17.4.2021 | Svátek má Rudolf


POVÍDKA: Viktorie

20.9.2006

Vysavač hlučel. Motorek byl hodně vyběhaný. Sběrače jiskřily, jiskry se míhaly pod mřížkou. Sací hadice občas vyklouzla z nasazovací díry a Konstantin chvilku luxoval koberec v ložnici naprázdno. Teď se to stalo zas.

"Pozná se to podle zvuku," vysvětloval Arnoštovi, "začne řvát o půl oktávy níž a smetí zůstává najednou ležet." Konstantin překřikuje rámus a zasouvá nástavec hadice zpátky kam patří.

Arnošt stojí v otevřených dveřích mezi ložnicí a předsíní. Dívá se na dvě postele, mezi kterými je židle, dřevěná židle bez polstrování, s prohnutými nohami a půlkruhovým opěradlem, opěradlo se opírá o zeď a židle slouží jako noční stolek. Postele jsou ustlané, přehozy na nich jsou ze stejné vlněné látky, s červeným a černým kostičkovým vzorem, jsou shodně položeny a mají okraje zastrkané pod matraci. Zadní stěna ložnice je volná, protože Konstantin odstavil prádelník a luxuje za ním. Nad prádelníkem visí reprodukce van Goghova známého obrazu: Slunečnice jako by se vykláněly z jednoduchého hladkého rámu a chtěly připomenout svůj originál, který se Viktorii předloni tolik líbil v Tate Gallery. U protější zdi stojí vysoké obdélníkové zrcadlo. Je trochu nakloněné dopředu; Viktorie - kdyby před ním stála - viděla by se téměř celá a kdyby ustoupila o krok, mohla by spatřit své kotníky, dokonce i prsty, prsty by měly červeně nalakované nehty a vykukovaly by z letních sandálů.

Žádná žena v ložnici nestojí. Jsou zde dva mužští, mladší se jmenuje Konstantin a právě se zabývá úklidem bytu, starší je Arnošt, a ten vyzývá Konstantina, aby nechal úklid úklidem, chce mu říct něco důležitého. Chtěl mu to povědět hned, jak přišel, ale v tomhle kraválu se nedá mluvit o ničem. Konstantin Arnošta neslyší z téhož důvodu - hučení vysavače je opravdu nadměrné - zdá se, když se nad tím zamyslíte - jako kdyby Konstantin ani nechtěl od Arnošta nic slyšet, a je tomu tak, na huňatém, černém koberci neleží ani smetíčko, ani nějaký dlouhý světlý vlas nebo kudrnatý, zlatistý chloupek, a v rohu, kde se obě zdi setkávají s podlahou, Konstantin šmátrá hubicí vyssavače po jakýchsi neviditelných pavučinách.

Arnošt jde podél přívodní šňůry a vytáhne zástrčku šňůry ze zásuvky; vysavač zkomírajícím bzučením přechází do posledního šepotu, Konstantin se ohlédne, protože úklid není hotov, neuklidil dosud pod postelemi a u květinového stolku vedle dveří.

"Stantine, přestaň, prosím tě, musím s tebou mluvit. Vážně."

Konstantin přikyvuje, Arnoštovi vyhoví, vždyť je otcem Viktorie, kdyby byl Konstantin s Viktorií oddán, mohl být Arnošt tchánem. Konstantin by mohl říkat Arnoštovi tatínku. Takové oslovení je pěkné, Konstantin si uvědomuje, že slova tatínku nebo táto nevyslovil nikdy, ani jako malé dítě, ti druzí táty měli, ale on, Kosťa, měl jen matku, která...

"Stantine, sedni si, něco ti povím."

