Tahle žurnalistka vypadala spíš jako striptérka, která začla dost neobvykle odspoda místo seshora, a to v onu chvíli, kdy si přehodila nohu přes nohu a tím se rozevřel vysoko sahající rozparek sukně.

„Tak vy jste si vymyslel kološneky,“ řekla oznamovacím způsobem, místo aby se jako reportérka otázala a před hubu mi strčila krabičku s nahráváním.

„Můžete to zvratný zájmeno škrtnout?“ zeptal jsem se zdvořile do krabičky.

Reportérka se podívala nechápavě.

„Škrtněte slovíčko si. Nikdy si nic nevymýšlím.“

„To není zvratné zájmeno, to vaše si,“ řekla suverénně.

Že by to „si“ nebylo zvratným zájmenem? Jsem spíš na biotechnologie, než na gramatiku. Mé namyšlené superego se malinko přiscvrklo, reportérka to poznala, a vrátila se ke svému výroku, ale pro jistotu bez onoho si:

„Vymyslel jste ve službě kološneky.“

„Nevymyslel. Zkonstruoval. A nikoliv ve službě.“ Mé superego opět narůstá, ba přímo nabobtnává. Pro popis jeho pohybu bych měl užít Lagrangeův souřadnicový systém, a v tom si, reportérko, ani neškrtneš.

„To se dá konstruovat? Kološneky?“ zeptala se prvně během hodinové reportáže.

„Musím konstruovat kombinovaný zvířata. To je moje poslání.“

„Jak konstruovat?“ vydechla udiveně. „To nebyla náhoda?“

Zřejmě ji ve škole překrmili teoriemi náhodných mutací. Začal jsem o organizaci homeboxových genů n-té třídy a snažil jsem se vysvětlit sekvence nukleotidů. Přestávala být udivená a znuděně poklepávala blokem o svá kolena a rozparek se tím pádem posunoval výš a výš, až to začalo být nezajímavé. Koho by dnes zajímal pupík?

Koho by zajímala homologie homeodoménových sekvencí? Řekla si o text a já jí dal rukopis článku, který mi vrátili z vědeckého žurnálu, připadal jim moc populární. Přelítla první stránku a zeptala se, jestli by se to nedalo říct trochu jinak.

„Dalo,“ odpověděl jsem do nastaveného mikrofonu a vzal jsem pytlík se slepenými tvrdými bonbóny. „Vemte si, ten fialový uprostřed je větrový.“

„Větrový já ráda,“ řekla, a vyloupla si právě ten fialový. Zdálo se mi, že oživla tím přechodem z genů do normálního života.

„Takhle vylupuju taky geny, místo fialovýho dáme třeba růžový a pak do toho pustím pulzy z encefalografu.“ A bylo po oživnutí. Jenže práce je práce, a tak se zeptala:

„Čí to byl mozek s těmi pulzy?“

Ocenil jsem, že ví, která bije, když je řeč o encefalografu, dost možná si pamatovala z nějaké dřívější reportáže řecké enkephalos = mozek a teď byla lačná mého příběhu o konstruování, o náhodě, která byla i nebyla. Začal jsem tedy vyprávět:

Pulzy byly z mozku konstruktéra, který řídil vývoj ve Škodovce. Chtěl jsem šneky zkombinovat s něčím technickým. Dokonce jsem měl určitou představu, s čím bych šneky kombinoval. Jen tak, z hecu. A konstruktér byl mým kamarádem a nezkazil žádnou srandu a tohle mý experimentování považoval za pouhopouhou srandu. Jenže nebyl soustředěnej, myslel na narozeniny svý ženy a na kytku, kterou ještě musí koupit, a mně se pak v laboratoři líhli šneci s kytkou místo ulity, a ty kytky si ti mí šneci vzájemně požírali, takže jsem vyrobil šneky kanibaly.

„Člověče, soustřeď se!“ okřiknul jsem tehdy kamaráda.

„Však jsem se soustředil,“ ohrazoval se. Při následujícím sezení měl šílenej hlad a když jsem mu nasazoval přilbu encefalografu, představoval si, co si dá k večeři, a mně se potom za pár dní líhli šneci s řízkem na zádech.

„Příště se pořádně nažer, než přijdeš,“ zatelefonoval jsem mu, „ať mi nekazíš experimenty.“ Poslech mě, přišel nacpanej a oči se mu klížily. Výsledkem byli šneci s postelí na zádech. Zase jsem mu vynadal.

„Už nikdy nepřijdu, už toho mám plný zuby, a kromě toho mám moc práce,“ odmítl mý další pozvání k dalšímu výzkum-ničení.

„Klidně si opublikuj ty svý kanibalský šneky i s postelí na zádech, ale mě vynech,“ křikl vztekle a prásknul telefonem. Znovu jsem ho zavolal.

