Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POVÍDKA: Výprava do Antarktidy
Bydleli jsme v Baldicích. - Nevíš, kde to je... Zatím jsme tam spolu nebyli. Mohli bychom se tam podívat - někdy , třeba v létě, o prázdninách. Městečko leží v podhůří Šumavy, je tam krásně. Jo, tak to vyprávění... Narozeniny mám v únoru, víš? Ach, jedenácté narozeniny! Moje maminka věděla, že nové sáňky si dlouho přeju... Staré sáně byly prasklé a nedalo se na nich sedět. Ale ta kniha! To bylo překvapení! Jmenovala se "Deník kapitána Scotta". Robert Falcon Scott opravdu žil, byl Angličan, cestovatel a objevitel dalekých cizích krajin, které do té doby nebyly člověku známy. Dvakrát se vypravil k jižnímu pólu: Poprvé to musel vzdát, i když byl v té studené, naprosto neobydlené Antarktidě několik roků. Podruhé došel se svými druhy až na jižní pól. Byla to těžká, strastiplná, namáhavá cesta, šli tam pěšky po ledovcích a pustých, sněžných pláních, kde fičel neustálý vítr a sněhové vánice. Polárníci museli umět překonávat hluboké trhliny v ledovcích. Prosím? Ano, ty trhliny jsou tam dodnes, přibyly nové, některé zase zanikly... Každá taková propast v ledu je překryta sněhovými závějemi a znamená pro člověka smrtelné nebezpečí. Po cestě si Scott a jeho muži budovali ve sněhu malá skladiště, do kterých ukládali zásoby potravin, benzinu, náhradní oblečení, třeba rukavice... Taky náhradní stany, spací pytle, mapy, kompasy - zkrátka do těch skladišť ukládali věci, o kterých věděli, že je budou potřebovat na zpáteční cestě od pólu. Polohu skladiště označili barevnými praporky. Při dobrém počasí byly vidět z dálky, jak se třepetají ve větru. Kapitán Scott počítal, že až se budou vracet od jižního pólu k pobřeží - a čekalo je dlouhé, několik týdnů dlouhé putování - budou postupovat od jednoho skladiště ke druhému a ke třetímu a tak dál, až dojdou ke své lodi, k trojstěžníku, zakotvenému u břehu Antarktidy na bezpečném místě. Tam na ně čekali ostatní členové výpravy a posádka lodi.
Do těch dob nikdo na jižním pólu planety Země nebyl. Scott chtěl být první. Nepodařilo se mu to. Jižní pól - čtyři týdny před příchodem Scottovy výpravy - byl dosažen norskou expedicí, kterou vedl tehdy světoznámý polárník Roald Amundsen. Scott a jeho muži našli na tom konci světa Amundsenův opuštěný stan a v něm Amundsenovo rukou psané vzkazy o dosažení pólu.
Na zpáteční cestě v mrazivé několikadenní vichřici zabloudili, nemohli najít své skladiště a všichni v té děsné zimě zahynuli. Záchranná výprava, která jim šla naproti, nalezla ve stanu, potrhaném od vichru, jenom jejich zmrzlá těla.
Posloucháš mě nebo jsi usnula? Ne? Neusnula? Víš co? Táta ti bude za chvilku telefonovat, že s maminkou dorazili do porodnice, tak tenhle hovor ukončíme. Jestli Tě zajímá, jak jsme si hráli s Arnim na kapitána Scotta, přejdi si k počítači a zapni si skype, já ti to dopovídám.
"Arni" se říkalo ve škole Arnoštu Berkštajnovi. Berkštajn byl můj spolužák. Holkám ze třídy se líbil a volaly na něj Arníku. Byl menší než já, kudrnatý, černovlasý, oči jako dva uhlíky, mrštný jak veverka, chytrý jak šimpanz. Všichni z naší čtvrté Á věděli, že je Žid po tátovi - teda půlžid, Halbjude... Věděla to i třídní učitelka Donáčková. I ředitel školy Habán... Na prosbu Arniho matky nechali jejího synka chodit do školy tak jako jiné, nežidovské děti. Pan ředitel pravil, že to je sice od německých okupantů zakázané, ale že Baldice jsou venkov, od úřadů velice vzdálený venkov, zkrátka: prdel zakopaná, a že on, ředitel školy, neví, proč by Arnošt Berkštajn, takový príma kluk, měl sedět doma. Vymýšlel by všelijaké darebačiny, že ano, známe své Pappenheimské, dodal s úsměvem pan ředitel školy Habán.
Dívám se dnes na tu dobu zpětně a uvědomuju si, že ředitel Habán byl vlastně hrdina. Tichý hrdina! Nebyli takoví všichni, kdepak!