Konstantin sedí v kuchyni u jídelního stolu. Nabídl Arnoštovi sklenku citronového džusu, ale Arnošt nechce žádné pití, ani minerálku, ani mléko, ani nechce ochutnat keksy, rozložené do vějířku na porcelánové misce s modrým lemováním - Arnošt nechce nic. Přeje si říct Konstantinovi něco velmi důležitého a pak velmi rychle odejít; jak se říká lidově: vypadnout. Konstantin tohle zná. Vždycky, když lidi mají na srdci něco důležitého nebo něco, co za důležité považují, pospíchají, aby se zbavili svého břemene co nejdřív, protože důležité záležitosti bývají většinou smutné nebo trapné, a tak tomu bude i nyní, protože veselého poví Arnošt Konstantinovi dnes málo. Arnošt chce Konstantinovi sdělit, že Viktorie zamýšlí od Konstantina odejít. Na tom by nebylo nic mimořádného, Viktorie občas mívala takové nápady; žádný vzkaz nezanechávala, vrátila se za dva, tři dny a nic nevysvětlovala, Konstantinovy otázky přecházela mlčením a výčitkám čelila nadávkami a vulgárními posunky. Není žádná manželka, může si dělat co chce a jestli se Stantinovi její výlety nelíbí, ať jí - Viktorii - prdel políbí. Gesto, kterým svůj výrok doprovodila, bylo jednoznačně hodně sprosté.

Konstantin ví, že tentokráte je situace mnohem vážnější. Nedávno ze šatníku začaly mizet Viktoriiny šaty. Poznal to lehce, sám je denně prohlížel, počítal, čichal k nim a rozvěšoval na ramínka. Zmizely i ty hedvábné tmavomodré, s dlouhými rukávy, u kterých Konstantin nestačil odpárat kousek bílého tkalounu se značkou čistírny.

"Stantine, musíme si promluvit o Viktorii. Prosím tě, pochop, jsem její otec!"

Ano, nezmizely jen ty hadříky, jak jim Viktorie přezdívala, taky zmizely dva svetry, zimní prošívaná bunda s péřovou vložkou, bizamový kožich, který dostala vloni k Vánocům, z prádelníku se ztratila dvě dlouhá kombiné, nosila je pod koktejlky a pod večerní krajkovou sukni, chybějí několikeré kalhotky, například ty nohavičkové ze starorůžového atlasu, a též to překrásné body z vyšívaného červeného sametu, s řadou patentků na zadním dílu a se dvěma patentky na rozkroku. Boty: chybějí nejmíň čtyři páry lodiček, i když nebyly všechny vyčištěné, nějaké sportovní obutí a turistické boty, které Konstantin chtěl odnést do správkárny. Ze šperků v přihrádce pod zrcadlem chybí taky lecos - pravda, nebyly to drahé věcičky, spíše cetky, suvenýry z cest - korále z tržiště v Dubrovníku, prsten z nepuncovaného zlata a s bleděmodrým akvamarinem v barvě Viktoriiných očí, který Viktorie usmlouvala v malém vetešnictví na Montmartru za ulicí Custine. Pryč byla i velká stříbrná brož, uprostřed byl žlutozelený jaspis černě žilkovaný; tu brož věnoval Konstantin Viktorii při jejích dvacetinách, byla to památka po Konstantinově matce. Řekl tenkrát větu, kterou Viktorie se smíchem opakovala vždycky, když si brož připichovala: Ve vatičce, v krabičce, stýskalo se babičce.

"Stantine? Viktorie bude teď nějaký delší čas pryč."

