Po sydneyské olympiádě v roce 2000 jsme se vrátili s ženou do Sydney. Já vím, zní to divně, že jsme na olympiádu nezůstali, ale tou dobou jsme už měli náš sydneyský dům prodaný a já nechtěl zažívat dopravní zmatek, který musel s návštěvníky olympiády přijít. Přišli jsme tak nejen o nádherné sportovní výkony, ale hlavně o přátelské vztahy, které se prý za olympiády objevily. Nejen mezi sportovci, ale i mezi sydneyskými občany a návštěvníky, kteří na olympiádu přijeli. Prý to byla nejpřátelštější olympiáda v historii a my se na to dívali v televizi z druhé strany zeměkoule....

Po návratu do Austrálie jsme se nastěhovali k dceři do Orchard Hills. Její dům byl ovšem jen jednoložnicový, ale za ním byl obrovský shed (stodola), kde kdysi původní majitel třídil brambory, a tam jsme bydleli my v malém karavanu, který se do shedu krásně vešel. Co vešel, takových karavanů by se do shedu vešlo třicet! Bydleli jsme zde až do listopadu, kdy jsme se odstěhovali za synem do Townsville.

V shedu nám bylo krásně, byl zde neustálý stín a ten byl v tom roce náramně zapotřebí, protože bylo horko. Také tu byl klid, který "rušily" jen vlaštovky, které si pod plechovou střechou udělaly hnízdo. Jelikož v něm měly mladé a musely je krmit, nebyla v shedu ani moucha! Jeden den se udělalo opravdu horko, skoro jako ve Fitzroy, a bylo přes čtyřicet. V hnízdě pod plechovou střechou to muselo být opravdové peklo a mladé vlaštovky vyskákaly ven. Byly tři, ale létat ještě neuměly. Ze tří ten pád přežila jen jedna. Dali jsme ji do krabice od bot bez víka a kapátkem ji napojili. Vodu vzala, ale s jídlem to bylo horší. Ať jsme zkoušeli cokoliv, včetně míchaného vajíčka, nebrala nic.

Prozatímně jsme krabici uložili na střechu karavanu kam jsem dosáhl a nechali vlaštovku tam. Z krabice vypadnout nemohla a já jen doufal, že její rodiče převezmou krmení, ale to se nestalo. Staří se sice drželi poblíž a většinou posedávali po trámech okolo jako kdyby nás pozorovali, ale přiblížit se k mladé v krabici se neodvážili. Mezitím má vynalézavá žena přinesla z obchodu pro zvířátka (pet shop) krabičku usušených much. Ty jsme rozmočili ve vodě a vzniklou kaší vlaštovičku krmili.

Tak to šlo skoro čtrnáct dní za neustálé pozornosti obou rodičů. Ptáček sílil a mocně třepal křídly. Věděl jsem, že zanedlouho z krabice vyskočí, a tak jsem jej vyndal sám a nechal na stříšce jen tak. A stal se zázrak. Jakmile krabice zmizela, oba rodiče se přestali bát a převzali krmení. Často spali na stříšce všichni tři. Mladý ptáček pak začal experimentovat s létáním. Museli jsme jej hlídat, protože dcera měla dva psy, z nichž ani jeden neměl porozumění pro naše pokusy s rozvíjením mezidruhových vztahů. Jakmile vlaštovička přistála na zemi, musel jsem ji rychle chytit, zvednout a znovu posadit na stříšku, kam za ní psi nemohli. Ti ovšem pomáhali, aniž by o tom věděli. Zejména v noci přišli vhod, protože spali u karavanu a žádná kočka nebo jiný dravec se ke karavanu nemohl ani přiblížit!

A pak to přišlo. Jednoho dne vlaštovička nejen, že nepřistála na zemi, ale naopak vzlétla a obrovskými vraty u stodoly vyletěla ven. Rodiče za ní. Od té doby se v shedu neukázaly. Občas jsem kolem domu a shedu sice uviděl prolétnout vlaštovky, ale nikdy jsem si nemohl být jistý, jestli to jsou ty naše. Jen žena je jednou přistihla, když věšela prádlo, jak si tři vlaštovičky sedly na šnůru vedle a pozorovaly ji. Záviděl jsem jí to.

Asi za týden však přiletěly tři vlaštovky k nám do shedu. Sedly si na trám nad karavanem a začaly švitořit. Chodil jsem kolem dokola a pozoroval je. Nezdálo se, že se mne bojí. Žena rychle přinesla vodu v misce a já jsem ji dal na střechu, ale ptáci se nenapili, ba ani neslétli na stříšku. Ještě chvíli švitořili a pak třikrát oblétli karavan i nás a vylétli vraty ven. Pohlédl jsem na ženu a ta měla slzy v očích. Pochopil jsem. Věděla to, co jsem tušil i já. Přišli se rozloučit a poděkovat!

Olympiádu jsme teda promarnili, ale přesto bych se hádal, že jsme zažili něco, čím se nemohou pochlubit ani olympijští vítězové!