Arniho maminka pracovala na poště jako telegrafistka. Evičko, ty víš, co to je, když se řekne "telegraf"? Ano? Tos mě tedy potěšila. Ptáš se, jak to bylo dál... Když Arnoštova tátu zavřeli Němci - jako všechny Židy tenkrát - do Terezína, poštmistr Kulda pravil:
"Berkštajnová, Berkštajnová...Abysme neměli na poště malér s gestapem... S takovým ménem nemůžete pracovat na tak důležitym place." A tak v seznamu zaměstnanců z paní Berkštajnové, telegrafistky, udělal pan poštmistr Kulda paní Horskou, uklizečku. Co bylo gestapo?... Německá státní policie, která během války zavírala každého, kdo se Němcům znelíbil. Gestapa se každý bál - slyšelas něco o Lidicích? O lidických dětech? To by bylo zase jiné a velmi smutné povídání, necháme to na léto. Nebo si to najdi na internetu... Ve čtvrté třídě je na takové řeči asi brzo.
Arni a já jsme byli kamarádi. Seděli jsme spolu v jedné školní lavici, dělili jsme se o svačiny. Napovídal mi při němčině a já jemu při počtech. Napovídat se ve škole nemá, jasně - u kamarádů to neplatí, víš? Při náboženské výchově, když jsem byl vyvolán a zkoušen z modlení, předšeptával mi Otčenáš a Zdrávas Maria, milosti plná - Arni měl totiž paměť na všechno, co se dalo číst.
Deník kapitána Scotta přečetl za odpoledne, večer mi knihu vrátil a nabádal moji matku, aby upekla své známé dobré sušenky, ty vánoční, vykrajované z těsta, rozváleného na tenkou placku. Mne zasvětil do svého velkého plánu: Zítra, pravil, je sobota, ve škole dopoledne máme zpěv, kreslení a zeměpis. Hned po poledni vezmeme sáňky a vypravíme se i se zásobami sušenek do Antarktidy! Jako Robert Falcon Scott a jeho druzi. Na rozdíl od Scottovy výpravy na sněhových pláních nezabloudíme. Naše expedice se šťastně od jižního pólu vrátí. A napíšeme o svých polárnických zážitcích deník.
Moje maminka nejenže žádné pečivo pro nás, polárníky, nepřipravila, ale dokonce se jí nezamlouval ani plán výpravy. "Všimni si," řekla mi tenkrát v pátek před spaním, "že s malým Berkštajnem nekamarádí nikdo, akorát ty." Ono to tak skutečně bylo: ve škole jsme byli všichni dohromady jedna parta a v hloučku dětí se Arni choval jako nenápadný, obyčejný kluk, který je oblíbený: nevytahuje se, umí napovídat, nežaluje. Ze školy chodil Arni sám nebo se mnou, měli jsme společnou cestu. Berkštajnovic domek stál ve stejné ulici jako náš. U Berkštajnů jsem byl jen jednou. Můj otec - to byl tvůj pradědeček, chápeš? - prohlásil, že proti Arnoštovi a jeho mamince nic nemá, ale pan doktor Berkštajn? To byl přece Žid. Člověk musí být opatrný, časy jsou zlý... Lítat s Arnim venku, hrát na Koterovic louce hlavičky s tenisákem, v zimě spolu chodit sáňkovat a o letních prázdninách s Arnim a ostatními kluky skákat u mlýnského jezu do hloubky - to mi doma dovolovali - ovšem navštěvovat se? Ne - návštěvy ne!
V té únorové, slunečné, zasněžené neděli jsme se vydali k našemu jižnímu pólu, to jest k zalesněnému návrší zvaném Rohatý vrch. V létě se tam jde půl hodiny, vede tam polní cesta, vine se mezi loukami a polnostmi, projde se úvozem a přes lávku nad potokem. Pak se musí ještě lesem; zbytek cesty se promění na pěšinu v borůvčí, až pocestný stane před skalním útesem se dvěma špičatými vrcholky, to je Rohatý vrch. Řekl jsem půl hodiny chůze - ale v létě, v červenci! V závějích na široširé zasněžené pláni se šlo polárníkům těžce, brzy ztratili trasu oné polní cesty a táhli sáňky nazdařbůh. Zdálo se, jako kdyby tmavý les před námi se od nás vzdaloval než přibližoval. Sáňky se zařezávaly do hlubokého prašanu, tažné řemínky tvrdly pod mrazivým větrem, který se nenadále zdvihl od západu. Slunce nízko nad Rohatým vrchem posílalo na sněhovou pokrývku dlouhé a studené stíny.
Kapitán výpravy Arni rozhodl, že si odpočineme. Uprostřed polí jsme si sedli na sáňky, já jsem prostřel na závěj utěrku s červenými a bílými čtverečky, zapůjčenou z naší kuchyně, a na tento pomyslný stůl jsem položil dva dlouhé krajíce chleba. Doma jsem je ukrojil přes celý bochník. Arni vytáhl z kapsy kabátu papírový sáček a řekl: Vezmi si, ale jen jeden! Nahmátl jsem cosi malého, studeného, hranatého - kostky cukru! Ukousnout si ze suchého, měkkého krajíce a ke chlebu chroupat cukr... Dodnes považuji tuhle směs za pravou polárnickou, výživnou stravu - kam se hrabe Amundsen se svým pemmicanem.