Konstantin cítí své srdce, jak bije prudčeji. Hrne se mu krev do tváří, potí se na čele a na zátylku, je tu jeden z horečnatých návalů, které v poslední době pociťuje. Začínaly uprostřed noci. Budil se, bezradný a sám v ložnici vedle vychladlého Viktoriina lůžka. Rozsvítil noční lampičku a hleděl na zpocený obličej rozcuchaného člověka, na vyjeveného muže v pyžamu, budík ukazoval půltřetí, jindy se stalo totéž v půldruhé, poslední týdny spal opravdu mizerně. Raději vstal, přistihl Viktorii v kuchyni, jak telefonuje nebo odesílá mobilem nějakou zprávu. Když se zeptal, neodpověděla mu, natáhl si tedy přes pyžamo montérky a začal v kuchyni poklízet. Přerovnal na poličkách hrnečky, pod každý šálek vsunul správný podšálek - kdysi je zespodu očísloval tužkou na značení porcelánu - a natočil ouška, aby směřovala v přibližně stejném úhlu na stejnou stranu, nejlépe vpravo. Čajový servis kupovali společně, Konstantin si ten den pamatuje, byl to ten den, kdy se Viktorie rozhodla, že se k němu nastěhuje. Podšálky pod šálky! smála se Viktorie, jemu připadal ten porcelán jako symbol jejich vztahu, šálky i talířky byly něžné a vzájemně se doplňovaly, doufal, že to tak bude i s Viktorií, vypadali oba tak svěží, čistí... Věřil, že k sobě patří.

"Stantine, nechej ty talířky být. Viktorie mi napsala... Zanechala vzkaz... Tadyhle..."

Konstantin pouští horkou vodu do kuchyňského dřezu, bere houbu na mytí nádobí a chystá se, že znova umyje talíře, které včera večer už umyl, nepamatuje si to, připadají mu mastné, upatlané od špinavých rukou, nakonec na tom přece nezáleží, výsledek je stejný, talíře jsou čisté a zbývá je srovnat do příborníku, v přesném zákrytu, jeden na druhý.

Konstantin ví, co Viktorie vzkázala.

"Stantine, ona vzkazuje, že odchází. Nevrátí se, protože to tady s tebou nemůže vydržet. Je tu stísněná a - rozumíš mi? - musí odsud pryč. Byls na ni vždycky hodný, to vím i já. Byl jsi k ní pozorný, Stantine, velice pozorný. Jak tys o mou dceru dokázal pečovat! Řekla mi jednou: Táto, připadám si u Stantina jako princezna ve vatičce. Stantin je moc slušný a pořádný, je na něj spolehnutí, vždycky víš předem, co udělá. U něj má každá věc své trvalé místo. Jako by každá věc měla na sobě cedulku, kde je napsáno odkud je, kam patří, v jaké poloze má být uložena... Tak tohle mi řekla, Stantine. Víš, já ti moc nerozumím, nechtěl jsem se nikdy mezi vás dva plést... Nerozumím tolika věcem... Jsem starý a nemocný... Ale na druhé straně - Viktorie není nějaká věc, Stantine, nějaký umytý talířek nebo sklenice, ona nechce mít cedulku na krku... Takže radši odešla, Stantine. Navždycky."

Konstantin si myslí o Viktorii svoje. Malicherný puntičkář? Protivný pečovatel? Pouhé záminky! Divadlo, přetvářka, drzé komediantství. V hádkách se Viktorie přetvařovat zapomínala - Konstantin byl pro ni nedomrlý vychrtlík, plešatec s tenkýma nohama, plnýma křečáků. A mezi těma nohama? Čůráček chudáček - půlhodinový hendžob by mu nebyl nic platný! Kdyby na Konstantina vychrstla nočník, nedivil by se. Ptával se: mohla by sis vzpomenout na nějaké pěkné chvíle? Mohla by - bylo jich dost a dost - ale nechce. Stala se z ní mrcha.

"Poslyš, Stantine. Franz - znáš nějakého chlapa, který se jmenuje Franz?"

Konstantin se teď podobá člověku naslouchajícímu vzdáleným bubnům.

"Stantine, dnes ráno jsem dostal na svůj mobil zprávu. Viktorie mi sděluje - tadyhle jsem tu zprávu uložil - mohl bych to přečíst, ale umím to zpaměti, četl jsem to nejmíň stokrát... Nešťastná Viktorie...

Konstantin tu zprávu zná. Napsal a odeslal ji z telefonu, který patřil Viktorii. Měla ho v kabelce. Napsal:

Jedu na letiště. Píšu ti ve spěchu. Čeká na mne Franz. Poletíme pryč, kam - nevím, nechávám to na Franzovi. Hlavně, aby to bylo daleko. Sbohem, táto. Tvá přešťastná Viktorie.

