozenin Jeho Veličenstva, jako každý rok osmnáctého srpna, při které měly účinkovat kapely všech pluků momentálně dislokovaných v Praze. Takže zástupce velícího generála si nechal nastoupit kapelníky plukovních hudeb, aby jim znovu důrazně připomenul, že smějí hrát výhradně a pouze schválený repertoár. Jeden z kapelníků se ptal, co ale mají udělat, když si obecenstvo bude přát po rakouské hymně i hymnu českou a jestliže přání veřejnosti podpoří i pan místodržitel. Vyloučeno! hřímal zástupce velícího generála. V takovém případě musíte říct, že na to nemáte sebou noty!

„Výbornej nápad!“ zajásal zahradník pan Černý (kontrabas). „Řekněte panu starostovi, že nám nějakej darebák ukrad všechny noty!“

Naprosto zdrcený dirigent si uvědomoval, že pan starosta, i když osobně nejspíš důvěrně obeznámený se zlodějnami všeho druhu, včetně říčního písku v travním semeni, tuhle pitomost asi spolknout nemůže, takže alespoň přislíbil, že se pokusí patálii nějak vyřešit. Ale teď ať se orchestr, probůh, vrátí k řádné zkoušce.

Na programu byl půvabný menuet, poměrně snadná třetí věta Mozartovy symfonie C dur zvané Jupiter, opus 41, ve které by za příznivějších okolností romanticky založený lékárník pan Dubský (klarinet), zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec, našel ozvěnu ruské písně Požalej, dneska ale ne. Dnešní provedení nestálo vůbec za nic. Politika, jak se znovu potvrdilo, totiž hudbě nesvědčí.