Pro zbylé kostky cukru bylo vybudováno ve sněhové závěji nad polní mezí pohotovostní skladiště, hromadu sněhu nad ním označovala moje červenobílá utěrka, povýšená na signální vlajku. Stavba skladiště byla zdlouhavá, bylo nutno pomýšlet na návrat. Arni navrhoval, aby okolní modrobílá pustina, rozprostírající se od našeho stanoviště směrem na západ až k lesu, navždy nesla název Země Arnoštova. Namítl jsem, že jsem poskytl expedici sáně, vlajku a chleba; zasloužím si proto nejmíň stejné ocenění jako Arni. Nakonec - jak v takových případech se říká v dějepise - došlo k dohodě: námi objevený prostor nechť se nazývá Země kapitána Scotta.
Táhli jsme spolu naše sáňky zpátky po staré stopě, ztrácející se ve sněhu. Vraceli jsme se podobni našemu vzoru, statečnému kapitánovi, a byli jsme nadšeni. Tak nadšeni ve svých jedenáctiletých srdcích, plných touhy po dobrodružství, po nesmírných dálkách, po nehynoucí slávě, jsme nikdy předtím nebyli... Prsty zábly, v botách mokro, tváře pálily od studeného povětří, na hlavě čepici na uši...
Až do té chvíle to byla hra. Motory dvojtrupého lockheeda jsme zaslechli, až když se pověstná stíhačka s americkou bílou pěticípou hvězdou a s kulomety na křídlech přehnala nad námi. Přelety amerických stíhaček byly v té době nad Baldicemi všedním, skoro každodenním jevem. Jejich piloti mířili na vlaky, na lokomotivy, na cisternové vagony, na všechno, co se na železnici hýbalo, na všechno, co by mohlo posloužit německé vojenské síle, aby se ještě zmohla na nějaký poslední odpor před svou konečnou porážkou.
Pozorovali jsme letadlo, jak letí pryč. Věděli jsme, že je na hlídkovém letu, že se bude zmenšovat a zmenšovat, motorový řev se změní na vrčení hlídacího psa...
A najednou - místo spokojeného vzdáleného bručení - jekot a hvízdot - - na tmavomodrém nebi bez obláčku - v slunci zářící stíhačka se vrací! Přiletěla, naklonila křídla do zatáčky a řítila se dolů, na Zemi kapitána Scotta. Na jaký cíl? Viděl pilot dva nepřátele na sněhu? - Vyrovnal střemhlavý let a letěl nízko nad lesem - rovnou na nás. Arni vykřikl: K zemi! Lehni si! Zaryli jsme nosy do sněhu. Bude střílet? Nebo chce přistát a chytit dva zajatce? Motory nad námi začaly zase kvílet, letadlo se vyhouplo znovu do výšky. Vstal jsem - vlastně jsem ve sněhu si stačil jenom kleknout. Arni zůstal ležet na břiše, začal vzlykat. Pilot vedl svůj bojový letoun do zatáčky a prudce dolů, jako by chtěl kulomety přesněji zamířit na moje sáňky. Vytáhl jsem z kapsy tu červenobílou vlajku, vypůjčenou od maminky, a začal jsem s ní mávat. Letadlo prolétlo nizoučko nad námi jako blesk, s takovým rámusem, že uši bolely. Arni si také ve sněhu kleknul. Dívali jsme se za letadlem. Letí jinam, řekl jsem, neboj se. Arni ukázal na stíhačku: Podívej, křídla! Kýve s nimi ze strany na stranu!
Pilot opravdu nakláněl stíhačku několikrát vpravo a vlevo. Jako kdyby nám těmi křídly chtěl zamávat a vzkázat: Žádný strach, kluci! Brzy bude konec téhle krvavé, hrozné, pitomé války!
Cukr? Zůstal, Evičko, ve skladišti pod sněhem... Přišla obleva, rozpustil se dřív, než jsem se vypravil znovu do Země kapitána Scotta. Arnošt Berkštajn? Arni? Ne, s Arnim jsem tam už nikdy... Přestal chodit do školy. Ztratil se mi z očí. Paní Berkštajnová u nás v kuchyni plakala, pak se odstěhovala. Ano, vím, co se mu stalo - to je úplně jiné vyprávění, víš? - Halo, Evuš, jsi tam ještě? Hele, teď mi přišla od tvého táty dobrá zpráva. Ty vado, výborná zpráva! Táta jede domů, připrav se, za půlhodinky je doma. Maminka tě pozdravuje, už je jí dobře. Za pár dní dostaneš bezva dárek - máš bratříčka. Padesát centimetrů... Co říkáš? Jo, správně, nula celá pět metru. Seš moje chytrá Evuška. Píšu ti jedničku.
Robert Falcon Scott (1868 - 1912), anglický polárník, dosáhl jižního pólu Země 18. ledna 1912. Kapitán Scott i jeho druzi, kteří ho na putování k pólu doprovázeli, zahynuli v Antarktidě na zpáteční cestě.
© Petr Kersch, Děčín, leden 2010