Jméno Franz? Nebylo moc času na rozmýšlení. Ke jménu Viktorie se zdálo přiléhavé. Arnošt předčítá zprávu z maličkého displeje. Čte nesouvisle, zakoktává se. Je rozrušený a nadto, vidí špatně, zapomněl brýle. Nějaký nepořádek mu nevadí, Arnošt není z těch pořádkumilovných. Vloni o dovolené v Dubrovníku musel Konstantin po Arnoštovi umývat vanu. Viktorie si to tak přála. Arnošt neuměl dobře plavat a nerad se potápěl, nekoupal se tedy ani v moři, ani v sladkovodním bazénu, koupal se ve vaně. Zato Viktorie se potápěla snadno. Ve vaně doma to zkoušela mockrát. Nechala si od Konstantina napustit vanu teplou vodou, naučila ho přidávat správné množství pěnotvorného přípravku a když se usadila v lázni, třepetala dlaněmi ve vodě a vytvářela pěnu. Měla ráda hodně pěny, hodně voňavé pěny, a když načechrala hodně pěny, schovávala se pod ni, vždycky se pořádně nadechla, potopila se celá a vydržela tam dlouho, půl minuty, třičtvrtě minuty, někdy i déle. Stačilo nahmátnout pod vodou kotníky, povytáhnout a držet Viktoriina lýtka nad vodou. Pokoušela se osvobodit se, několikrát chtěla kopnout do vzduchu, Konstantin měl co dělat, aby kluzká lýtka udržel nad vanou, přes okraj šplíchala pěna. Najednou zaslechl zbytky vydechnutého vzduchu, potom se nadechla té své voňavé pěny; trval na svém a držel štíhlé, mokré nohy ve výšce do té doby, než se zpěněná hladina utišila. Když kotníky pustil, klesly bezvládné nohy nazpět do lázně s mohutným plesknutím, cákanec vody stříkl na podlahu, ale Viktorie se nevynořila, aby - jako dřív - Konstantinovi vynadala hloupých vtipálků, naopak, zůstala celá skryta pod souvislou a tlustou vrstvou pěny, prvotřídní, dlouhodobě stabilní pěny s vůní mořských solí... Konstantin, s pečlivostí, na které si zakládal a ze které nehodlal slevovat, vytřel podlahu v celé koupelně, klekl si přitom, aby mohl vysušit kaluže za klozetovou mísou, poctivě třikrát vymáchal a vyždímal hadr v umyvadle a rozvěsil ho na sušákovou tyčku. Na vanu, která málem přetékala a stále voněla, se ani nepodíval. Dal se do luxování, napřed v obývacím pokoji, potom v ložnici. Málem přeslechl zvonek, přišel Arnošt, tak trochu ho očekával.

Zátka ve vanovém výpustním otvoru není úplně na svém místě, protože tonoucí Viktorie při smrtelném zápolení se pokusila zatáhnout za řetízek, který vede k zátce. Byl to jen okamžik, ale jakési smítko, možná kousek odtrženého nehtu s červeným lakem nebo proužek náplasti, který se odmočil z hojícího se škrábnutí, stačilo zabránit, aby zátka řádně dosedla tam, kam má. Jedná se ovšem o nepatrnou netěsnost. Voda odtéká velmi zvolna. Za hodinu, během které přešli oba muži z ložnice do kuchyně, se nad pěnou objevují kolena. Za další hodinu se pěnová fáze degraduje na několik izolovaných bílých ostrůvků, protože stabilita pěny na vychládající vodě se zhoršuje. Prsy a břicho jsou téměř u hladiny.

Když Arnošt, Viktoriin otec, vstupuje do koupelny, protože se potřebuje nutně vymočit, zbývá ve vaně vody asi tak po kotníky.

© Petr Kersch, Děčín, září 2006



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.