„Nestojím o publikaci. Poď konečně vyrobit závodní šneky Škoda, bude to bomba a budeš v balíku. A bez námahy. Jen se uvolni a mysli na ty svý autíčka.“

„Jo v balíku. Když dělám v konstrukci Škodovky! Budu leda nezaměstnanej. Škodovka mě vyhodí. Konkurence se potrhá smíchy. To bude reklama. Škodovka značky ŠNEK. Šťouralové uvidí ve značce zkratku názvu Škodovácká Nová Ekologická Krávovina.“

„Můžeš zůstat inkognito,“ umlouval jsem ho. „Bude to, jako bys seděl v minulým století malířovi modelem. Abys přitom sezení neztrácel čas, tak si vem práci s sebou.“

„Nevemu.“

Přesto přišel, zvědavost ho hnala. Práci si přines, byly to dvě flešky. Jednu jsem hned připojil k počítači a hned zíral na změť barevnejch čar na monitoru.

„S čím si to proboha hraješ?“

„Nehraju. Vymýšlím ozdobný disky.“

Můj kamarád konstruktér teď měl automobilových kol plnou hlavu. A tak se vylíhli kološneci. S překrásnými ozdobnými disky. Až budu za chvilku ve službě, budou pode mnou jezdit už jen samí kološneci. Vytlačili automobilovou dopravu na vedlejší silnice.

„Ve službě?“ zeptala se reportérka, když vyslechla a když si nahrála můj příběh. „Ve službě snad konstruujete svá strojozvířata.“

„To by mě neuživilo. Jsem obyčejnej vědec. Vydělávám si po práci službou.“

„Službou?“

„Jo, službou. Pro radnici. Mám článkovitý dlouhatánský tělo, vyrobil jsem si ho, a s tím tělem dělám pěší lávku nad dálnicí. Moc dobře platí, ta naše radnice. Na služby má neomezený fondy. A užiju si. Chodí po mně milenci, pozorují kološneky pod sebou, často se zastavují a dělají vám věci...“

„Se mnou byste to taky moh? Teď, před službou?“

„Co moh?“

Než jsem se stačil zeptat podrobněji, jestli má na mysli to, co dělají milenci na mých zádech, když jsem pěší lávkou, řekla:

„Jako s tím vaším kamarádem a s těmi šneky?“

Snažil jsem se potlačit zklamání, rozparek na sukni byl zase tam, kde má být, a tím probouzí mužskou fantazii, a já bych klidně řekl, že bych to s vámi mohl dělat, jako ti milenci. Jenže takhle otázka nezněla, a tak jsem jen šeptl:

„Zkusím to.“

Jak to dopadlo, přečtěte si z její reportáže:

Do ruky mi zabodl dvě elektrody. Sám si nasadil na hlavu něco jako závodní přílbu Formule 1. Taky to mohla být přílba pro snímání virtuální reality. A pak se začaly dít věci. Na ukazováku pravé ruky mi vyrostla muchomůrka. Na levé ruce mi mezi prsty narostly plovací blány. Nejdřív jsem nevěděla proč. Pak mi to došlo. Nejdřív se díval na můj červeně puntíkatý deštník a potom na obraz Panny. Nikdy jsem netušila, jakých asociací s panenskou blánou je schopen genetický konstruktér. Puntíkatý deštník a muchomůrka, to se odvodí snadno, ale obraz panny - představa blány a realizace jako blány plovací, to je pro konstruktéra velice nadsazené, na to by ani básník-ožrala nepřišel. To mi snad nikdo ani neotiskne. Přitom ta oběť. Píšu teď jen čtyřmi prsty na jedné ruce, jde to strašlivě pomalu. Prý to nejde odkódovat. A naděje na otištění mé reportáže je nulová. Kdo by tisknul reportáže o konstruktérech s fantazií přesahující představivost básníků!

Pokaždé když přecházím po lávce pro pěší nad dálnicí, podívám se, jestli ta lávka není tvořena článkovitým tělem našeho genetického konstruktéra.

A jak k tomu svému žížalímu tělu přišel? Zachoval se jako humanisté-lékaři v minulém století, když zkoušeli nové léky sami na sobě. Při svém prvním experimentu seděl na zahradě, do ruky zapíchnuté elektrody, na hlavě přílbu. Naneštěstí bylo po dešti a na cestičku vylezla žížala, přímo do jeho zorného pole. Možná to ani nebylo neštěstí. Jisté je, že se z toho už nevyvlékl, článkovité tělo mu zůstalo. Jinak to je fešák fešný, jen holt to žížalí tělo. Jenže jako lávka pro pěší je od magistrátu slušně placený. Dostává prémie i z mýtného. Jako vědec by třel bídu.

Naučení (žížalám a šnekům):

Nelezte do zorného pole lidí, nechcete-li skončit hrůzným lidským osudem.

Ilustrace U.G. Sato